Lucie Králová: Teď patřím synovi...

Miss roku 2005 Lucie Králová (26) otěhotněla sedm týdnů předtím, než předala korunku královny krásy své nástupkyni Taťáně Kuchařové. Syna Roberta přivedla na svět před rokem, 4. prosince 2006...
Lucie Králová: Teď patřím synovi...
Jste zřejmě jediná miss, která otěhotněla do roka od vítězství v soutěži. Neříkala jste si, že vám něco uteče v kariéře?
Naopak, byla jsem nesmírně šťastná. Když jsem Táně předávala korunku, nikomu jsem ještě o svém těhotenství neřekla, ale moc jsem se na miminko těšila. O tom, že by mi něco uteklo, nemůže být řeč. Modelingem jsem se nikdy nezabývala, a nechci se jím živit ani do budoucna. Maximálně rekreačně, pro zábavu.
 
Většina dívek se ale snaží z titulu Miss něco vytěžit…
I pro mě to byl určitý mezník, přineslo mi to další šance, možnosti, poznání. Ale nikdy mi to neovlivnilo život natolik, abych najednou měnila svůj žebříček hodnot. Vždycky jsem chtěla především rodinu. Byl to můj sen.

Byl Robert plánovaný?
Miminko jsme chtěli, ale nebyli jsme na to upjatí. Možná proto se to nakonec povedlo velmi brzy a lehce.

Porodila jste v pětadvaceti letech, takže snižujete věkový průměr prvorodiček. Cítila jste se na mateřství zralá?

Ano, určitě. Ale je fakt, že v poradně jsem byla nejmladší, ostatní ženy byly kolem třicítky. Jsem ráda, že jsem to zvládla v tomhle věku, pro mě je to tak akorát. Za pět let může přijít další dítě a budu nadmíru spokojená. Člověk by si měl dítě pořídit tehdy, když se na to cítí, a jestli je to v osmnácti, pětadvaceti nebo ve čtyřiceti, je na něm.

Plánujete tedy ještě dalšího potomka?

Rozhodně nechci, aby Robík zůstal jedináček, ale jinak v životě nic neplánuju. Jestli to přijde za tři roky anebo za pět let, to uvidíme.

Zatím jste svobodná. Nechce se vám vdávat?

Vedeme na tohle téma doma debaty, ale jejich výsledek si chci nechat pro sebe. Sama jsem spíše zastáncem tradičních hodnot manželství než života na psí knížku, na druhou stranu si ale myslím, že lidé spolu mohou žít i bez papíru. Rozhodně větší závazek je mít dítě.

Takže sníte o bílém závoji a šatech s vlečkou?
Svatební den je krásný a každá žena, která tvrdí, že se nechce vdávat, podle mě lže. Neříkám, že se nevdám. Po pravdě řečeno, v těhotenství se mi moc vdávat nechtělo, protože mi bylo neustále špatně. Dnes už vím, že pokud se budu vdávat, budu si brát muže, se kterým jsme prošli řadou krásných i velmi náročných životních etap. Že mi za to stojí a je to pro mě muž, o kterého se mohu v životě opřít. Pojí nás kvalitní partnerský vztah a zároveň velké přátelství.
 
Zmínila jste se o tom, že vám bylo v těhotenství špatně. Jak dlouho to trvalo?
Měla jsem problémy až do pátého měsíce. Je mi to líto, ale nemám na těhotenství žádné pěkné vzpomínky. Nejprve jsem pořád zvracela a po pátém měsíci to vystřídala neustálá únava, která mě pronásledovala až do porodu. Druhou půlku těhotenství jsem prospala. Přitom jsem se těšila, jak si budu tohle období užívat. Chtěla jsem chodit na jógu pro těhotné, na plavání, ale úplně mě to minulo. Nemohla jsem se porodu dočkat. Byla jsem plačtivá a náladová. Ale nedokázala jsem s tím nic dělat, i když jsem věděla, že jsem nemožná.

Pomohl vám nějak partner?
Byl na mě hodný a trpělivě všechno snášel, i když jsem na něj nebyla vždycky příjemná. Pomohl mi moc.

Potkala jste někoho s podobnou zkušeností?
Jednu paní. Báječně jsme si o našich splínech popovídaly a navzájem jsme se utěšovaly. I lékaře jsem se ptala, jestli je takový stav normální, protože v časopisech se o tom příliš nedočtete. Všude jsou jen fotky šťastného páru, který vše prožívá v naprosté harmonii, a oba se společně těší na miminko. I my jsme se těšili, ale těhotenství jsme si neužili.
 
Jakou vzpomínku máte na porod?
Rodila jsem dlouho, Robert měl krátkou pupeční šňůru, a tak se nemohl dostat ven. Od prvních kontrakcí po pěti minutách to trvalo sedmnáct hodin. Ráno mi napíchli vodu a malý se narodil až ve čtyři odpoledne. Ta pupeční šňůra byla tak krátká, že se stále vracel dovnitř. Už jsme se chystali na císaře, ale nakonec jsme to na poslední kontrakci zvládli. Bohužel si při porodu zlomil klíční kost. Bylo mi to líto, ale nepřekvapilo mě to. Už před porodem jsem četla, že se to při komplikovanějším porodu může stát.

Co se s tím dělá?
Nechá se to být, sroste to samo. Jen jsem Robíka nemohla zpočátku pokládat na bříško, až po třech měsících. Teď už je úplně v pořádku. Večer po porodu ze mě všechno spadlo. I když to bylo náročnější, žádná negativní vzpomínka na porod ve mně nezůstala, klidně bych do toho šla znovu. S partnerem jsme byli z malého okamžitě nadšení.

Některé maminky si pořizují au-pair a vracejí se brzy do práce. Neuvažovala jste o tom?
Ne. Nikdy jsem nechtěla kloubit mateřství s nějakou profesí. Když se někdo chce vrátit po porodu rychle do práce, je to jeho věc. Máte-li dobrou pozici a nechcete-li o ni přijít, je to pochopitelné. Každá žena se musí rozhodnout sama. Já mám pocit, že mě Robík teď hodně potřebuje. Chci být dobrá maminka, chci být s ním a dát mu vše, co je nutné. Teď je můj čas jeho.

Myslíte taky na sebe?

Výjimečně. Nemám ani jednu babičku v Praze, a to je velké minus. Jsem s malým nonstop, takže ho všude beru s sebou. Navíc mám trochu problém s tím ho někomu svěřit. Důvěřuju jedné kamarádce, kterou vždycky poprosím, když si chci zajít na bikramjógu anebo zatančit. Jezdí s ním venku v kočárku, já se trochu odreaguju a po cvičení rychle jedeme domů.

Pomáhá vám partner?
Snaží se, jak může. Stal se z něj výborný otec, i když je hodně vytížen. Ale jakmile přijde z práce domů, hned si začne s malým hrát. A řádí spolu o víkendech.

Jakou má Robert povahu?
Je neskutečně zvídavý a veselý. Když přijdu ráno k postýlce, už se směje. Trochu jsem se bála, aby nebyl nervák, když mi bylo v těhotenství pořád špatně. Ale je to naprostý pohodář, moc hodné, fajnové dítě. Někdy se trochu vzteká, ale to je v jeho věku normální. Pokud mu ale pohrozím prstem a řeknu: „Ty, ty, ty,“ mile se podívá a hned je klid. Nejspokojenější je, když si s ním hraju a když mu zpívám. Také chodíme plavat a cvičit. Snažím se, aby byl co nejvíce mezi dětmi.

Blíží se Vánoce, první, které bude Robert vnímat. Jak se na ně těšíte?
Moc. Roční dítě už přece jen registruje rozsvícený stromeček a dárečky pod ním. Nejvíc se těším na to, až bude Robík rozbalovat dárky. Budu sledovat ty jeho oči a radost v nich. V tom je úžasné kouzlo.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře