Když prvorozeným je pes

Na život ve čtyřech – já, manžel, pes Gery a naše miminko – jsme si chvíli zvykali, ale stálo a stojí to za to.
Když prvorozeným je pes

Štěně pražského krysaříka Geralta jsem před sedmi lety darovala manželovi k narozeninám. K výběru rasy přispělo i to, že jsme tehdy bydleli v garsonce. Myslím, že jsem nemohla vybrat lepší dárek, a to i přesto, že sžívání se s Gerouškem bylo dost náročné. Krysaříci jsou velmi temperamentní, a o tom našem to platilo dvojnásob. Pro dokreslení: několik týdnů jsme spali každý s jednou starou koženou rukavicí, jelikož pejsek se pravidelně v noci budil a chtěl si hrát, respektive trénovat své drobné, neskutečně ostré zoubky. Tehdy nám bylo lehce přes dvacet a děti jsme ještě neplánovali. Chtěli jsme mazlíka, ale nikdy jsme ho nebrali jako dítě. Přesto si nás Geroušek získal a vyloženě si užíval na výsluní naší pozornosti.

Miminko mění situaci
Proto jsem i celé těhotenství řešila, jak pejsek přijme nového člena rodiny, jestli se nebude cítit odstrčený, bude chápat, že ho stále máme rádi, i když pečujeme o miminko, jestli mu Eliášek nebude za čas ubližovat…

Mé pocity se změnily jako mávnutím kouzelného proutku hned po návratu z porodnice. Jako by to bylo dnes, pamatuji si moment, kdy jsem si s hrůzou poprvé všimla psího chloupku na navoněném body Eliáška. Samozřejmě jsme doma psí chlupy měli celých sedm let, ale jednoduše jsem to nevnímala, brala jsem jejich úklid automaticky a neřešila je. S miminkem doma to bylo jiné a chlupy byly jen jedním z mnoha „úskalí“ života se zvířetem v bytě, které začaly vyplývat na povrch po narození syna. 

Mrazivé venčení
Hodně náročné bylo třeba zimní období, kdy manžel nebyl kvůli pracovním povinnostem i několik dnů doma a já jsem musela chodit venčit. Obtěžovat rodinu či sousedy jsem nechtěla a rozhodla se, že to zvládnu. Vrcholem bylo třeba venčení v minus dvanácti stupních. Elda byl nabalen, se málem nevešel do kočáru, a Gery naštěstí taky netoužil po delším procházení, přežili jsme bez úhony všichni tři.

Žárlivec Gery? Nikoli!
Také jsem trpěla pocitem viny, jelikož jsem se samozřejmě celý den starala o miminko a na psa nebyl čas, chudák Gery byl zvyklý se hodně mazlit, rád nám leží na klíně a nechá se drbat, což už nešlo tak často nebo v momentě, kdy potom zatoužil. Teď, kdy je synovi rok, už si vše sedlo. Geroušek ví, že se mu nemůžeme věnovat, kdykoliv po tom zatouží, chloupky už dávno neřeším, Eliášek přišel velice rychle na to, jak příjemné je hladit psí srst, ale také, že tahání za packy je ohromná legrace a Gery vše zatím snáší bez problémů.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články