Láska bez podmínek

Milujete své dítě takové jaké je? Nebo jste si ho vysnili trošku jinak a teď se snažíte je do své šablony napasovat? A když se vám to nedaří, nešetříte kritikou. Samozřejmě – pro jeho dobro...
Láska bez podmínek
Zkuste se zeptat rodičů, jestli milují své dítě. Budou se na vás koukat jako na blázna, že se vůbec na takovou samozřejmost ptáte. Vždyť ho živí, šatí, dají mu vzdělání, zkrátka – chtějí pro ně jen to nejlepší. Přesto na Linku bezpečí každým rokem volají tisíce dětí, které mají problémy v komunikaci s rodiči a strach z jejich reakce. Přesto se psychoterapeuté mají co ohánět, aby svým nedospělým, i když dospělým, klientům pomohli získat sebedůvěru a sebelásku, kterou je měli už dávno vybavit jejich rodiče.

K dítěti s úctou
„Co to má znamenat? V druhý třídě a už máš trojku z matiky? To v pátý propadneš a budeš celej život kydat hnůj nebo utírat kravám zadky. Zmiz mi z očí, nechci nic slyšet…“ sesypalo se na malého Ríšu z pusy velkého obdivovaného táty, kterému všichni jeho kámoši říkali inženýre. Na hodině klavíru sice pochvala od paní učitelky zapůsobila jako pohlazení, ale stopy po slzičkách nesmazala. Zůstaly tam navždy, časem zesílily přívalem další kritiky (např. když se Ríša – slovy táty „zahrabal na učňáku“) a nakonec se proměnily v jizvy na srdci (když se táta styděl přiznat kolegům, že jeho jediný syn je JEN truhlář).
 
Se sebevědomím děravým jako ementál se desetiletá Andulka, potenciální anorektička, postavila na váhu doufajíc, že po několika soustech jablka nepřibrala ani deko. Jinak by se její cíl – zhubnout, být krásná a štíhlá jako maminka – vzdaloval a nikdo by ji neměl rád. Byla přesvědčená, že až bude hubená, všechno jí půjde lépe, nohy jí z baletu nebudou bolet a bude zase tátovou princeznou a máminou primabalerinou.
 
„Neskákej tu, nezlob mě! Ty mě připravíš o nervy. Už teď mě kvůli tobě lidi z baráku pomlouvají a ostudu mám po celém sídlišti. Kdyby ses radši naučil konečně chodit na ten nočník. Zavři pusu a nech mě chvíli v klidu...,“ pronesla své „nejčastější vyznání lásky“ matka skoro čtyřletého Vašíka, který se ve snaze aspoň na chvíli upoutat máminu pozornost chytal jakékoli příležitosti.
 
Láska s tečkou
Rodiče Ríši, Andulky, Vašíka a mnozí další zřejmě vůbec netuší, co to bezpodmínečná láska k dítěti je. Psycholožka Tamara Cenková se s tím setkává ve své poradně velmi často: „Rodiče chtějí pro své dítě to, co považují za nejlepší, a tak do jeho života vkládají svá nesplněná přání, touží, aby děti měly, co oni sami mít nemohli, aby dosáhly takové kariéry, kterou oni sami dosáhnout nemohli. Myslí si, že jejich pravda je pravda absolutní, a že oni přece vědí nejlíp, co je pro jejich dítě nejlepší, jelikož to s ním myslí dobře. A to je zásadní chyba, protože, co je dobré pro mne, ještě nemusí být dobré pro někoho jiného, ani pro mé dítě. Bezpodmínečná láska je láska s tečkou. Láska a hotovo, konec. Pokud dítě milujeme bez podmínek, tak to znamená, že jsme šťastní, když je dítě šťastné. A je pro život lepší, když je šťastný automechanik nebo truhlář, než nešťastný lékař. Znám příběh pána, který jako adolescent toužil být překladatelem, ale rodiče uznávali jen medicínu a nutili ho k těmto studiím. Aby je nezklamal a jim udělal radost, stal se lékařem, ale hledal uplatnění tam, kde by „nejméně škodil“. Nakonec využil své vzdělání jako vědec a dosáhl vysokých uznání, ale skutečně šťastný ve své profesi nikdy nebyl.“

Nemají rozum?
Často my, starostliví rodiče, namítáme, že naše robátka ještě nemají rozum, aby věděla, co je pro ně dobré. Často jim nechceme dovolit, aby udělaly stejné chyby jako my. Na to psycholožka Cenková většinou odpovídá: „Každý si musíme své omyly i zklamání prožít, protože emoce je nesdělitelná. Naštěstí je lidský život dost dlouhý na to, aby si člověk třeba i oklikou našel svoji cestu, aby na základě svých zkušeností došel k tomu, v čem bude šťastný. To se týká konkrétně především výběru školy a povolání. My rodiče se jen můžeme víc ptát, co by děti bavilo, co by se jim líbilo dělat a pak je v tom podpořit.“

Když láska chybí
Pokud dítě lásku necítí, myslí si, že není svými nejbližšími milováno, obviňuje sebe, že není lásky hodno. A proto se také nemá rádo. Pak ani nedokáže lásku dál rozdávat, své city nejčastěji projevuje agresí. Pocit, že mě nemají rádi, moc bolí. Proto, jak zdůrazňuje psycholožka Jiřina Prekopová, tam, kde chybí láska, vytváří se místo pro drogu, která tuto bolest na chvíli tiší. Děti touží po lásce svých rodičů tolik, že jsou pro ni ochotny dělat vše, co rodiče chtějí. A tak vlastně žijí život rodičů, nikoli svůj. Psycholožka Eva Rheinwaldová ve své knize Jak vychovat šťastné dítě píše: „Většina mých klientů vzpomínala, jak se v dětství v zoufalé touze po rodičovské lásce naučili ukrývat a potlačovat své city, přání a myšlenky. Lásku si získávali tím, že se chovali jako ideální děti nebo jako ti sourozenci, kteří se zdáli být víc milováni. Skrývali své pravé já ze strachu z odmítnutí. Být milován a chválen rodiči je jedna ze základních potřeb každého dítěte. Většina dětí je ochotna obětovat své já a stát se tím, co rodiče, sourozenci, učitelé a přátelé vyžadují. Bohužel, ti mnohdy tyto potřeby zneužívají pro vlastní sobecké účely. Manipulují a kontrolují druhé podmiňováním lásky: „Když neuděláš to, co po tobě chci, nebudu tě mít ráda.“
 
Takto manipulované děti se pak i v dospělém životě bojí být samy sebou, podřizují se druhým, protože se domnívají, že se musí někomu zavděčit. Jak může vypadat život dospěláka s pošlapaným sebevědomím se dočtete v článku o týraných ženách.
 
Klepněte pro větší obrázek 

„Jiné“ děti nás učí
Přijmout své dítě takové jaké je, s jakou genetickou výbavou se nám narodí, bývá těžké, zvláště pokud jsme si už dopředu vysnili jeho obraz. Ale pro ně je naše přijetí to nejlepší, co mu jako rodiče můžeme dát. Zahrnout ho svojí láskou bez nároků na to, zda zcela naplní naše představy. Paradoxně to lépe dokáží rodiče dětí se zdravotním handicapem. Zatímco my, kteří máme děti zdravé, zcela nesmyslně lpíme na jedničkách na vysvědčení a zlatých medailích ze sportovních klání, pro ně je důležité, že se jejich dítě cítí dobře, že vnímá jejich lásku, že s jejich pomocí dělá alespoň malé krůčky ke své samostatnosti. Právě tito rodiče dokáží být mnohonásobně trpělivější a tolerantnější než my ostatní.
 
Obdivuhodně silnou mámou a skutečnou celebritou v nejlepším slova smyslu je Kateřina Kornová, která ze všech sil a s nevyčerpatelnou láskou pomáhá svému synovi Filipovi zvládat postižení dětskou mozkovou obrnou, k níž se přidaly autismus a epilepsie. Nezabývá se tím, co by – kdyby, ale dokáže se radovat a čerpat sílu i z toho, když si její dítě v patnácti letech samo zaváže tkaničky.
 
Manželé Svobodovi se před dvěma a půl rokem dozvěděli, že jejich právě narozené miminko má Downův syndrom. „Byl to šok,“ vzpomíná Vlasta Svobodová. „Vůbec jsme to nechápali, v tu chvíli jsme si nedokázali představit, co takové postižení obnáší, jen jsme si přečetli dost tvrdé prognózy. Ale jedno jsme věděli hned. Chtěli jsme si našeho Vojtíška nechat doma, přestože nám, jako všem rodičům v této situaci, bylo nabídnuto nechat miminko v ústavní péči. Chtěli jsme, aby vyrůstal se svou zdravou sestřičkou, chtěli jsme mu jeho handicap zmírnit naší velikou láskou. Vždyť i on nám ji dává bohatě.“
 
Samozřejmě že i manželé Svobodovi, stejně jako Kateřina Kornová a další rodiče v podobné situaci, se ptali, proč něco takového potkalo právě je. Společně s odvahou tenhle úkol zvládnout v sobě našli i odpověď: Protože my našim dětem chceme a dokážeme dát, co potřebují. Protože u nás jim bude dobře. Protože my je milujeme takové jaké jsou.
 
Kdy se cítí milovány?
Většina z nás by se poprala za to, že své dítě z celého srdce miluje. Ale víme, zda jsou o naší lásce přesvědčeny i děti? Podle psychologů ji vnímají z několika specifických signálů. Světe div se, nejsou to žádné „superdárky“ nebo snad ústupky v naší důslednosti, nýbrž situace:
 
Když jim projevujeme zájem – miminka nenecháváme plakat, volat nás, reagujeme na jejich projevy. Později nasloucháme jejich sdělení a přemýšlíme o nich. Vnímáme je jako partnery a jsme ochotni se od nich i učit. Tak utvrdíme dítě, že je pro nás důležité, že nám stojí za to, abychom se dívali, jak a co dělá a abychom je chválili.
 
Když respektujeme jejich nadání i slabosti, jejich slabší výkony komentujeme s nadějí na zlepšení, např.: „Jsi šikovný, ale musíš ještě cvičit, protože zatím jsi na začátku. Je moc dobře, že to nevzdáváš...“ atd. A rozhodně nesmíme vypustit z pusy: „Jsi neschopný, jiné děti to dokáží, a ty ne, z tebe nic nebude.“ Měli bychom si dát práci s tím, abychom našli ta správná slova – jestliže Emička běhá pomalu, pak můžeme říci, že její běh je pomalý, ale nikoli, že ona je pomalá. Správným povzbuzením budujeme jejich sebedůvěru a sebelásku.
 
Když jsme jim dobrým vzorem. V prvních sedmi letech života děti aktivně napodobují vzory. Právě pomocí vzorů si tvoří základy pro své jednání. A tak platí, že pokud chceme, aby dítě později reagovalo na okolí, musíme reagovat na jeho volání, odpovědět na jeho otázku, a ne ho odbýt a dál se věnovat své činnosti. Jestli chceme, aby dodržovalo určitá pravidla, musíme je dodržovat také. Těžko bude dítě samo na přechodu zodpovědně čekat na zelenou, když my s ním přeběhneme silnici na červenou, protože v tu chvíli žádné auto nejede apod. Jestliže nechceme, aby lhalo, nemůžeme před ním říkat do telefonu, že manžel není doma, když právě přišel z práce.
 
Když jim dáváme prostor pro poznávání světa, i když jsou to zatím jen prolézačky na hřišti. Když jim „nestřiháme křídla“ naháněním strachu: „Nelez tam, spadneš!“. Ale když jim naopak pomáháme a dodáváme pocit bezpečí tím, že jsme jim nablízku, dáváme pozor a jsme připraveni pomoci, kdyby nás potřebovaly.
 
Když oceníme a povzbudíme jejich snahu poučit se z chyb a sílu vytrvat v započatém až do konce i v případě, že cesta je kamenitá. Zejména pro předškolní děti je důležité, aby se mohly trénovat v překonávání svých slabostí a toho, co ještě neumějí. Pomůžeme jim i tím, že se nebudeme bát přiznat vlastní chyby i ukázat, jak s nimi správně naložit. Jak říká Tamara Cenková: „Není nic horšího, než když se rodič před děckem staví do role neomylného Boha.“
 
Když důsledně vyžadujeme dodržovat rodinná pravidla – od nich i od sebe. Tím je ujišťujeme, že patří do rodinného hnízda. Pravidla a jejich dodržování dávají dítěti jistotu.
 
Když nedáváme nevyžádané rady. To platí pro větší – školáky a puberťáky. Když jsme ochotni je „jen“ vyslechnout, projevit o jejich problém zájem, a případně radu nabídnout. Koneckonců, ani my mámy vždy nečekáme, že nám partner uštědří dobrou radu, když mu sdělujeme své nepříjemné zážitky například ze zaměstnání. Často chceme jen, aby nás vyslechl, vzal kolem ramen a sdílel s námi náš bol.
 
Názor odborníka
 
PhDr. Tamara Cenková, psycholožka z Prahy
 
Není jednoduché neupnout se k vysněnému obrazu miminka, zejména když je tzv. vymodlené a když jej šťastná maminka nosí devět měsíců v bříšku...
Zvláště my ženy žijeme stále dopředu. Až test konečně prokáže těhotenství... až budu cítit pohyby, až se mimi narodí, až bude sedět, lézt, chodit, až promluví, až... Budoucí maminka, místo toho, aby se radovala z toho, co je teď, radostně prožívala každou přítomnou chvíli, hladila miminko v bříšku, zpívala mu, povídala mu, tak už přemýšlí nad tím, jaké její dítě bude, až se narodí. Místo toho by sobě i miminku měla říkat: Těším se na tebe a chci tě takové jaké jsi.
 
Koneckonců stejně na tom, jak namíchané vlastnosti miminko bude mít, nic rodiče svými představami nezmění. Obecně nejvíc zklamání plyne z toho, že máme tendenci stále žít v budoucnosti. Pokud se naučíme žít více v přítomnosti, tak budeme lépe přijímat věci takové jaké přicházejí, a nevytvoříme si žádné velké obrazy o budoucnosti, a tudíž nebudeme zklamáni, když život přinese zcela jinou skutečnost. Troufnu si říct, že 85 % našeho národa (i muži, protože je k tomu většinou my ženy tlačíme svými „zodpovědnými“ plány) neumí žít přítomností, neumí se soustředit na ten který okamžik. A to je škoda, měli bychom každý den prožít tak, jako by byl naším posledním.
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře