Kojení: Máte přísavku? Máte kliku!

Perlička, kterou nám poslala Jitka Sedláčková z Prahy, říká vše. Kojení je totiž téma číslo jedna. Budeš kojit? Kojíš? Tajné heslo nebo poznávací znamení? Signál, kterým se maminky přihlašují do jednoho klanu… Dovedete si představit, že by některá jen tak řekla: „Nepočítám s tím, nekojila jsem a nebudu...“ I kdyby si to myslela, nebo to tak bylo, raději takovou odpověď polkne. Proč? Protože by se totálně znemožnila.

 

Dítě si nemůže vybrat. A maminka může? Někdy také ne. Devět měsíců nežije ničím jiným, než aby bylo děťátko zdravé, aby je mohla kojit. Hlídá svoje prsa jako oko v hlavě. Ošetřuje je a hýčká, neustále je pozoruje. Rostou? Zvětšují se? Když ne, propadá depresi a nelení to konzultovat se svým doktorem. Podle primáře z Gynekologicko-porodnické kliniky v Praze-Motole Romana Chmela však vůbec nezáleží na tom, jestli má, nebo nemá nastávající maminka velká prsa a jestli jí aspoň o dvě čísla vyrostou. „Není vůbec neobvyklé, že i když skoro žádná prsa nemáte, budete mít mléka tolik, že byste naplnila mléčnou banku. A mamince, která má šestky, se ho dostávat nebude. S velikostí prsů množství a kvalita mléka nijak nesouvisí.“

 

Pokud jste se rozhodla, že kojit chcete a budete, je to určitě rozhodnutí správné. Mateřské mléko je pro miminko tím nejlepším, co může od maminky dostat. S tímto tvrzením se nedá polemizovat. Od jeho narození mu dává to, co potřebuje, zcela se přizpůsobuje jeho potřebám. Zasytí je i zažene žízeň, nezatěžuje jeho zažívací systém. Posiluje imunitu, pomáhá je ochránit před nejrůznějšími nemocemi. A další výhody? Pokud ho máte dost, je vždy po ruce. Nemusíte věčně drhnout lahvičky, starat se, jestli máte doma kojeneckou vodu, míchat dávku, aby seděla… Prostě jen vytáhnete prs a je to.

 

Teoreticky to znáte. Nastudovala jste všelicos. Správnou techniku kojení byste mohla odrecitovat, kdyby vás vzbudili o půlnoci. Pila jste bylinkové čaje podporující kojení, masírovala bradavky, lila do sebe každý den litr mléka a dva litry vody. A pak to přišlo. Už v porodnici zoufalé pokusy s negativním výsledkem.

 

„Bylo to hrozné,“ vrací se k tomu Dana Knoblochová. „Sestřičky mi strčily dítě, aniž by mi cokoli řekly. Když malý nesál, místo aby mi pomohly, zlomily nade mnou po pár pokusech hůl. Prý jsem to měla nastudovat. A já se na kojení připravovala víc než na zkoušky na vysoké škole... Byla jsem nešťastná, vyčerpaná. Nechápala jsem, proč se to stalo právě mně. A když sestry řekly, že to nemá cenu, chvíli jsem bojovala, ale nakonec jsem celá špatná vzala lahvičku, kterou mi vnutily. A už jsme u ní zůstali.“ Dana si nikdy nemyslela, že to dopadne takhle. A začala o sobě pochybovat. Návštěvy se doma střídaly takřka obden. Všichni obdivovali ji i Daníčka. Ale jen do té doby, než na otázku, jestli kojí, odpověděla: Ne. „Připadala jsem si jako Herodes, vrah neviňátek,“ říká.

 

Nenechte se rozhodit

Pokud nemůže kojit, dává často maminka vinu sama sobě. A i když dělala všechno, co mohla, stále dumá nad tím, jestli nemohla udělat ještě víc. Průšvih je, když se jí to její blízcí nesnaží rozmluvit, ale uletí jim naopak nějaká pochybovačná věta. Na problém je zaděláno.

 

„To je ale divné, všechny ženské, co u nás pracovaly, kojily… Touhle větou mě manžel dostal na kolena,“ vzpomíná Veronika Šimková, jejíž mrňous byl od čtyř týdnů na umělém mléce. „Asi tím nic nemyslel, taky mi to potom pořád dokola opakoval. Jenže znáte to. Jakmile semínko zapadne a zapustí kořínky, už ho jen tak někdo nevydoluje. Co já se kvůli kojení – lépe řečeno kvůli nekojení – natrápila. Hlodalo to ve mně ještě v době, kdy byly malé tři. Pořád jsem sledovala, jestli jí to nezpůsobilo nějakou újmu. Teprve když se narodil Matýsek a mléko mi, aniž jsem se o to zasloužila, teklo proudem, se mi vrátilo sebevědomí.“

 

Také jste se nervovala už jako těhotná? Vaše miminko, které dosud dlí v bříšku, ale nestojí o úzkostnou matku, která zkoumá každý prs lupou a zaobírá se jenom tím jedním. Stres je podle Hany Tomáškové z Odolené Vody jedním ze zabijáků kojení. „Myslím, že není důležité, jak dlouho jsem kojila svého staršího syna, ani jak dlouho se chystám kojit syna mladšího (a jak dlouho bude chtít on). To je věcí každé ženy. Pro někoho je to půl roku, pro jiné tři roky. Jsem velkou zastánkyní kojení, ale nelíbí se mi současný způsob propagace kojení za každou cenu. Někdy to prostě nejde. I když maminka zkouší, co se dá. A někdy prostě nechce. Proto ale ani jedna není horší nebo lepší maminka – to kojení samo o sobě nezaručí.“

 

Jsou maminky, které se vůbec nijak nepřipravovaly, vůbec na to nemyslely, kojí a kojí, dokud to človíček vyžaduje, třeba do dvou let. Jiné pro to, aby mohly kojit, dělají všechno na světě. Dávají si pozor na správnou techniku kojení, dodržují životosprávu, vzdají se svých oblíbených luštěnin, pijí hektolitry tekutin, odpustí si koupel ve voňavé pěně, jen aby drobečkovi voněly po maminkovsku. Přesto jim to není nic platné. Co ještě mohou udělat? Nestresovat se a brát život tak, jak jde. Už mnohokrát se stalo, že když se žena smířila s tím, že dítě převede na umělé mléko, to její se najednou spustilo. Někdy postačí, když svoje pochybnosti a deprese nedrží v sobě, ale podělí se o ně s odborníky. Většina laktačních poradkyň nejen poradí, ale i povzbudí, a to potřebuje každá z nás. Člověk by nevěřil, jak málo někdy stačí, aby se všechno v dobré obrátilo.

 

Která máma je lepší? Ta, která kojí, nebo ta, která nekojí? Pokud máte možnost být v pohodě, dáváte svému miminku to nejlepší. Vaše zlatíčko vás potřebuje. Potřebuje mít mámu, která se neutápí v sebeobviňování. Nic není důležitějšího než vy a vaše dítě. Říká se, že při kojení naváže dítě s maminkou ten nejsilnější vztah. Ale když budete miminko brát do náruče s láskou, dívat se mu do očí, mazlit se s ním a hýčkat ho, strádat určitě nebude. Nejdůležitější pro něj bude, že ho máte ráda...

 

Co mámy vyzkoušely aneb Kojení se podaří, když…
…budete pít bylinné čaje pro kojící matky. (Pravda)
…necháte dítě u prsu, dokud bude chtít. (Pokud saje, pravda)