Loudalové, nepořádníci a my

Co může být pro dospělé pekelný chaos, je pro děti takzvaný rozptýlený pořádek... Něco děláme špatně, jinde podobné „chuťovky“ s dětmi neřeší! Bleskne nám občas hlavou, když se ocitneme s našimi pedagogickými snahami v úzkých. Většinou ale není tak zle.
Loudalové, nepořádníci a my
Když se dáte do řeči s ostatními rodiči, s úlevou zjistíte, že se leckde odehrávají scénky jako „přes kopírák“. Jako by se naše děti potajmu hromadně domluvily na stejných tématech, kterými budou své mamky a taťky testovat.
 
TEST 1. Mně se ztratily ručičky (nebo-li Ty hračky uklízet nebudu!)
Nevím jak vy, ale zatím jsem nezažila domácnost s malými dětmi, kde by bylo v průběhu pracovního týdne naklizeno. Respektive viděla, ale jak se záhy ukázalo, buď jim posluhovala babička, nebo placená paní. V ostatních bytech se většinou permanentně něco válí po zemi. Když pak mamince po dvacáté křupne pod nohou kostka Lega a tatínek ztratí rovnováhu poté, co se sklouzne po pískacím tučňákovi, začnou o sobě pochybovat: a) „Co děláme špatně?“, b) „Nemáme v rodě geny nějakých neuspořádaných kočovníků?“, c ) „Nejsme na ty naše děti moc měkcí?“
 
Dětský psycholog vám to osvětlí: Malé děti (asi od 2 do 4 let) vyznávají takzvaný rozptýlený pořádek, rozuměj – v pekelném chaosu, podle nás, najdou pekelně rychle konkrétní věc. Na druhou stranu se nevyznají v takzvaném vzorném a úhledném pořádku podle vzoru dospělých. Když jim maminka s výhružkou – „Katko, příště všechno naházím do kontejneru“ – jejich věci dle dospěláckého měřítka, srovná, prostě je nemohou najít. Jedinci předškolního věku už pojem pořádek a nepořádek poměrně dobře chápou, ovšem záhy začnou zkoušet různé „antiuklízecí“ triky. Vytáhnou si ruce z rukávů mikiny a vymluví se, že se jim právě ztratily ručičky. Náhle jim prudce a zákeřně onemocní nožičky, byť ještě před chvilkou na zavolání: „Vojto, polárkáč“ běžely, div se nepřerazily. Případně si dítko zakryje obličej a oznámí, že nevidí a neslyší.
 
Kudy cesta nevede: rodič nemá trpělivost nebo spěchá. Sice vyhrožuje: „Počkej, až po mně něco budeš chtít ty“ nebo: „Já už nemám sílu se s tebou dohadovat, ujede nám kvůli tobě autobus k babičce“, případně mu rovnou jednu plácne přes zadek, ale hračky za potomka opět uklídí... Takže co? Takže nic. Taktika se ztrátou rukou a nožním ochrnutím potomkovi vyšla!
 
Jak tedy situaci řešit?
Rodiče se musí dohodnout na pevných uklízecích rituálech. Dítě ale musí přesně vědět, co se po něm chce, takže mu to musíme předvést.
 
Zpočátku je důležité, abychom dětem s úklidem pomáhali a názorně jim ukazovali, jak je to správně. „Kostky a stavebnice budeš dávat do modré krabice, panenky a míšánkové jdou spinkat do růžového kočárku, knížky se schovají v zásuvce s kytičkami. Zítra je určitě najdeme. A autíčka mají garáž v černém kufříku pod gaučem. Jejda, máme čas na Večerníček. Jinak by zůstal schovaný. Nepořádným dětem se neukazuje.“
 
Dítě si velmi rychle zafixuje co kam patří. Zatímco uklízí, maminka mu může zdůrazňovat: „Vidíš, a já teď mám čas upíct ten tvarohový řez, co ti tak chutná.“
 
Na dvouleté a tříleté špunty skvěle působí i rodičovské otázky: „Ukaž babičce, jak umíš odnést do červené krabice všechny míče. Jsi šikulka, pojď se pomazlit.“

Rodinným heslem budiž totální důslednost
Rodič ovšem nemá nikdy vyhráno, je nutná vlídná, leč průběžná kontrola. „Vidíš, Amálko, jak je teď v tvém pokojíčku hezky. Ještě ale zastrč ty rukávy od svetru, co plandají přes zásuvku.“ Dítě má být paralelně s úklidovou drezúrou vedeno k tomu, že za nesplnění úkolu ponese důsledky. Dohoda třeba zní: „Do Večerníčku budou všichni plyšáci v postýlkách, jinak se nemůžeš koukat.“ Josefínka si s nimi ovšem do posledního momentu hraje. Pak přjde a uculí se na tatínka s tím, že to nestihla, ale udělá to „pak“. V tu chvíli by měl tatínek říci jasné „ne!“. I když pak třeba rodina stráví večer podbarvený jejím kvílením.

Na závěr malá poznámka
Pokud si teď radostně mnete ruce, jak jste tento výchovný moment bezvadně zvládli, užíjte si okamžiky vítězství. Až dorazí puberta, bude všechno jinak, ale to je zase úplně jiná kapitola...
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
TEST 2. O protivném dětském zevlování a loudání (neboli To si mám vzít dovolenou, když si tak dlouho nazouváš boty?!)
Sláva, po dlouhém martýriu se nám podařilo sehnat pro dítě školku! Euforie se nás ovšem dlouho nedrží. Ne, není věčně nemocné, jak nás okolí strašilo, jen to v mnoha rodinách po ránu vypadá následovně: Mareček je k nevytažení z postele. „Já chci spinkat, nechci do školky!“ Verunka poněkud nevhodně žertuje u oblékání – nohy si s hlasitým smíchem cpe do rukávu trička a na paže si zase natahuje rifličky. Ondrovi to zase podezřele dlouho trvá v koupelně. Když tam běsná matka vtrhne, zjistí, že je od hlavy až k patě mokrý, protože pečlivě meje houbou obličeje hračkám.
 
Viktorka sedí v kuchyni u stolu, pusu nafouknutou jak žába a náhle se kakao i se škraloupem rozstříkne na čisťounké tričko. „Do pr…“ ozve se z chodby mužský řev poté, co se tatínek snažil narvat nohy do bot a zjistil, že posloužily jako parkoviště na autíčka a něco špičatého se mu zapíchlo do palce…
Čas neúprosně letí. Rodiče mají ústa roztřepená od neustálého “Dělej, pohni, to nestihnem, tak vám pěkně děkuji rodino, pak ale nechtějte, abych víc vydělával… Všichni – dospělí i děti – jsou vytočení a ukřivdění. „Doma po mně chcete, abych byla ťu, ťu, ňu, ňu a v práci pak zas od kolegyň poslouchám kecy, že ony také měly děti a nechodily pozdě …“

Spěchej pomalu
„Jedna z věcí,“ podotýká dětská psycholožka Jana Hudecová, se kterou se dnes nepočítá je, že každý jedinec má jiné tempo. Cení se rychlost. Jenže zatímco dospělý člověk ví, že když se nepřemůže, ohrozí se existenčně, dítě tohoto strašáka nad sebou nemá.I kdyby se jeho matky a otcové uvztekali, loudu tím nijak zásadně nezrychlí. Speciálně předškolní dítě dává i ve vážných situacích (jako je právě včasné vstávání a ranní hygiena, pokojná snídaně, oblékání, svěží odchod) přednost různým legráckám, hrám a pohodovým průtahům. Rozumově ještě nechápe, že nelze do školky chodit jak do holubníku. Že máma s taťkou budou mít malér, když dorazí po osmé v měsíci pozdě do zaměstnání. Navíc takové dítě moc dobře vycítí, že i když rodiče velice spěchají, své hrozby nedodrží. Naše zoufalé výkřiky: „Příště tě tu prostě zamknu samotného“ – na něj dojem neudělají. Maximálně se rozbrečí (ne z obsahu toho co říkáme, ale z tónu našeho hlasu) a ještě víc zpomalí.

Citová manipulace
Holčičky a kluci navíc umějí zahánět nebezpečí nějakého trestu intuitivně roztomilou citovou manipulací. Přítulností. „Já chci být pořád s tebou doma. Jsi má nejmilejší maminečka.“ Plačtivou lítostí: „ Jsem ještě malý, nerozumný.“ Působivou výřečností: „Vy mě nemáte rádi, když musím pořád spěchat.“
 
Jak tedy situaci řešit?
Rodičům, ve kterých se pere vztek i pocity viny, nezbývá nic jiného, než si nařídit budík o hodinu dřív a začít malé loudaly a hračičky „trénovat“. Jak jinak, hrou. Většina dětí je soutěživých: „Ukážeš mi, jak rychle vstává žabička? Heč, já budu mít zuby vyčištěné rychleji než ty. Než řeknu 1, 2, 3, 4, 5 zavážeš si boty, ano?“ Jiným předškolákům dělá zase dobře, když se k nim chováme jako k velkým: „Ty jsi můj šikovný kluk, a ne mimino, které se neumí ustrojit!“
Potomek se tak přiměřeným způsobem dozvídá a postupně učí chápat, že každá činnost – tedy i odchod do školky – má svá pravidla. Jestliže rodič tohle „předranní“ vstávání zvládne, vydrží a nepovolí, dočká se odměny. Domácí ranní hysterie opadnou.
 
Proč?
Dítě si s pomocí mámy a táty najde vlastní tempo.
 
Opakováním stále stejných činností (oblékání, obouvání, zapínání zipu u bundy) bude šikovnější a šikovnější, a tím i rychlejší a rychlejší.
 
Když se ratolesti něco nepovede, pomocí rozvíjející se osobní strategie zvládnou řešený problém i několika způsoby.
 
Začnou bez větších protestů respektovat rozhodnutí svých rodičů, jakmile se u nich projeví loudavost a zevlování.
 
„Když přijdeme pozdě do školky, ostatní děti zatím odejdou do divadla. Nemohu kvůli tobě přijít pozdě do práce. Nedostala bych peníze a nejeli bychom se podívat do zoo.“
 
Potomek si tak postupně začne osvojovat velmi užitečnou znalost pro budoucí život: Za své jednání neseme zodpovědnost. A když něco zkazíme, čeká nás nepříjemnost.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře