Livia Klausová: O rodině

Tak pozor, média se toho chytla a velmi to zveličila, v dětském domově jsem byla pouze rok.

 

Cítila jsem důvěru, že je to jen na chvíli. Měla jsem štěstí v neštěstí, protože jsme směly být společně s jednou mojí sestrou. To se dnes dělá běžně, ale tenkrát na sourozence zřetel nikdo nebral a rozstrkali je klidně po celé republice.

 

Neřekla bych. Možná jsem si jen začala mnohem dřív než ostatní děti uvědomovat, že svět není jen hezký. Že svítí slunce, ale jsou i stíny.

 

Naopak! Jsem zastáncem maximálně harmonického, šťastného, idylického dětství. A to proto, že s těžkostmi se v dospělosti potká každý, před tím nejde utéct. Ale ten, kdo je vyztužený dobrou zkušeností z původní rodiny, možná nejdřív zažije náraz, když zjistí, že existuje i zlo, ale má lepší výbavu čelit mu.

 

 

Když bylo Livii patnáct let a nejmladšímu Ivanovi dva roky, otec zemřel. Toto je pravděpodobně poslední rodinná fotografie, na níž se sešli všichni, včetně malého Ivana. 

 

Ano. Ono je to hodně těžké i pro druhou stranu, protože na ně nemám vždycky čas, kdyby to potřebovali oni, a ne já. Také i kdybych chtěla, nevede se mi tak úplně podle představ dělit svůj čas mezi vnoučata a práci stejnou měrou. Rozhodně ale důsledně slavíme narozeniny synů, snach i vnoučat, to si nenechám vzít za žádných okolností nikým. Když to nejde přesně v dané datum, tak s předstihem... Synové jsou narození oba v září, takže nakumulujeme dvě oslavy narozenin na jeden den, ale snažím se, abych půl dne patřila výhradně jednomu a druhý půlden druhému.

 

O dětech takto nemohu odpovídat. Oni si na rozdíl ode mne tu ztrátu soukromí nevybrali, já šanci volby měla.

 

Nejdříve přijde velký smutek, protože všichni si pochopitelně přejeme zdravé, hezké, úspěšné dítě. Po náporu smutku, který je silný, je ale potřeba odhodit, co se odhodit dá, uvědomit si, že teď nejsem nejdůležitější se svou bolestí já, a vlévat do dítěte sebevědomí. Nechodit okolo horké kaše a mluvit s ním, když začne trochu chápat svou odlišnost, na rovinu. Naučit ho ubránit se, protože časem přijde mezi ostatní děti a ty, co si budeme namlouvat, umí být kruté. Naučit ho, aby se nebálo před ostatními říct: „To mám od narození.“ Žádné další vysvětlování není potřeba. Můj syn měl štěstí, že je takový, jaký je – vždycky měl kamarády, nebyl na to sám. Dítě s jakýmkoli postižením potřebuje cítit, že za ním jako rodina stojíte, ale zároveň ho tak trochu nechat se v tom vymáchat. Protože ono s tím bude muset žít, ne vy. Najít správnou míru ochrany i osamostatnění je možná na tom všem nejtěžší.

 

 

Jedna z nemnoha fotografií celé rodiny na prázdninách v Tatrách.  

 

Ano! Proto jsem šťastná, že přišly vnučky. To neznamená, že nejsem ráda, že mám kluky, ale je to jiné.

 

Holčičky jsou ženami od narození. Kdybych to chtěla zhodnotit jednou větou: podporu ve své vnučce máte, i když jsou jí jen tři...

 

Ne, protože si přivedli ty nejlepší! Nejlepší je vždycky ta, která se synovi líbí, protože s ní bude žít on, ne maminka. Když už do tohoto klukům mluvit, tak na začátku! Postoj k ženám a kritéria, co je a není lidská kvalita, se buduje od nejútlejšího mládí. Pokud si přivedou někoho, kdo nejde mamince pod nos, tak si za to může trochu ona sama.

 

Osobně si vážím nepoměrně víc lidí, kteří se o něco snaží a pokouší sami, i když se skromně drží při zemi, a byt si třeba museli pořídit na hypotéku, a tu do konce života splácejí. Nemají důvod být nesebevědomí vedle těch, kteří jsou takzvaně výš, protože jim to jaksi spadlo do klína samo. Umět se postarat sám o sebe bez závisti vůči těm, kteří to měli na začátku trochu ulehčené, je velká hodnota!

 

Materiálně zcela zásadně a pak také i v přístupu. Patřím ke generaci, která informace nehledala v časopisech. Na trhu byly dvě kanonické knihy: Zdeněk Matějček, to byla absolutní autorita a kniha Naše dítě, no a pak se dcery obracely na své mámy. Já také. Samozřejmě jsem měla i svou hlavu, z jejích doporučení jsem něco převzala, něco ne, ale v základních věcech jsme se shodly. Věřila jsem, že mne vede správně. Dneska postrádám tuhle důvěru dcer ve zkušenosti mámy, a hlavně je tu příliš mnoho informací. Na mámy se valí, že mají na půlku zadečku namazat tenhle krém, na druhou jiný, tohle dávat jíst, tamto ne, a ztrácí schopnost vybrat si tu správnou radu, řídit se podle sebe. Vnímám, že jsem třeba nikdy neměla potřebu všechno tolik konzultovat s kamarádkami, jako se děje dnes. Maminky se někde sejdou, třeba v kavárně zaměřené na rodiny. Děti se válejí v hracím koutku a matky rozebírají jejich výchovu. Moje generace se jim místo toho mluvení věnovala.

 

 

Livia Klausová s vnoučaty.

 

Pokoru naší generace vidím v tom, že jsme vnímali, že dítě není něco, co musím plánovat a neplánovat. Nemyslím tím přístup: děj se vůle boží, všechno nechám na náhodě, ale když přišlo dítě v dané chvíli, třeba i nevhod, přijali jsme je. Stejně jako když to přes všechny snahy nešlo. Příliš velké plány a snaha je naplnit ke štěstí nevedou. V ničem.

 

To je velmi křehká otázka. Znám řadu žen, které děti ze zdravotních důvodů neměly. Každá svou situaci řeší jinak, každopádně je k tomu třeba síla a odvaha, zasluhující si hluboký respekt. Naštěstí je vždycky kolem dost těch, kterým je možné tu „nevyužitou“ mateřskou lásku věnovat. Nemluvím hned o adopcích, ale třeba dětem sourozenců. Moje přítelkyně Marcelka děti neměla, a přesto zasáhla dcerám své sestry hodně do života. Pokrevní pouto je pochopitelně pokrevní pouto, ale nevycházíme vždycky z toho, co bychom si přáli, co by se nám líbilo, ale z reality, která prostě je.

 

Všechny máme svoje skryté důvody pro svoje činy. Sama za sebe říkám, že bych se dobrovolně pro to děti nemít nerozhodla.

 

Velký. Společný je pocit nesmírné radosti. Jenže maminka má každou radost vykoupenou neustálou prací. Musí řešit to i ono, dlouhá léta bez pauzy. Babička už má jen tu radost!