Kňourinka a Ubulínek

Stačí, aby se na ně někdo křivě podíval, nebo když není po jejich a už se jim klepe bradička. Milujeme je, ale tímhle nám lezou strašně na nervy.
Kňourinka a Ubulínek
Scénka ze života inspirující tento článek: Pátek. Dlouhatánská fronta u pokladny v samoobsluze. Ze čtyř běží dvě, navíc pokladní nepatří k nejrychlejším. Ve frontě hlemýždím tempem se sunoucí stojí i matka s asi sedmiletou dcerou. Dítě je trpělivé do momentu, kdy už se blíží k pokladně. Pak začne z ničeho nic kňourat: „Mě to tu nebaví, mě hrozně bolí nohy.“ Matka dělá, že neslyší, a tak dítě přidá poznámku o poznání silnějším a ukňouranějším hlasem, že se jí chce čurat. „To vydržíš, Lucko, už jsou před námi dva lidi,“ šeptá matka s vrchovatě naloženým vozíkem. Holčička ovšem přitvrzuje a monotónně opakuje: „Já to nevydržím, já to nevydržím...“ Matka zoufale kontruje: „Lucino, přestaň, už jsme skoro na řadě.“ Ale dítě si vede svou. Matka nakonec nechá vozík s nákupem stát, táhne dítě pryč a všem je jasné, že mu nejspíš za nejbližším rohem naplácá. Přesto je vítězem holčička. Prosadila svou.
 
Nevysnívejte si potomka
Kdysi dávno jsme si náš rodinný život malovali růžovými barvičkami. Včetně toho, že náš potencionální potomek, kterého si pořídíme, bude jednak něžná, jednak dobře naladěná holčička. A pokud se nám narodí kluk, tak jedině správňácký sportovní uličník, který vůbec nebude znát slovo slza. „Ukňourané parchanty nesnáším,“ prohlašovali jsme rezolutně a byla v tom skryta výtka rodičům, že asi něco nezvládli ve výchově.
 
A teď najednou máme takové kňourající nadělení doma. „Jednou z chyb,“ komentuje psycholožka Jana Markvartová, „kterou někdy rodiče dělají, je, že mají představu a většinou i vzor v nějakém konkrétním dítěti, které znají a podle něj si představují to své. Jenže žádné dítě není ničí kopie, vždycky jen originál. Navíc aplikující naše, i když nevědomé chyby do svého chování, takže zlobit se pak na ně je z naší strany nespravedlivé. Když se chová tak, jak nám nevyhovuje, vždycky se musíme snažit zjistit, proč to dělá a jak to vzniklo.“
 
Co je kňourání
Australský klinický psycholog Steve Biddulph konstatuje, že se „Kňourinkou a Ubulínkem“ děti nerodí. Prostě jen zjistily, že to na nás funguje, a tak to používají. „Tón hlasu je zvyk,“ prohlašuje odborník rezolutně. Jsou dospělí, jejichž hlas nám je příjemný, a pak jsou ti, kterým bychom za jejich dikci rozdávali facky. Nejde o zabarvení, ale způsob mluvy. Totéž platí o dětech. Poslouchat fňukavé povídání je velmi náročné a opět vzbuzuje agresivitu. Navíc platí přímá úměra – pokud se dítě kňouravosti nezbaví, vyroste z něj ukňouraný dospělý. Začneme-li mluvit kňouravým tónem, přizpůsobí se tomu i naše pocity.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Jak TO vzniklo
„V prvé řadě,“ říká australský vědec, „je třeba vědět, jak toto chování vzniká. Je to jednoduché. Dítě po nás něco chce. Nejprve tiše, potom nahlas. Když odmítáme jeho přání splnit, nebo ho posloucháme jen tak na půl ucha, přechází do fáze tři. Začne natahovat. Poprvé je to možná náhoda, že prostě objeví takový tón hlasu, jaký prostě nedokážeme ignorovat. Proto mu vyhovíme, aby byl klid. Pokud tento model opakuje s úspěchem podruhé, zafixuje si, že tenhle recept je účinný.“
 
A nutno dodat, že na úplně stejném principu funguje ukňouraná matka, která zjistí, že na její lamentace „jsem pro vás jen služka, mé práce si nevážíte“ rodina reaguje pocity viny a nechá se zmanipulovat k vykonání činnosti, kterou si žena přeje.
 
Jak kňourání vypnout? Důsledností.
 
1. Řekněte mu to
V první fázi, jakmile dítě spustí, se mu podívejte do očí a klidným hlasem ho požádejte: „Mluv normálně, prosím.“ Dítě nejspíš přitvrdí a ještě kňouravěji odpoví: „Ale já mluvím normálně. Já takhle mluvím pořád.“ A pak se ještě víc rozeřve. Potlačte chuť mu jednu vrazit, aby když už bulí, mělo důvod, nechte ho bez komentářů dobrečet, i když vám cukají nervy.
 
2. Naučte ho, jak mluvit správně
Dítě musí jasně vědět, co po něm chcete. Neparodujte jej – to ho buď rozzuří nebo rozpláče, a v afektu nebude schopné spolupracovat. V klidu mu předveďte, jak má znít jeho hlas: pevně a v nižší poloze. Vyzvěte ho, aby vám řeklo nějakou banální větu typu „Venku prší“ a pochvalte ho: „No, vidíš, takhle mluvíš hezky, normálně.“
 
3. Prosaďte to
Kdykoli pak po vás dítě něco kňouravě chce, nebo dokonce začne brečet, předem než pronese žádost, řekněte: „Mluv normálním hlasem.“ Termín „normálně“ opakujeme po několikáté záměrně. Dítě si musí uvědomit, že kňourání normální není. Ani pro ně, ani pro kohokoli jiného. Prostě ho budete poslouchat a plnit jeho přání, jen když o to požádá NOR–MÁL–NĚ!
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře