Když učení jednomu jde, a druhému ne

Jedno z vašich dětí zvládá školní látku levou zadní, pro druhého znamená učení doslova mučení? Přečtěte si, jak se s tím vypořádat.
Když učení jednomu jde, a druhému ne

Kubovi leze učení samo do hlavy. Domácí přípravu má vždycky hned, aniž byste mu museli cokoli připomínat, a nosí domů samé jedničky. Je sice teprve v první třídě, ale věřím, že mu to vydrží. Zato jeho bráchu Tomíka musíme do úkolů nutit. Jeho vysvědčení byla teď v prvním pololetí čtvrté třídy pestrá záležitost,“ popisuje maminka Martina rodinnou situaci. Tomáš žárlí na úspěšnějšího brášku, Jakub – ačkoli je mladší – si občas neodpustí na účet Tomáše nějakou uštěpačnost. Jak by měl rodič vybalancovat rozdílné školní (ne)úspěchy svých dětí?

Vidím je realisticky?
Někdy napasujeme dítě do škatulky „ten, kterému to nejde“, aniž bychom si uvědomili, že rozdíl mezi výsledky sourozenců není propastný. Zkuste se zamyslet, jestli druhého méně úspěšného sourozence nemůžete vidět jako „toho, kterému to taky jde“ – jen pomaleji nebo jinak. Nemusíte své děti vidět černobíle jako „výborný – špatný“. Ale třeba jako „dobrý v matematice a češtině – dobrý v tělocviku a výtvarce“.

Nemá poruchu učení?
Oba jsou chytří a inteligentní, jenže jeden z nich nosí domů horší známky? Může za tím vězet porucha učení, což se většinou projeví až po nástupu do školy. Žáčka s dyslexií (poruchou čtení), dysgrafií (poruchou písemného projevu), dyskalkulií (omezená schopnost počítat) nebo s dysortografií (poruchou schopnosti vnímat pravopis) může pedagog vnímat jako lenocha nebo špatně soustředěného a hodnotit ho horšími známkami.

Stres ze školy?
Jestliže méně úspěšnému doma nedělá učivo problém, ale ze školy přinese špatnou známku, může být příčinou stres ze školního prostředí, špatné vztahy ve třídě, osoba pedagoga. Většina učitelů je určitě fajn, ale přiznejme si, občasné tzv. „zasednutí si“ na někoho funguje stále.

Stejně kvalitní prostředí?
Všimněte si, jestli mají sourozenci stejné, respektive srovnatelné podmínky k učení. Nezařídili jste jednomu z nich koutek příliš jednotvárně, nebo naopak až s mnoha podněty, které ho rozptylují? Má dostatek světla, prostoru, správnou židli? Vyzdobil si svoje teritorium podle svého vkusu?

Mluvím dobře o učiteli?
Zkuste se zamyslet, jestli před dětmi nemluvíte špatně o jejich učitelích, způsobu a obsahu výuky. Vytváříte-li v dětech dojem, že učitelka toho úspěšného je bezvadná a učitel toho druhého nespravedlivý hlupák, který ať udělá, co udělá, udělá to špatně, znamená to pro dítě, že výuka ani hodnocení pedagoga nemají žádnou váhu. A že nemá cenu se ani snažit.

Není sovička?
Pes může být zakopaný v tom, že váš méně úspěšný školák je naturelem sovička a ranní vstávání do školy mu nedělá dobře. Není ráno tak unavený, že se ani pořádně nenasnídá a první dvě vyučovací hodiny prozívá? V takovém případě zkuste posunout večerku.

Příliš zodpovědnosti?
Netlačí náhodou jedno z vašich dětí do role „toho, kterému to ve škole nejde“ vaše přehnané nároky? Nemůže ho stresovat, že vás „zase zklame“? Popřemýšlejte o tom, jestli mu dostatečně dáváte najevo, že ho přijímáte takového, jaký je, se vším všudy. To, co se může zdát jako lajdáctví, je možná přehnaný smysl pro zodpovědnost. Možná má jeho sourozenec lepší známky, protože dokáže brát vaše ambice „lážo plážo“…

Škola není smysl života
Psycholožka Mgr. Anita Michajluková tvrdí, že nejdůležitější je, aby rodiče nepřikládali výsledkům děti ve škole příliš velkou váhu. „Škola je důležitá a je třeba školní povinnosti plnit, ale je to prostě jedna z věcí, kterou se dítě zabývá. Není středobodem vesmíru. Život není o známkách, a na to, že jsme měli v žákovské občas nějakou horší známku z matematiky, se nás už pak v dospělosti nikdo nikdy nezeptá. Čímž nenabádám k lajdáctví, ale jen k reálnějšímu pohledu na věc,“ radí Mgr. Michajluková.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře