Když rodina bydlí „za městem“

„No to je senzace!“ rozplývá se každá návštěva, která přiotrávená městským smogem padá po kyslíkovém šoku do zahradních křesel. „A ta zahrada... jako v pohádce! A děti tu mají ráj! Taky bych si dala líbit takové bydlení – v zeleni, v klídku, a přitom kousek do města. Co vám tu chybí? Vždyť vy tu jste jako na permanentní dovolené!“ Když takové ódy posloucháte v sobotu odpoledne, bez zaváhání souhlasíte. V neděli v podvečer vás však napadne asi tisíc ALE.

 

Prostě to tak vyjde a stěhování do domku kamsi na půl cesty mezi městem a vesnicí je pro vás nejschůdnějším nebo možná jediným řešením. „Já miluju město, manžel venkov. Společný domov v přestavěné chatě je docela příjemný kompromis. Do lesa krok, do města skok,“ říká Hanka, která v bývalé rekreační části obce poblíž Prahy bydlí už několik let. Jarka s manželem, odchovaní panelákem, zase toužili po bydlení v rodinném domku, a tak si ho postavili na konci jedné středočeské vesničky. Jindřiška a její partner se z drahého bytu v centru města přestěhovali do domku v „satelitu“ na předměstí. Všechny tři od přátel a známých návštěvníků slýchají stejné chvalozpěvy, všechny vědí své a žádná by neměnila, přestože jim jejich adresy přinášejí více či méně (ne)schůdná životní zpestření.

 

Žijete-li ve městě nebo vesničce střediskové, máte obvykle lékaře, školku, školu, krámek s potravinami i drogerií a hromadnou dopravu na dosah. Pokud bydlíte „někde mezi“, musela byste mít ruku Saxany, abyste na tyto vymoženosti civilizace dosáhla. Nejste-li kouzelná děva, pak nutně potřebujete řidičák, auto a kladný vztah k dalšímu úvazku – taxikářka pro své děti.

 

Jestliže vaše adresa zní „Mezi poli“, pak je druhé auto v rodině nikoli přepychem, ale nutností. Stane se vaším nejlepším přítelem. Je to vaše nákupní taška, kterou nemusíte tahat v rukou. Je to i pohodlná, větru i dešti odolávající čekárna, když má vaše dítko gymnastiku, floorbal či kroužek kreslení a vám se nevyplatí (časově ani finančně) jet domů. Je to herna pro mrňouse, v době, kdy jeho starší sourozenec sedí na doučování. Je to i provizorní studovna vašeho školáčka, který si v ní mezi vyučováním a tréninkem stihne napsat úkoly. „Pro mě je to i kus soukromí na kojení a přebalování naší Aničky, která zatím trpělivě snáší téměř každodenní kolečko: domov – nákup – škola – keramika nebo floorbal – domov,“ vysvětluje Jarka a Jindřiška dodává: „My dítě teprve čekáme, ale už teď je mi jasné, že se školou a kroužky to nebude vůbec jednoduché. Většina dětí z našeho satelitu chodí do škol v centru města, a tak se rodiče na jejich ranním hromadném odvozu střídají. S naším malým nebo malou to asi bude podobné, protože naštěstí jsou v sousedství ještě další dvě těhulky a termíny porodu máme blízko sebe.

 

 

 

Auto je přítel, ale i nenasytný žrout benzinu a poplatků za povinné ručení, havarijní pojištění, údržbu... „Provoz dvou aut nás každoročně stojí zahraniční rodinnou dovolenou. Ale nám udělá radost i skromný tuzemský týden. Zbytek volna si užíváme na zahradě a v okolí. Koneckonců dle mínění našich známých šprýmařů – bydlíme na chatě, takže máme víkend stále,“ směje se Hanka.

 

Popravdě, pro každý rohlík do města nemusíte díky mrazáku nebo domácí pekárně, ale školu k ledu nedáte, ač by si to dětičky určitě přály. „Když jsem zvažovala místo našeho současného domova, na nutnosti vozit děti do i ze školy jsem hledala něco pozitivního. A našla: alespoň je budu mít pod kontrolou. Tak se i stalo, ale mně i jim to občas leze na nervy. Proto se narychlo domlouváme, když se chtějí cestou ze školy trochu cournout, jako to dělají pěšáci, tedy ti, kdo bydlí v okolí školy, nebo když se chtějí zastavit u kamarádů doma. Představa, že se takhle budeme domlouvat, až budou chtít po škole randit, mě trochu děsí. Co bude platné, že už budou velké, když na řidičák a na výdělek na benzin si budou muset počkat do osmnácti,“ uvažuje Hanka. „Na nejbližší autobus s hodinovými intervaly to sice máme jen čtyři kilometry, ale pěšky to je časově náročné a kolo není kde u zastávky nechávat. Hodilo by se hlídané cykloparkoviště.“

 

Kvůli času i penězům si v „dojížděcím“ bydlišti sakra dobře rozmyslíte, kolik cest z domova a zpět během dne můžete absolvovat. Chcete-li co nejvíce ušetřit, musíte své každodenní plány efektivně zorganizovat. „Batohy s učením, kufr s výtvarnými potřebami na odpoledku a tašky na fotbal a basket si ráno skládají do kufru auta děti a já přidávám desky s doklady na úřady nebo tašky a seznamy na nákup, případně knížky k vrácení do knihovny a pracovní kufřík, abych využila každý časový prostoj při čekání na děti,“ líčí Hanka jejich ranní rituál, pro nezasvěcené jen těžko představitelný. „Ještě štěstí, že práci na jazykových překladech, kterými pomáhám vylepšit rodinný rozpočet, mohu těmto podmínkám přizpůsobit. Osmihodinové zaměstnání v kanceláři nebo jinde na pevném místě bych s tímto typem bydlení dělat nemohla.“ Jak je vidět, nespornou výhodou, které životní styl s bydlištěm „za humny“ má, je dokonalé vyškolení matek pro profesi manažerky.

 

„Vyrostla jsem ve velkoměstě a ani ve snu by mě nenapadlo, že budu nadšená z oken bytu koukajících do lesa stejně jako z rizikáče proleženého na zahradě,“ svěřuje se s překvapením Jindra. „A už vůbec bych nevěřila tomu, že se můj partner tolik ponoří do přípravy dětského kočárku. Lesní cesty si podle něj a zkušeností sousedů totiž žádají speciálně odolný, tedy pořádně ,vytuněný‘ stroj.“

 

Těžko říct, jestli má bydlení za městem víc výhod nebo nevýhod. Každý to hodnotí jinak. Hanka má porovnání v dětském světě. „Moje děti asi nikdy nepřijdou ze školy domů samy a jen těžko jim někdy vrazím igelitku do ruky a pošlu je nakoupit. Ale ještě než šly do školky, poznaly na vlastní oči i uši, že ježek na bodlinách nenosí jablíčka, ale zato za tmy pořádně dupe a funí, že pavouk není žádné strašidlo, ale živoucí mucholapka, že včely není radno odhánět máváním rukou, protože ne každá je trpělivá Mája nebo kliďas Vilík, že myš nemá v zadečku klíček a že když ji uloví kočka, je to normální zákon přírody, a nikoli televizní horor. ,Mami, mám pro paní doktorku dárek, zašeptal mi v čekárně tehdy čtyřletý Tomík. Zalovil v kapse a hrdě vytáhl pěkně tlustou růžovou žížalu...“