Lucie Benešová: Jsme hlučná rodina

Herečka Lucie Benešová vychovává se svým mužem, hercem Tomášem Matonohou, tři děti. Nejmladší Štěpán má dva roky, Luciánovi je deset a Sáře, která se do jejich rodiny přistěhovala před půl rokem, je osm.
Lucie Benešová:  Jsme hlučná rodina
Pod dvou synech jste si pořídila holčičku, osmiletou Sáru. Co vás vedlo k tomu vzít si dívku z dětského domova?
Asi před rokem jsem se rozhodla, že bych chtěla dělat něco záslužného. Napadlo mě to paradoxně v době, kdy jsem toho měla nad hlavu. Točila jsem seriál Horákovi, a navíc jsem měla doma roční dítě. Nevěděla jsem ale, kde a jak konkrétně začít pomáhat, a svěřila jsem se kolegyni Nele Boudové. Právě ona mi dala kontakt na dětský domov Domino v Plzni. Nejprve jsme se s Tomášem stali jeho patrony a brali jsme děti na nejrůznější společenské akce.

To je asi bavilo…

Byli s námi třeba na muzikálu Limonádový Joe, viděli premiéru filmu Gympl, deset jich odjelo na zlínský filmový festival. Chodili do komparzu na pořad Udělám cokoli, jako diváci byli i v Bailandu. Kluky jsme vzali na vyhlášení Fotbalisty roku, z toho byli nadšení. Dětem z dětských domovů chybí hlavně zážitky, a ty se jim snažíme dopřát.

A jak to bylo se Sárou?
Loni před Vánoci jsem s Tomášem mluvila o tom, že bychom měli udělat něco víc. Napadlo mě, že bychom mohli vytvořit jednomu z těch dětí domov. Zareagoval rychle a řekl jen: „Proč ne, jestli to tak cítíš.“ A tak jsme se pomalu začali rozhlížet. Se Sárou jsme si rozuměli. Hodně se také kamarádila s Luciánem. On si vysloveně přál, aby s námi žila. Byl osm let jedináček, teprve před dvěma lety se mu narodil brácha. Vždycky chtěl mít kolem sebe děti, za každého kamaráda je rád. Dnes s námi Sára žije půl roku a funguje to skvěle.

Takže otázka, jak se sžily děti dohromady, je zbytečná?
Chovají se k sobě stejně jako sourozenci. Chodí do stejné školy, i když Lucián je o dva roky výš. Pomáhá jí a stará se o ni. Je takový kápo a to mu dělá dobře. Ráno se vypravují sami,prostovždycky jim připravím snídani, oni vzorně vstanou, oblečou se, posnídají a odejdou jako myšky. Kdybych s nimi vstávala já, vzbudila bych Štěpána. On po ránu potřebuje trochu kolíbat, aby spal déle.

Mít dvě nebo tři děti, to je přece jen rozdíl. Jak jste si zvykla?
Pro mě byl větší skok z jednoho dítěte na dvě, než ze dvou na tři. Tam už to není taková změna. Navíc Lucián a Štěpán jsou od sebe osm let a to je pekelná kombinace, protože jeden chce chodit do kina a druhý na písek. Někdy je těžké to skloubit. Když je Štěpánek v ráži, máme „Člověče, nezlob se“ za minutu rozházené po celém bytě. Starší děti tím trochu trpí. Abychom si večer mohli společně zahrát třeba karty, musíme čekat, až usne, což obvykle bývá až kolem desáté.

Sáru jste neporodila. Cítíte k ní totéž, co ke klukům?

Věděla jsem, do čeho jdu, měla jsem to v hlavě srovnané. Nikdy jsem příliš nerozlišovala své děti od cizích. Myslím, že podobně to cítí i Tomáš. A ten to má ještě složitější – Lucián má jiného tátu, Štěpán je jeho, teď do toho přišla Sára… My prostě bereme všechny děti úplně stejně. Sára je stoprocentní člen naší rodiny. Sama nám říká mami a tati, cítí se u nás doma.

Povídá si s vámi o svých biologických rodičích?
Občas si na něco vzpomene, ale není to příliš radostné. Doma vyrůstala do čtyř let, pak šla do dětského domova. Občas vzpomíná, jak spali se sourozenci na jedné posteli, jindy se jí vybaví něco ze školky. Jsou to jen útržky.

Má Sára příjmení vašeho muže?
Ne, my ji máme v pěstounské péči a tam se jméno nemění. Ale naše rodina příjmení příliš neřeší. Vždyť Tomáš se Štěpánem jsou Matonohové, já jsem Benešová, Lucián je Blažek a Sára je Jašková. Když někde představuju své děti, je to velmi vtipné. Každé mé dítě má totiž jiné jméno. (smích)

Luciána jste měla ve dvaadvaceti letech. Jak jste to tehdy prožívala?
Četla jsem hodně knížek, vyptávala jsem se všech ženských okolo. Trochu jsem se bála, jestli všechno zvládnu. Soustředila jsem se na stravu. Lucián měl maximum jídla bio. A do tří let jedl prakticky jen zrní. (smích) Když se narodil Štěpán, jednala jsem mnohem více intuitivně, nebyla jsem z ničeho nervózní, neměla jsem obavy, že udělám nějakou chybu.

Když bylo Luciánovi pět let, s partnerem, hercem Filipem Blažkem, jste se rozešli. Nebála jste se zůstat s dítětem sama?
V tu chvíli se to jinak řešit nedalo. Člověk se s tím nějak popere. Pro každou ženu s malým dítětem je rozchod složitý, ale k životu to patří. Já jsem naštěstí moc dlouho sama nebyla, takže to nebylo tak dramatické. Ale přiznávám, že už bych to nechtěla znovu zažít.

Jak to prožíval Lucián?
U dětí se často problémy projevují až s odstupem času. Zpočátku fungoval normálně, nebylo na něm nic znát. Pochopil, že má táta byt jinde, že k němu bude chodit. Ale později mu začal chybět, vyptával se na něho. Ve školce začal být trochu roztěkaný, tak jsem se rozhodla pro odklad školy. Psycholožka mi pak potvrdila mé tušení, že děti s odkladem z devadesáti procent pocházejí z neúplných rodin.

Jaký je Štěpánek?

Svérázný chlapeček, který se v životě neztratí. Všechno si umí vykřičet a vydupat. Je hlučný odmalička. Tomáš říká, že patří k nám do party, my jsme taková hlučná rodina. Když jsme doma všichni, prakticky na sebe křičíme a Štěpánek se ve svých dvou letech nenechává zahanbit. Starší sourozenci táhnou Štěpána nahoru, je to otrkaný loktař. Lucián byl v tomhle věku roztomilejší a křehčí. Ale myslím, že jako modrooký blonďák působí Štěpánek docela roztomile. Nečekali jsme, že bude nejsvětlejší z celé rodiny. Ale Tomáš mu pořád říká: „Ty mi chlapče, ztmavneš, neboj.“

Když bylo Štěpánkovi deset měsíců, dostala jste hlavní roli v seriálu Horákovi. Jak jste to zvládala?
Skoro rok jsem byla doma zřídkakdy. Točilo se pět až šest dnů v týdnu. U malého se střídaly dvě babičky, byl tu i Tomáš. Nějak jsme se s tím poprali. Když jsem přišla domů, snažila jsem se to malému vynahradit. Teď už se půl roku věnuju především rodině, natočila jsem jen film Bobule. Když chodím dvakrát až třikrát týdně na dabing, hlídají babičky nebo Tomáš. Do budoucna uvažujeme o nějaké hodné paní pro případ, že by nikdo hlídat nemohl.

Chodíte s malým už mezi děti, do nějakého mateřského centra?
Chodíme do Domečku. Většinou tam společně něco malujeme nebo vyrábíme. Také pravidelně navštěvujeme Sokol – teď cvičí Štěpán s babičkou, protože já mám v té době práci.

Stíháte při třech malých dětech a občasných pracovních povinnostech také pečovat o domácnost?
Dvakrát do týdne k nám chodí jedna paní uklízet. Je to pro nás novinka, která se velmi osvědčila. Mám více času na děti. Je lepší jít s nimi na hřiště, než běhat s prachovkou po bytě. Mně úplně stačí, že denně peru a vařím.

Co jako rodina nejraději děláte, když máte volno?
Sbalíme se a odfrčíme na chalupu. Na půdě máme velikou hernu, takže tam jezdíme za každého počasí. A my si s Tomášem večer zapálíme krb a je nám moc dobře.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře