Když tátové profesionálně vaří!

Roman Paulus

 

Šéfkuchař hotelu Radisson Blu Alcron
Roman Paulus studoval počátkem 90. let v Rakousku. V roce 1999 pracoval v hotelu Savoy v Londýně, což považuje za nejdůležitější etapu ve své kariéře, protože se seznámil s nejšpičkovější kuchyní a službami. Po zkušenostech v Londýně vařil půl roku na zaoceánské lodi Queen Elisabeth II. V roce 2000 pracoval pro hotely Hilton, nejprve ve Vídni a od roku 2002 v Praze. V roce 2004 se stal Mladým manažerem roku, vyhlašovaným Národní federací hotelů a restaurací. Od května 2008 je šéfkuchařem v hotelu Alcron.

O vaření doma
Když jsem doma, kuchyně patří mně. Nevím, proč by se manželka měla patlat celé dopoledne s nedělním obědem, když já ho mám za hodinu. Zatímco vařím, udělá jiné věci a pak se věnujeme synovi. „Dělení rolí“ u nás probíhá tak, že každý dělá, co je potřeba a jde mu to nejlíp.

O tom, jak to všechno začalo
Základní školu jsem měl na háku. Byl jsem klasický trojkař, v osmičce mi hrozila i čtyřka, a nijak mě to nevzrušovalo. Šel jsem na učňák, protože mi vaření přišlo zábavné... a spadl jsem do klasické socialistické hrůzy. Vzpomínám, jak jsme byli my učni na praxi v hospodě: Zákazník vrátil sekanou nebo řízek a náš mistr, který nám měl být vzorem ho poválel po stole a poslal zpátky s tím, že zákazník dostal něco jiného. Ve stylu „votravuješ – tak ti teda ukážem“. Nejhorší bylo právě to, že se mladí kluci učili, že tento přístup je normální. Asi by mě také semleli, ubili, ale po revoluci se otevřela možnost jít do Rakouska. V euforii nabídli možnost jít na školu českým dětem. Přesněji řečeno, hlásil jsem se, i když jsem měl z němčiny čtyřku. Pochopitelně mne nevzali, ale naštěstí to několik kluků nevydrželo, stýskalo se jim, a tak došla řada i na mě. A tam mě to naštěstí chytlo.

O tom, co si kromě zkušeností přivezl z ciziny
O tom, proč se nebát pozvat si mne na návštěvu
Když mi někdo něco nabídne a není profesionál, tak ocením, pokud je to dobré, a nekomentuji, když se to povede méně. Nejsem padlý na hlavu, abych kritizoval, když se někdo snaží, a hold to nejde. Všichni umíme něco lépe a něco hůře.

O ženě
S manželkou jsme se poznali, když jsme pracovali v jednom hotelu, kde dělala v obchodním oddělení. Vnímám to jako velkou výhodu, protože ví, co je hotel, co moje práce obnáší, a hlavně má stoprocentní jistotu, že když nejsem doma, že tedy rozhodně za nikým jiným neběhám. Nesmírně si vážím toho, jakým způsobem po narození našeho syna upozadila svoji kariéru a stala se skvělou maminkou. Má neustále dobrou náladu a je nejen mojí milovanou manželkou, je i můj nejlepší kamarád. Bez její podpory bych dnes nebyl tam, kde jsem jak ve své kariéře, tak hlavně a především v naší domácnosti, kde díky Petře panuje naprostá harmonie a štěstí.

O tom, jak se dostat na špici