Beru tě jako odbornici přes triky na dobré jídlo a pěkné vztahy. Myslíš si, že láska prochází žaludkem?
Rozhodně to funguje. Dobré jídlo přece podporuje nejen lásku partnerskou, ale všechny formy lásky, tedy třeba rodinnou. Když se vaří s láskou, tak to líp chutná. Jasný důkaz je ten, že podle jednoho receptu se dá uvařit padesát různých chutných či nechutných jídel. Hlavní ingrediencí je přece osoba, která vaří! A já konkrétně, když vařím, jsem naprosto vyladěná.
Jak je podle tebe jídlo propojené s city?
Hodně. Většina z nás si z dětství pamatuje hezké chvíle s rodinou u jídla. Všichni přece říkáme: „Tohle mi vařila babička, moje maminka do svíčkové dávala ještě toto a takovou buchtu pekla moje teta-" Vše, co je spojené s chutěmi, je úžasné, ne? Takže ano, láska prochází žaludkem. A u nás v rodině jsme zvyklí si projevovat city přes dobře uvařené jídlo.
Umíš to i jinak?
Moc ne. Nerada se dotýkám, protože nějak potřebuju velký osobní prostor, nerada dávám najevo svoje city, lásku širokému okolí. Chápeš? Nějak se neumím citově vyznávat přímo. Jde mi to snáz přes jídlo. Ten model jsem převzala od prababičky, babičky i mámy. Takže já neobjímám, ale vařím. Ale samozřejmě se synem Davídkem nebo manželem Markem s obvyklým projevem citů problém nemám.
Už tady padla jména dvou podstatných mužů tvého života - Marek a Davídek...
Ano, můj manžel a syn. Až s příchodem syna na svět cítím, že mám tu svou vytouženou rodinu. A bez manžela by přece nebyl Davídek!


Jaká jsi maminka?
Taková ta hodná, laskavá maminka, která synovi všechno dovolí. Jsem samozřejmě úzkostlivá, ale snažím se to před Davidem tajit. Občas nic nestíhám a prostě nevařím, někdy se dokonce stane, že nemám čas ani jít nakoupit. Svého syna ale totálně zbožňuju a rozmazluju.
Davídek má ještě pleny, spí s námi v posteli, pořád, ale pořád něco říká, i když tou svojí řečí. Nedávno jsem si říkala, jak je teď moderní nabádat matky synů, aby své hochy nerozmazlovaly. No a já dělám pravý opak. Mně jsou všechny jeho budoucí holky ukradené. Teď si David často ověřuje, kam až může posouvat hranice. Třeba ho dost baví lézt po nábytku, tedy stolech, židlích, kydat jídlo na zem a tak.
A jaký je tvůj manžel tatínek?
Marek rodičovství dost prožívá a všechno chce dělat správně. Na rozdíl ode mě nechává Davidovi víc volnosti, ale nedovolí mu na druhou stranu dělat úplné kraviny.
Otěhotněla jsi až před čtyřicítkou, není to pozdě?
Těžko říct. Mám jen svoji zkušenost s tím, že jsem měla první dítě později, než je zvykem. Dřív jsem ho mít neměla , protože prostě nebylo s kým. Nikdo se mnou mít totiž dítě nechtěl. Až se najednou objevil Mára a ten se mnou dítě chtěl hned. A podařilo se mi otěhotnět až po svatbě tak, jak to má být. Dva roky jsme spolu chodili, pak byla svatba a já jsem otěhotněla asi tři měsíce po ní.


Jak jsi prožívala těhotenství?
Všelijak. K doktorovi jsem šla až na konci třetího měsíce, protože jsem usoudila, že dítě by mělo mít na začátku těhotenství klid. Doktor mi tenkrát řekl: „S vámi si ještě užijeme!" A pak jsem za ním přišla na konci čtvrtého měsíce a chtěla jsem vědět pohlaví dítěte. A v tu chvíli jsem najednou sama intuitivně cítila, že to bude kluk.
Jak se ti změnil život narozením syna?
Můžu říct pravdu?
Musíš!
Těsně po porodu to bylo naprosto příšerné. Byla jsem strašně naštvaná, že mi nikdy nikdo neřekl, jak je to po porodu náročné. Byla jsem vyčerpaná z toho, že jsem porod nezvládla.
Ale, ale, vždyš jsi porodila!
Jenže nakonec císařským řezem. Bylo mi to tenkrát hrozně líto, brala jsem to jako svoje selhání. Mrzelo mě, že jsem se při porodu nespoléhala víc na sebe, ale na doktory, nechala jsem se zviklat a s císařským řezem nakonec souhlasila.
Tak to třeba podruhé bude lepší!
Co když žádné podruhé nebude? Myslím si, že každá žena, když odchází do porodnice, by si měla říct a rozhodnout se, že to zvládne, že porod je přece přirozený proces.
Jaké to poprvé bylo, vidět syna?
Krásné. Měla jsem to narychlo ošéfované, že až se syn narodí a já budu v narkóze, tak na něho nikdo nesáhne dřív než manžel a já. Bylo to pro mě hrozně důležité. Tak to klaplo. Možná by to všechno bylo lepší, kdybych rodila přirozeně. Myslím, že přirozené porody ženám dodají sílu.
Co tě nejvíc překvapilo, když sis pak z porodnice odvezla Davídka domů?
Skoro všechno. Najednou jsem si uvědomila, že jeho život závisí na mně. Ten pocit jsem samozřejmě ve vztahu s někým jiným předtím nezažila. A do toho mi kojení chvíli šlo a pak zase nešlo. Byla jsem psychicky rozložená.
No a fyzicky to taky nebylo po porodu tak růžové. Najednou se z krásné, usměvavé budoucí maminky s lesklými vlasy a nádhernou kůží stala absolutní „zrůda", která samozřejmě porodem nezhubla ani deko. Ano, tak jsem se cítila. Ale to už je naštěstí pryč.
Změnila ses nějak po čtyřicítce?
Těžko říct, jestli jsem se změnila věkem nebo tím, že se mi těsně před čtyřicítkou narodil Davídek. Možná to bude znít divně, ale teprve teď si připadám jako dospělá. Předtím jsem byla lehkomyslnější, extrémnější. Teď jsem mnohem zodpovědnější. Přestala jsem třeba pít alkohol. S Markem jsme prostě starší, usedlí rodiče, kteří všechno dopředu promyslí a prohovoří. My jsme se dokonce s manželem dopředu domluvili, jak to budeme dělat, až se nám narodí dítě.
Na čem jste se dohodli?
Že se budeme střídat. Oba hodně pracujeme a svou práci máme rádi, nechtěli jsme se jí vzdát. Domluvili jsme se, že až jednou budeme mít dítě, tak dopoledne budu pracovat já a odpoledne manžel. Prostě se poctivě střídáme. A když je nejhůř, nastoupí k Davídkovi mladá úžasná chůva, plní to i ten účel, že Davídek není pořád jen s námi starci, ale pozná také mladé lidi. I když já se mentálně cítím vlastně mladá pořád. Možná proto, že jsem fakt hodně dlouho hledala, co budu vlastně v životě dělat.
Jak to tvoje hledání vypadalo?
Postupně jsem si do hlavy zadávala, co chci- Chci dělat kreativní práci, vydělávat hodně peněz, chci to v práci řídit, pracovat v pěkném prostředíA pak se to postupně plnilo. Krok za krokem. Nejdřív jsem studovala práva, pak jsem toho nechala, pracovala jsem u filmu a později jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Apetit.
Pět let jsem ho vedla, naučila jsem se tam spoustu věcí a nakonec jsem odešla. Bylo to v době, kdy jsem byla přesvědčená, že ten časopis dělám úplně nejlíp, třikrát jsme dostali ocenění Časopis roku. Jenže vedení to najednou chtělo jinak - z úžasného časopisu dělat průměrný. Odešla jsem, protože jsem měla odvahu odejít.
A lituješ toho?
Ne. Najednou se objevil prostor udělat vlastní kuchařku s názvem Deník Dity P. Nešetřila jsem na byt nebo krásné auto, ale na kuchařku. Nikdo mi do toho nesměl mluvit, proto jsem si ji i sama vydala, na ničem jsem při její výrobě nešetřila. A vyplatilo se mi to.
Prvního dílu se prodalo přes padesát tisíc výtisků. A k tomu vznikl ještě můj e-shop, vyšívaný porcelán a porcelánové brože- Prostě mě baví dělat věci navzdory, ale bez odvahy, kterou mám, by to samozřejmě nešlo. A od kuchařky už byl jen kousek k pořadu v televizi, seriál se mnou natočil David Ondříček. A už se mi v hlavě rodí další projekt.
Vaření tě opravdu bavilo odjakživa?
Nebylo to tak, že jsem dětství provařila. Vždycky jsem ale měla k jídlu pozitivní vztah. Pamatuju si na komická dopoledne, kdy jsem pozorovala prababičku s babičkou, které byly narvané v malé kuchyni v Humpolci. Příprava oběda v jejich provedení bylo pro mě divadelní představení.
Ten rituál začínal už v devět hodin ráno a trval až třeba do jedné hodiny. Vůbec nechápu, co tam tak dlouho dělaly. Každopádně se ty dvě u vaření doplňovaly a občas dohadovaly, sem tam se do toho vložil i děda, když jim nenápadně vypnul plotýnku. Komplikovala jsem jim všem situaci tím, že když něco k tomu vaření potřebovali, museli si to u mě jako koupit v takovém mém obchůdku, který jsem si postavila ve špajzu.
Takže tady byl začátek tvé kuchařské kariéry!
Já ale nejsem kuchařka! To je jen jedna část Dity. Hlavně dělám vše kolem toho vaření. Vytvářím časopis o jídle, kuchařky, koordinuji svůj e-shop a jeho nové výrobky... Vaření je vlastně můj koníček a všechno kolem vaření je moje práce. Důležité pro mě hlavně je, že si to celé řídím sama!
Jsi velký šéf i u vás doma?
To je hlavně teď náš Davídek! Ale i doma se pokouším o věcech rozhodovat.
Otevřeně, nebo skrytě?
Na rovinu.
A když má manžel na věc jiný názor?
Tak o tom mluvíme tak dlouho, až se dohodneme, protože i když ráda šéfuju, nenávidím konflikt.
Prozradíš, kde bereš energii?
Ale já jí moc nemám. Možná cvičení pilates mě nabíjí, chodím na individuální hodiny dvakrát týdně. Nebo jakákoli akce s naším Davídkem, kterého v poslední době fascinuje, když dělám smoothie. Baví ho hlavně práce s mixérem.
Možná to bude znít divně, ale teprve s Davídkem si připadám jako dospělá.
Vždycky k tomu přihodím nový recept. V mrazáku mám v pytlících nakrájený zmražený banán, maliny nebo mango, rozmixuji to s kokosovým mlékem, když je potřeba, tak přidám trošku jogurtu. Je to pak takové husté, jako zmrzlina, s tím mám u Davida velký úspěch. A když je čas, tak mě určitě nabíjejí naše rodinné snídaně.
Jak probíhají?
Vždycky klukům udělám něco dobrého, třeba míchaná vajíčka, která mám fakt vychytaná, nebo vafle a lívanečky Marek snídá a sedí u počítače, Davídek kydá snídani na zem a já do toho pobíhám a pokřikuji, že nestíhám. Ale jinak je to taková rodinná pohoda.
Na co se těšíš?
Vždycky na to, až zas přijdu domů. Dobré jídlo podporuje nejen lásku partnerskou, ale i rodinnou. Císařský řez jsem brala jako svoje selhání. Mrzelo mě, že jsem nakonec poslechla doktory a ne sebe. Najednou jsem si uvědomila, že Davídkův život zavisí jen na mně. Ten pocit jsem samozřejmě předtím s nikým jiným nezažila...