Krásné po mamince, talentované po tatínkovi…

Naše dítě se sice sotva batolí, ale okolí už má jasno, co z něj jednou bude.
Krásné po mamince, talentované po tatínkovi…
To je celý babiččin bratr Oskar. Jako by mu z oka vypadl. Ta pusa… a ten nos! Uši má po dědečkovi a bradu po strýci Viktorovi... „Pokud jde o mě, byl jsem poněkud zmaten. Miloval jsem synka od prvního okamžiku, miloval jsem ho vášnivě. Přesto však se vlastně víc podobal starému burzovnímu makléři než komukoli jinému: byl holohlavý, bezzubý, s tmavými kruhy pod očima a zarudlou pokožkou. Jistě, byl to rozkošný malý makléř, to se nedalo popřít…“
 
Jestli vám připadá, že spisovatel Ephraim Kishon nepopsal své vlastní, nýbrž vaše první setkání rodiny s novým přírůstkem, vítejte v klubu. Jakkoli jsou mnohé informace o novorozenci důležitější, každého ze všeho nejvíc zajímá, čí geny se prosadily. A tak si příbuzní „rozebírají“ mrňouska na důkaz láskyplného přijetí do rodinného klanu a ve snaze zdůraznit svůj osobní vklad. Zatímco o autorství hlubokých očí a dolíčků ve tváři se vedou nekonečné diskuze, když se mimino rozeřve na celé kolo, případně později neúnavně vzdoruje všemu a všem, mají svorně jasno – to má po strýci XY – černé ovci rodiny.
 
Rodinné dědictví
Zatímco máma s tátou myslí hlavně na „podružnosti“ – jako aby dítko zdravě rostlo, ostatní příbuzní coby sudičky řeší jeho skvělou budoucnost. A nutno dodat, že nevaří z vody. Tajuplného tvorečka bedlivě sledují a v okamžiku, kdy děťátko odhalí jakoukoli novou dovednost, konstruují předpovědi budoucí kariéry. A protože, jak známo, po velikosti nosu a barvě očí je nejznatelnější (a také nejatraktivnější) umělecký talent nebo sportovní nadání, stačí, aby drobeček párkrát uhodil paličkou do pokličky, je-li v rodině muzikant, je jasno – bude hvězdou hudebního nebe. Podobně slibná prognóza čeká i šikulu, který se v rodině náruživých fotbalových fandů prvně dotkne míče.

Odrodilcem snadno a rychle
Běda však, když se spolu s plenkami vytratí i onen „nesporný“ talent. To se pak princátko snadno stane odrodilcem. A co teprve, když začnou vystrkovat růžky i ty méně populární geny... „Na každém člověku a především na našich dětech nám nejvíce vadí, když nám zrcadlí naše vlastní chyby,“ připomíná psycholožka Tamara Cenková. „protože málokdo je natolik sebekritický, aby své „čerty“ rád vytahoval na veřejnost. Nejstrašnější je, když rodiče v hádce mezi sebou použijí dítě jako štít a jeho horší vlastnosti předhazují partnerovi. Škoda, že takové chování není trestné…!“
 
Klepněte pro větší obrázek 

To má po tobě!
Tvoje geny – moje geny! Jak se potomek nakonec „vybarví“ záleží i na tom, jak se rodičovské geny spojí. Ale nesvádějme všechno na geny. Ačkoli je pravda, že po svých předcích dědíme jak podobu, tak i povahové rysy, samotné geny osobnost netvoří. Výchova a prostředí totiž dokáží genetickou výbavu výrazně podpořit nebo potlačit. Ale spory o tom, co rozhoduje víc – geny nebo prostředí – se i v odborných kruzích vedou stále. „Například adoptovaná jednovaječná dvojčata,“ říká psycholožka, „i když byla rozdělena, se podobají v základních rysech osobnosti i v podobě, ale od svých adoptivních rodičů převzaly návyky, zvyky i zlozvyky. Na druhé straně se adoptované děti velmi často připodobňují adoptivním rodičům. Ale to nejhlavnější, co si od rodičů bereme do našeho života, jsou návyky, chování a řešení složitých životních situací – jednání. Každý rodič by si měl uvědomit, že on je ten první a nejdůležitější vzor pro své dítě, a pokud se k sobě rodiče chovají hezky, hezky se chová i ono.“ Je-li to naopak, nemůžeme se divit, že náš potomek má problémy v kolektivu. Za to žádná černá ovce rodiny z druhého kolene nemůže!

Je jaké je
Ať už je genetický koktejl jakkoli namíchaný, ať v dítku vidíte dobrosrdečnost své „pohádkové“ babičky, anebo naopak oslavujete, že po dědovi světákovi nezdědil nic, než sbírku pivních tácků, to, jaká z něj vyroste osobnost, záleží vlastně nejvíc na tom, jak se se svými dispozicemi popere. Podle Tamary Cenkové je člověk takový, jak myslí. A pokud se dítě od nás naučí prožívat denní „výzvy“ jako tragédie, bude i tragicky vypadat. Podpoříme-li ho v tom, že každý životní otazník má svoji odpověď, dítě bude ke všemu přistupovat s rozechvěním a s nadšením nad řešením. A podle toho bude vypadat i jeho obličej.
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře