Leona Machálková: Artur nás stmelil

Zpěvačka Leona Machálková prožívá už od narození svého syna Artura příjemné období. Zodpovědně se věnuje jak rodině, tak profesi. Byť je to náročné, stíhá obojí. A přitom nic a nikoho nešidí.
Leona Machálková: Artur nás stmelil
Z vašeho vztahu se světově uznávaným architektem a designérem Bořkem Šípkem se před třemi a půl lety narodil syn Artur. Počala jste jej uprostřed rozjeté kariéry. Plánovali jste miminko?
Rozhodnutí mít spolu dítě přišlo velice brzy, asi po čtyřech měsících známosti. Nemělo smysl to odkládat kvůli práci, to bychom se k tomu neodhodlali nikdy, navíc mně bylo v té době už 34 let. Artur je dítě lásky. Jsem šťastná, že jsem našla partnera, se kterým jsem chtěla dítě mít. Otěhotněla jsem do dvou měsíců, což považuji za velký zázrak.
 
Jak vám narození syna změnilo život?
Už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem radikálně změnila způsob myšlení a chování. Do té doby jsem byla k vlastnímu zdraví vcelku nezodpovědná, žila jsem ze dne na den. V těhotenství jsem se k sobě začala chovat opatrněji. Okamžitě jsem přestala pít alkohol a první tři měsíce jsem vážila každý schod. Bála jsem se, aby vše dobře dopadlo. Ani dnes samu sebe nevystavuji riziku, protože představa, že by Artur ztratil mámu, mě svým způsobem dojímá.
 
Rozhodla jste se porodit v Thajsku. Proč?
Můj partner to prostředí skvěle zná, je v Thajsku častým hostem. Obrátili jsme se na naši společnou známou a ta vše zařídila. Věděla jsem, že se svěřím do rukou naprosto erudovaným lékařům, kteří mají k dispozici skvělé vybavení. Bylo tam dokonale čisto, porodit jsem mohla ve třech různých prostředích. Jedno bylo ryze chirurgické, druhé něco mezi operačním sálem a pokojem a třetí byl úplný obýváček.
 
Které jste si vybrala?
Zvolila jsem prostřední variantu, protože jsem také před porodem využila epidurál. Dlouho jsem čekala, než se mi otevře děložní hrdlo a po 24 hodinách jsem byla ze stahů docela vyčerpaná. Bylo jen dobře, že jsem měla možnost si odpočinout, protože jsem nakonec vyklopila čtyřapůlkilového kluka. A porod jako takový trval jen 40 minut. Vše bylo dokonalé, neměla jsem žádné problémy. Po třech dnech v porodnici jsme pak společně strávili šest úžasných týdnů v teple. Chodili jsme k dětské lékařce na pravidelné prohlídky, dokonce jsme jeli s Arturem na pár dnů k moři. Protože se Artur narodil v lednu, v Praze by nás čekala inverze a zima, takhle jsme si jeho první dny skvěle užili. Vrátili jsme se přesně po skončení šestinedělí. Byla to šťastná volba a k mému překvapení to nebylo ani nijak závratně drahé.
 
Jaký byl přístup personálu? O Asiatech se říká, že jsou velmi vnímaví k druhému...
Byli úžasní, v Thajsku se vše přizpůsobuje pacientovi. Jednou se mi stalo, že jsem po porodu v době vizity spala. Lékař přišel ochotně později.
 
Prý se snažíte o druhé dítě. Co je na tom pravdy?
Druhé dítě bych chtěla, ale nedá se říci, že bychom na tom intenzivně pracovali. Necháváme tomu volný průběh, nestresuji se tím, že ještě nejsem těhotná. Stále pracuji, připravuji nový program, chystám desku a plánuju koncerty. Pokud otěhotním, podřídím se tomu.
 
Myslíte, že Artur potřebuje sourozence?
Ptali jsme se ho, jestli by chtěl miminko, tak se teď po něm shání. Myslím, že by byl docela rád. Už v roce toužil po panence, tehdy dostal Chou-Chou. Vzorně se o ni stará, krmí ji, tak už nějaký ten trénink má. I když je to trénink v uvozovkách, občas ji chytne za nohy a praští s ní o zem. (smích) K menším dětem je velmi vnímavý, myslím, že i jeho život by to velice obohatilo. Občas u něj pozoruji egoistické tendence. Příchod dalšího dítěte by tohle posunul do správných mezí.
 
Pokud otěhotníte, přáli byste si holku, nebo kluka?
Arturovi i Bořkovi bych přála holčičku. Bořek má už tři syny. Jemu jako otci bych přála mít dceru především. Vím, že by byl velice šťastný a že by to přineslo do jeho života nové prvky. Také si myslím, že by mi s dítětem více pomáhal, než tomu bylo doposud. I když Artura velice miluje a má o něj zájem, moc s námi není. Jeho pracovní vytížení je nesmírné. Nestěžuji si, takového jsem Bořka poznala. On je povaha, která se bezbřeze vrhá do nových a nových projektů, i nekomerčních. Když vidím jeho profil jako umělce a designéra, velice si ho za to vážím, lichotí to jeho charakteru. Ale je to na úkor naší rodiny.
Naštěstí ne našeho rodinného štěstí.
 
Takže mnohé leží na vás?
Ano. Po mámě jsem zdědila organizační talent, takže to všechno nějak klape. Nad vším mám kontrolu a Bořek mi ve všem důvěřuje. Jsem máma, která je se svým dítětem hodně, možná i víc, než byla moje máma se mnou. Já jsem byla už od půl roku v jeslích.
 
Taková byla doba...
Doba a mladí rodiče. Máma měla osmnáct a táta dvacet, když jsem se jim narodila. Neměli peníze, musela jít do práce. Máma vstávala v pět a chodila pracovat na poštu, bylo to hodně náročné. I pro mne je to občas těžké, někdy jsem doslova vyždímaná. Ale příchod dítěte a možnost sledovat, jak se vyvíjí, to je pro mě zásadně obohacující. Už jsem si na ten rytmus rodina - práce - rodina zvykla.
 
Asi občas řešíte otázku, jak vše zvládnout a nikoho neošidit...
Mám velké štěstí v tom, že máme skvělou chůvu. Říkáme jí babička Alice, je to maminka mojí kamarádky. Začala se Arturovi věnovat už od jeho šesti měsíců. Arturek teď chodí třikrát týdně do školky, a pokud je s babičkou Alicí, večer nebo ráno jim navařím a babička mi pak posílá z procházky esemesky. Všechno funguje, jako by to byla moje máma.
 
A opravdu ji Artur vnímá jako babičku?
Říká jí tak. Bořek rodiče nemá, takže si tím vynahrazuje druhou babičku. Nemohu si ji vynachválit, ráda bych ji využívala i nadále, i když bude mít Artur třeba deset let. Bořek může být v zahraničí, já budu muset zpívat, tak s ním alespoň bude někdo doma. Někdo, koho zná a na koho je zvyklý.
 
Vaši rodiče bydlí na Moravě. Navštěvujete se?
Velice často. Téměř každý druhý víkend jezdí moji rodiče do Prahy, někdy jezdíme i my za nimi. Nedávno jsme se setkali u mojí babičky, Arturovy prababičky, kterou jsem dlouho neviděla. Příchod Artura velmi utužil naše vztahy. I když já jsem vztahy s rodiči měla vždycky dobré, nebyly tak intenzivní. Mám radost z toho, že spolu teď trávíme více času.
 
Hodně cestujete. Berete Artura často s sebou?
Bereme ho, kam můžeme. Po Vánocích jsme s ním byli v Thajsku. Je z něj už velký cestovatel. Má svůj malý kufřík, v letadle si vždycky zvoní na letušku, je šťastný, když může někam letět. Vychovali jsme si ho k tomu, aby měl tyhle situace rád. Má rád změnu a vždycky se moc na cesty těší.
 
Už jste byli někde bez něj?
Letos v únoru jsem byla s Bořkem na týden v Japonsku a rozhodli jsme se, že tentokrát ho tady necháme s dědečkem Pepou a babičkou Alicí. Bylo to pro nás velice těžké, tak dlouho jsem bez něj ještě nebyla. A šestý sedmý den už se stýskalo i Arturkovi. Ale nás tam čekal tak náročný program, že bylo rozumnější ho tam nebrat.
 
Je Artur veselé dítě?
Je nesmírně pozitivní.
 
Pozorujete u něj už umělecké sklony?
Koupili jsme mu malou dřevěnou kytaru, i když na výuku je ještě brzy, a rádi si spolu zpíváme. Zatím se spíš věnujeme sportu - už od malinka chodíme pravidelně plavat. Teď uvažuju, že s ním začnu chodit do Sokola, aby získal základy mrštnosti, to mu jedině prospěje. Nám by se líbilo, kdyby se v budoucnu věnoval třeba gymnastice, je to zdravé na vývoj těla, ale když bude chtít čutat do balonu, ať si chodí na fotbal. Rozhodně ho k něčemu povedu, má hodně energie a potřebuje se unavit.
 
Ke sportu ho vedete. Takže nejste přecitlivělá máma, která své dítě k ničemu nepustí?
Jsem zodpovědná a snažím se například předcházet úrazům, ale přehnaná úzkostlivost se mě netýká. Když je máma vystresovaná a dítěti nic nedovolí, je to podle mě špatné pro oba. Oba přicházejí o důležité momenty.
 
Co vám mateřství dalo?
Přineslo zážitek ze života jako takového. Jen dívat se, jak dítě roste a probouzí se v něm osobnost, je úžasné. Jsem ráda, že jsem se o to neochudila, že jsem nedala přednost kariéře, která není pupek světa. Mít dítě byla moje nenaplněná touha. Jsem šťastná.
 
Nicméně muziku jste zcela neopustila. Vydala jste swingové cédéčko Voda divoká a právě chystáte další sólovou desku...
Právě při přípravě cédéčka Voda divoká se zformoval tým muzikantů, se kterými si velmi rozumím, a pokud vše vyjde, v létě s nimi natočím druhou autorskou desku. Bude popová, ale s přídechem rhythm and blues, funky a soulu. Chci to udělat poctivě. Ráda bych dostála svým předsevzetím dělat už jen kvalitní desky.
 
Začínala jste v Semaforu, prošla jste mnoha muzikály. Láká vás ještě divadlo?
Do Semaforu jsem se vrátila. Když Semafor otevíral loni v říjnu svou novou scénu v Dejvicích, byla jsem u toho. Nějak se mi po divadle zastesklo, a tak jsem vyzvala pana Suchého, že pokud bude mít nápad, ráda se do nějakého představení zapojím. A on napsal hru Sukně smutnou jehlou spíchnutá.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře