Kočárek: Nepřítel číslo jedna!

Kočárek patří k miminku asi jako vidlička k noži, to ví snad každá máma. Ale bohužel to neví všechny děti a občas se rozhodnou protestovat.
Kočárek: Nepřítel číslo jedna!

Samozřejmě jsem si během těhotenství plánovala úžasné procházky s Eliáškem, sladce spícím v kočárku. S manželem jsme vybírali kočárek opravdu poctivě a vzali v potaz všechny důležité skutečnosti – život na vesnici bez chodníků, roční období v době narození našeho chlapečka, snadnou ovladatelnost (klidně i jednou rukou kvůli vodítku s naším krysaříkem v druhé), hmotnost vozítka, vzhled, barvu… Nakonec jsme vysněný kočárek pořídili a těšili se, až si v něm naše robátko bude hovět.

Spouštěč řevu
První dva měsíce zvládal Eliáš ve svém kočárku v naprosté pohodě, jakmile se ale probral z šestinedělního okouzlení světem, nastalo nám pravé peklo. Hned po položení do kočárku spustilo naše jinak roztomilé miminko šílený řev, kvůli kterému se až zakuckávalo. Došlo to tak daleko, že začal plakat, sotva jsme zamířili ke kočárkárně.

Bylo nám z toho s manželem všelijak, s tím jsme nepočítali.  Začali jsme se tedy pídit po tom, kde je zakopán pes. Prohlédla jsem komplet celý kočárek, nic závadného jsem nenašla, zavinovačka či deky do kočárku byly také v pořádku. Rozhodila jsem tedy sítě, bohužel nikdo v mém okolí se s ničím takovým nesetkal, ale všichni nám tvrdili, že to Eldu určitě za pár dní přejde. Nepřešlo. Proplakal celou procházku, na kterou jsme ale museli kvůli venčení našeho pejska každý den.

Rada nad zlato
Sedla jsem tedy k internetu a zjišťovala, jak si s dětmi plačícími v kočárku poradily jiné maminky. Rad jsem objevila spousty, a rozhodla se tedy některé vyzkoušet, i když mi bylo jasné, že na každé miminko platí něco jiného. Využili jsme bezva pérování našeho kočárku a houpali. Vystlala jsem kočárek měkkou peřinkou. Pověsili jsme před synka jeho oblíbené hračky. Nahrála jsem si na mobil náš vysavač a tyto „libé“ zvuky mu pouštěla. Také jsem lehce zvedla polohování kočárku, aby Elda viděl ven, ale bohužel ani to nezabralo. Zřejmě tříměsíční mimi ještě nezajímá, co se děje venku.

Dudlík náš synáček vždy odmítal, ale v kočárku ho občas vzal na milost a chvíli s ním vydržel neplakat, bohužel jen chvíli než mu došlo, že dudlík vlastně nemá rád. Zkoušeli jsme ho dávat do kočárku ospalého i vyspalého… Některé pokusy nám zabraly alespoň na chvíli, nic ale nefungovalo delší dobu. Pomohlo jedině ke kočárku se vůbec nepřibližovat a Eliáše „venčit“ v nosítku. Tak jsme to tedy dělali od jeho tří měsíců do osmi, kdy už se stejně do hluboké korby nevešel a byl čas přesednout do sporťáku.

Stal se zázrak
Větší, vnímavější, zvědavější Eliášek se tehdy usadil do nového „vozu“, rozhlédl se a zjistil, že je okolo spousta věcí ke sledování, že je vlastně fajn se nechat vozit v pohodlném kočárku, že mu tam žádné nebezpečí nehrozí, máma a táta jsou nablízku a ještě si u toho může přikusovat oblíbenou pohankovou křupku. A od této chvíle si i my konečně procházky s naším chlapečkem užíváme. 

Co s tím? Zkuste tyto tipy:
- častěji používejte na nošení dítěte šátek
- naplánujte přesuny v kočárku na dobu, kdy dítě obvykle spí
- spojte pobyt v kočárku s něčím příjemným
- kočárek zkuste na týden vynechat a po odpočinutí se pusťte do pokusů s kočárkem s klidnější hlavou a s novou energií.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře