V každém z nás je kousek fňukala i kousek hrdiny. Koho lidi berou jako citlivku, který se hroutí z každé maličkosti, v krizové situaci může překvapit svou vnitřní silou, a kdo ve většině situací dává na odiv svoji sebejistotu, snadno se v krizi sesype jako domeček z karet. A to platí pro obě pohlaví.
Co si neseme v genech
V čem se lišíme, je přístup k problému. Do velké míry je to určené tradičním rozdělením rolí, které objasňuje psycholožka Martina Trojanová. „Žena minulých generací se družila s ostatními ženami u krbu, v rodinném kruhu, její přežití záviselo na udržování vztahů.“ Pevné vazby s rodinou pro ni byly životně důležité, poskytovaly jí jistotu pro případ, že by se s jejím mužem něco stalo. „Primárně je tedy žena orientovaná na sbližování, na dialog,“ říká psycholožka a vysvětluje dál: „Na druhé straně hlavním úkolem mužů byl tradičně lov. Muži lovili a čekali – mlčky – na kořist. Jsou zaměřeni na výkon, na řešení problémů.“
Muži a malé problémy
S tím podle PhDr. Trojanové souvisí i (ženami s oblibou zmiňovaný) fakt, že se muži dokážou soustředit jen na jednu věc, jsou schopni vykonávat jen jednu činnost. A právě tato vlastnost se jim hodí v případě drobných životních krizí. Problém, který by žena už dávno řešila slzami a vyříkáváním si, je muž schopen odsunout tím, že si přečte noviny nebo půjde na squash. Ženy mají mužům v tomto ohledu co závidět. (Poznámka pod čarou: Zažitá představa, že muž jde problém spláchnout pivem, platí jen u 26 % mužů.)
Pláčeme, křičíme, svěřujeme se
Žena je zvyklá projevovat emoce, ví, že sociální izolace (normálně, natož v krizi) jí nesvědčí a že sdílená starost je poloviční starost. Velmi ochotně s ostatními ženami – v práci, u kadeřnice, v obchodě – sdílí svou každodennost, její klady a zápory. Vyzná se ve vztazích, komunikuje. Ví, že pokaždé když se o své bolesti zmíní, bolest se zmenší. Obecně ženy víc pláčou, křičí, stěžují si, vyříkávají si věci. Tím se ale rychleji a efektivněji smiřují s ranami osudu. I s těmi opravdu krutými.
Depka a skutečná deprese
Naopak když se muž ocitne v hluboké životní krizi, je mnohem ohroženější než žena. „Pokud se jedná o muže, který neprojevuje svoje emoce, je v dvojnásobném ohrožení,“ míní Martina Trojanová, která na toto téma vedla přednášku na konferenci Žena a krize, pořádané v rámci projektu Manuál úspěšné ženy. Muži často skrývají bolest, city, přesvědčení, křivdy, s problematickými situacemi se nesvěřují – v tomto ohledu jedou zkrátka na doraz. I když ženy mají v průměru častěji „depku“, totálnímu kolapsu se dokážou obratněji vyhnout. Muži v mezních situacích páchají čtyřikrát víc sebevražd.
RYCHLÉ VERSUS PRAVÉ ŘEŠENÍ
Něco jiného je najít v akutní krizové situaci „stabilizovanou polohu“ a něco jiného vyřešit problémy, které mě do ní dostaly, ať už se jedná o celkové přetížení, nebo nenadálou událost. Ofačovat rány, které akutně krvácejí, neznamená zahojit zranění. To znamená: …že všechno chce čas. Čas na pláč. Vyplakat tu správnou míru bolesti. Když se vypláčeme málo, budeme se k ráně pořád vracet, když nerozeznáme ten správný okamžik, kdy jít dál, budeme pláčem ztrácet energii. S tím souvisí i následující bod. …že potřebujeme někoho, kdo nám poskytne první pomoc. Když si ale budeme nechávat foukat na ramínko dlouhé měsíce, povede nás to k regresi, nikoli na vlastní nohy.
Jen na okraj
Velmi zajímavá je etymologie slova krize. Pochází z řeckého krisis, což znamená „rozhodnutí “, ale taky „zápas“ nebo „závod“, v němž různé faktory nebo principy bojují o své prosazení. Krizi můžeme tedy vnímat jako rozhodnutí nebo volbu. Jinými slovy, když se ocitneme v krizi, zmatku, chaosu, padneme na pomyslné dno, můžeme vidět svoji situaci jako možnost přeskládat si v sobě věci jinak, vybrat si, jak budeme pokračovat. Nalinkovat si svůj vlastní scénář a zakomponovat do něho jen to, co ve svém životě chceme mít. Co v něm nechceme, vyškrtnout. A to je povzbuzující, nemyslíte?
Převzato z časopisu Betynka.