Valerie Mikešová, instruktorka Pilates a učitelka tanečního kroužku pro předškoláky, synové: Sebastian (3 roky), Oliver (18 měs.)
Děti rychle po sobě máme v rodině. Sestra to měla také tak, jenže v době, kdy žádný výběr kočárků nebyl. Řešila to tak, že ťapací dítě sedělo v nohách hlubokého kočáru s miminem – a taky to přežili... My už měli na výběr. Dvougenerační – nebo také tandemový – kočárek jsem poprvé viděla v časopise a hned se po něm ptala. S manželem jsme poměrně aktivní, a nechtěla jsem miminko stále nosit v šátku. Hodně se mi osvědčil např. na celodenních výletech, kdy oba kluci mohli na kočárku spát. Používala jsem jej rok a půl. Dnes, kdy už starší syn víc ujde sám, využívám častěji sportovní kočárek, ke kterému je připevněné stupátko. A náš prvorozený si na něj nastupuje a vystupuje dle libosti. Hlavní výhoda je poměrně snadná mobilita kamkoli: do přírody i do velkoměsta. Kočárek je velmi skladný. Jde lehce rozložit i složit. Hodně jsem využívala možnost sundavací stříšky na prvním sedátku. Nevýhodou bylo, že jsem neměla stálý oční kontakt s dítky, jelikož náš kočárek byl trvale otočený po směru jízdy. Na miminko jsem koukala přes boudičku nebo jen plastovým okénkem v boudičce.
MHD – zlý sen
Problémy jsem měla při nastupování a vystupování do jiných než nízkopodlažních autobusů a tramvají. Stanicím metra, které nemají výtahy, jsem se snažila vyhnout. Kvůli délce kočárku je jízda na eskalátorech, když mamince nikdo nepomůže, fyzicky opravdu dost náročná. Na druhou stranu jsem s ním neměla potíže dostat se do obchodů, na úřady, dokonce ani do vlaku. Kočárek jsem vybírala sama. Hledala jsem na internetu a ten „náš“ mi svým typem posazení, lehkostí a skladností přišel nejpraktičtější. A vydržel úplně všechno! Žádná odpadlá kolečka, stále je ve velmi dobrém stavu a čeká v garáži na nějakou jinou matku.
Monika Hejská, před MD operátorka v oddělení péče o anglicky mluvící zákazníky, dcery: Karolína (3,5 roku), Tereza (23 měs.) a Gabriela (6 měs.)
Můj názor je ten, že matka, která si pořídí děti takhle za sebou, musí vždycky vyhrát! Sice neponese vítěznou vlajku vzpřímeně, spíš ji znaveně potáhne za sebou, ale nejdůležitější je, že ji vůbec má... Hromadný přesun se třemi ratolestmi, akce zvaná „horor“, její charakter rozhodně utuží. Ačkoli jsem klidné povahy, každodenní situace, které si vyžadovaly hromadný pohyb celé naší rodiny, ze mě dělaly zuřící, napůl šílenou chobotnici... A to jsem měla relativní štěstí v tom, že při narození druhé (a následně třetí) dcerky, byl v té době starší už rok a půl a sama chodila. Nemusela jsem řešit nějaké posazování batolete do hlubokáče k miminku. Nošení miminka v klokance se mi přesto první dva měsíce velmi osvědčilo a spoustu věcí usnadnilo, hlavně když starší dcerku bolely nožky a musely jsme využít sportovní kočárek.
Pokus o procházku
Těšila jsem se, že budu vozit krásné miminko a vedle mě bude pobíhat roztomilé batolátko a já budu zářit štěstím. Ve skutečnosti jen pouhý pokus dostat se z bytu (předestírám, že při narození druhé dcerky jsme bydleli v panelovém domě s výtahem) s oběma dcerami, mi brzy po příchodu z porodnice připadal téměř nemožný. Poprvé jsem pouvažovala vzít holčičky ven, když bylo mladší Terezce něco málo přes měsíc. Říkala jsem si, když to zvládnou jiné, já taky a podobně. Když jsem ale asi po desáté obouvala polonahou pobíhající Karolínku, podruhé si převlékla poblinkané triko a znovu přebalila měsíční Terezku, zjistila jsem, že už mi nezbývá žádná energie na oblékání sebe, natož namalování si na obličej něco, co by se obličeji alespoň vzdáleně podobalo.
Sama ani omylem
Řekla jsem si, že tři dny starý chleba vlastně nebude zase tak na škodu a že gumové rohlíky jsou vlastně pro děti lepší, protože je nemusejí tolik kousat. Sice se nekonal žádný gastronomický ohňostroj v podobě tří chodů, ale zůstala jsem duševně zdravá a holky vypadaly také spokojeně. Naší jedinou záchranou se stal můj manžel, který nás po příchodu z práce vysvobodil. Hojně jsem využívala manželovy volné pracovní doby při nákupech nebo návštěvách doktorů. Kdybych tehdy věděla, že se přestěhujeme do staršího domu bez výtahu, chodila bych s dětmi ven od rána do večera... á chobotnice – tak sama sebe charakterizovala maminka Monika, než si zvykla (a děti stejně jednou vyrostou...).
Běh přes překážky
Už během těhotenství s třetí dcerkou jsem byla o trochu odvážnější, a i přes problematické schody do prvního patra jsem zvládla občasnou vycházku. Nešlo vzít ale obě dcerky i golfky naráz, takže jsem musela nejprve seběhnout schody se starší dcerkou a pak rychle pro mladší a následně až kočárek, který se naštěstí dal perfektně složit. Po takové rozcvičce jsem se už jen zmohla na to, dojít do nejbližší sámošky a zpátky. Přestože bydlíme kousek od centra města, službu MHD jsem hlavně v chladnějším počasí využívala. Cestování veřejnými prostředky s malými dětmi je zážitek i s jedním dítětem, natož s vícečlennou dětskou smečkou. Nízkopodlažní autobusy jsou kupříkladu speciálně určeny pro vozíčkáře a matky s kočárky. Proto nechápu, proč zásadně (aspoň u nás) staví půl metru od chodníku. A když už se dostanete dovnitř, část cestujících mívá dojem, že dětský kočárek má na boku nějaký ventil, kterým ho vyfouknu a strčím do kapsy i s dítětem. Šokuje je, že kočárkem zabírám prostor určený pro kočárky!