Když to nejde...

„Když se dítě nedaří, kupte si psa.“ Tahle „zaručená“ rada vás – pokud chlupaté miláčky zrovna nemusíte – asi nevytrhne...
Když to nejde...
Už jsi byl na spermiogramu?“ Ne, tahle otázka už dnes nešokuje. A odpověď „BYL“ také ne. Když se sejdou chlapi u piva, nemluví prý už jen o fotbale nebo hokeji, ale properou i porody svých drahých poloviček a svou účast u nich. A spermie? Ani ty už tak docela nejsou soukromou záležitostí. Jak říkají odborníci, ubývá nám jich, ubývá. A podíl mužů na tom, že počít dítě se nedaří, je čím dál větší. A tak není divu, že tohle téma přehluší občas i zadřený píst v motoru či super auto, které se při drobném sněžení nevyhrabe do kopce. Přiznávají se ale muži i k psychoterapii? „Přece nepůjdu ke cvokaři…,“ říkají si pořád ještě někteří. Třeba si nakonec v sobě ten boj vybojují a pomoc vyhledají, ale přihlásit se k tomu veřejně nedokážou. Dětí se rodí v poslední době mnohem víc. A politici si mnou ruce. Ale párům, kterým se početí nedaří, je úplně jedno, jestli jsme se dostali na 1,2 dítěte na hlavu, nebo 1,3. Prozatím bezdětní rodiče vědí samozřejmě, že je důležité, kdo nás bude jednou živit, ale statistiky je neberou. Teď jde o jejich osud, o jejich osobní trápení.
 
Uměle? Ani náhodou
„Když jsem zjistila, že se mi do odborného textu vloudilo ,mimino tohoto zájemce‘, místo ,mimo toho zájemce‘, došlo mi, že se sebou musím něco udělat,“ svěřila se jedna z potenciálních klientek do telefonu Lence Šimkové, socioterapeutce z pražského centra Gaudia-ISZ. Měla pocit, že už jí to všechno začíná lézt na mozek. Veronika, která se o potomka snaží tři roky, si zase připadá jako chrt na závodní dráze. Klapky na očích i na uších a hurá za králíčkem, který „vlaje“ někde vpředu. „Nic jiného nevidíte, neslyšíte – a ani nechcete,“ říká. To se ostatně lidem, a zvlášť ženám toužícím dlouho marně po dítěti, stává.
 
„Už bych šla i na umělé oplodnění, ale když jsem se o tom manželovi nesměle zmínila, vyštěkl: ,Buďto normálně, nebo nic!‘ Musel by se nechat vyšetřit a do toho se mu nechce. I kdyby se ukázalo, že neplodný je on, v jejích očích by neztratil. Ale ví to? „Asi ne, a tak jsem si myslela, že bychom se někam zašli poradit. Ale je jako beran.“ Ivana se několikrát přistihla, jak fascinovaně hledí do kočárku před obchodem a modlí se, aby se stal zázrak. Často jí ukápne slzička. „Chodíme na IVF, ale zatím se nedaří.“
 
Se mnou ne, s jiným ano?
„Je neplodná.“ „Je neplodný.“ Nemožnost počít dítě není však záležitostí jen jednoho nebo druhého, ale jde o onemocnění páru. Shodují se na tom psychoterapeuti Lenka Šimková a Zdeněk Macek. A podle Zdeňka Macka je celkem jedno, jestli je příčina v tělesné či orgánové poruše nebo v psychickém či jiném bloku. „Jsou dvojice, jež spolu dítě mít nemohou. Když se rozejdou, jeden z nich – a třeba i ten s diagnózou, že dítě mít nemůže – je s jiným partnerem má. Ale to není podstatné. Když se dva lidé z lásky dají dohromady, nekalkulují. Jsou spolu proto, že se mají rádi. A chtějí-li dítě mít, tak ne s někým jiným…“
 
Nejen tělo, i duše
Po roce ‘89 se otevřely možnosti. Vznikala nová centra IVF, šance pro další páry. A s tím přišla poptávka mít někoho, kdo bude s „neplodnými“ dvojicemi probírat věci, na které není v ordinaci čas. I když v některých centrech psychologa mají, nebo s ním spolupracují, přece jenom je někdy lepší zajít po neúspěšném cyklu věci ujasnit, popovídat si o nich. Naplnění představy, že do centra zajdu a miminko si hned „odnesu“, se většinou nekoná. O to větší je zklamání, o to těžší je rozhodování, zda to podstupovat znovu a znovu. O to obtížnější je zvládnout výčitky, pocity křivdy i hledání viníka. A když do toho všeho začnou tikat biologické hodiny, není divu, že žena podléhá nervozitě, ovládne ji hysterie, psychicky se „rozpadne“.
 
Odborná pomoc je v takovém případě na místě. Pro ženu? Pro muže? Pro oba. Aspoň o tom jsou přesvědčeni Lenka Šimková i Zdeněk Macek. Do jejich poradny přicházejí většinou dvojice během léčby IVF. Někdy také, když se k ní schyluje a mají nejasnosti, jestli do toho jít, nebo ne. Chodí k nim i páry, které zoufale říkají. „Ale u nás nic nenašli. Nic, co by bránilo početí, tam není. „A to je pro ně často paradoxně horší než jasná diagnóza,“ podotýká Zdeněk Macek. Objevují se prý i s dotazy, jestli to není divné, když se snaží půl roku, a nic. „Takové tazatele se snažíme spíš uklidnit,“ vysvětluje Lenka Šimková. „Nejsme přece stroje, a když po prvním druhém měsíci nečekáme dítě, neznamená to, že je nebudeme mít nikdy. Nakonec i odborníci se domnívají, že teprve po roce přichází čas pídit se po případném problému.“ Jak je možné, že se u žen obavy a neklid objevují tak brzy? „Možná je to tím, že antikoncepce zafunguje okamžitě. A tak si myslí, že po jejím vysazení přijde dítě také hned,“ domnívá se.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Co máte na srdci
Zvládáme počítače, létáme za pracovními povinnostmi na druhý konec světa, dovedeme si poradit v možných i nemožných situacích. Ale když si máme sednout vedle sebe a říci si „já mám hrozný strach, že dítě mít nebudu“, to jaksi… neumíme. „To je jeden z důvodů, proč jsme vsadili na terapii v páru,“ vysvětluje Zdeněk Macek. „Pomáháme jim usnadnit komunikaci. Samozřejmě by se mohl muž vypovídat mně a žena ve vedlejší místnosti Lence. Ale pak přijdou domů a jsou tam zase spolu – sami dva.“
 
Kdo to vždycky odskáče?
Podle Lenky Šimkové se často ukáže, že je trápí něco jiného, než si ten druhý myslel. „On se tématu, že nemohou mít dítě, vyhýbá. A nakonec přijdeme na to, jak rád by s ní probral, že se nemusí bát, že odejde, když se dítě nepodaří. Ona zase zjistí, že zbytečně chodila kolem horké kaše.“ „Otevřít stavidla je někdy to nejtěžší, a o to my se tady snažíme. Někdy klienti říkají, jak se jim ulevilo. Přijdou na to, že jsou z toho nešťastní oba, takže už nemusí před sebou hrát, nebo hledat zástupné věci, za které toho druhého setřou. Naučit se poradit si se svými emocemi je opravdu velmi těžké. Jeden to umí lépe, druhý méně. Důležité je pochopit, že za tím, co se mezi nimi děje, není nic, co by je mělo rozdělit.“
 
Ženské prý jsou hysterická stvoření. Jak se to vezme. „U mě to tak bylo,“ přiznává pokorně Jana. „Měla jsem pocit, že si to všechno musím odskákat já, a můj muž prostě jen jednou za čas – když to bylo potřeba – zajde na IVF. Po pátém neúspěšném pokusu jsem toho měla právě dost a všechno jsem mu vmetla do tváře. Teprve na společné terapii, když se „rozmluvil“, mi došlo, že se snažil. To já ho vyháněla z domu…“
 
Někdy diagnóza neplodnosti jasná je, jindy není. Jak si to vysvětlit? Jak se s tím smířit? Podezírání nebere konce. „Třeba to dítě nechce,“ myslí si žena. „Třeba je v tom tajemství,“ domnívá se muž. Na nějaké tajnosti, které neřekne nikomu, má podle Zdeňka Macka právo každý. „Ale pokud k nám partneři přijdou a sednou si proti nám dvěma, snažíme se, aby byli co nejvíc upřímní. Jestliže se dítě nedaří z ,nejasných‘ důvodů a oba ho opravdu chtějí, hledáme společně i v širším sociálním okruhu. Otevíráme téma rodina, širší rodina, ptáme se, jak žijí, jestli nejsou v nepohodě, mají kde bydlet, jestli nejsou moc přetížení nebo ve velkém stresu, protože i to jsou faktory, které početí dítěte ovlivňují.“ „Nejsme vševědi. Neříkáme jim tohle musíte udělat, a tohle ne. Spíš klademe otázky, nad nimiž by se mohli zamyslet a hledáme s nimi to, co je posiluje. Snažíme se je vyvést ze zaběhaného koloběhu. A protože se v něm necítili dobře, přišli k nám,“ doplňuje Lenka Šimková.
 
Povíte si to?
Není u nás běžné povídat si s cizími lidmi o svých trápeních. Málokdo řekne hned všechno. Spíš opatrně zkouší, jestli se to, co slyší partner nebo partnerka, neobrátí proti němu. Brzy zjistí, jestli se vyplatí být před tím druhým otevřený. Někdy se teprve po pár sezeních, pokud v sobě najdou sílu promluvit o svých pocitech, ukáže, že na nás ten druhý tak velké nároky, jak se nám zdálo, nemá. Že s námi chce být, i kdyby se dítě nepovedlo. A stává se, že dítě nakonec přijde.
 
„Nejde to? Kupte si pejska. Kamarádka, sestřenice… to udělala a dítě bylo coby dup,“ Nemáte-li zásadní zdravotní problém a dítě se „jen“ nedaří, určitě vás někdo takovou radou obdaruje. Takto jednoduše to ale podle Lenky Šimkové nefunguje. „Pokud o psy jinak nestojíte, bude to nanic. Naordinované mazlení vás akorát vyvede z míry, a ještě vám místo uvolnění přinese další trauma…“
 
Dva a dva jsou čtyři
Není to moc? Důvěrnosti jsou přece nejlepší z ouška do ouška. „Možná jsou někdy zaskočeni. Tady ovšem nestojí jako podezřelí před soudcem, ale jako rovnoprávní partneři – i nás dvou. Proto vznikl projekt Ratolest. Ten ,druhý‘ není jen doprovod, ale člověk, který se chce na ,léčbě‘ podílet a podílí.“ Podle Zdeňka Macka jsou často muž i žena překvapení, co všechno se o svém protějšku dozvědí. „A většinou zjistí, že člověk, kterého si vybrali, je stejný – nebo skoro –, jako když si ho brali. Jen ho přes všechny ty starosti viděli v mlze. Uvědomí si,že nejde jen o naplňování ambicí, o podávání výkonu, ale o to, aby vše v lásce a shodě přestáli. Že už na to není nikdo z nich sám, ale že jsou na to spolu…“
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře