To snad ta učitelka nemyslí vážně? Vždyť děláme, co můžeme, a stále to nestačí!“ Jestli jste takhle někdy zareagovali, nemusíte se za to stydět (pokud vám to neujelo zrovna před dětmi). Zoufalství nad tím, že vaše dítě i přes veškerou snahu zažívá neúspěch a přestává mít o školu zájem, je pochopitelné. Ale nezůstaňte u lamentování a vezměte svého školáčka ke speciálnímu pedagogovi (k soukromému nebo do pedagogicko-psychologické poradny), přibalte s sebou jeho sešity, notýsek či žákovskou knížku a domluvte s odborníky speciální vyšetření. Je pravděpodobné, že testy (formou hry) odhalí příčinu jeho problémů. Tou nejčastější bývá některá specifická porucha učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie atd.) nebo jejich kombinace. Dobrou zprávou je fakt, že existuje šance se těchto obtíží téměř zbavit nebo je korigovat na únosnou míru. Čím dříve se začne s nápravou, tím lépe pro dítě.
Kde se vzala?
Na vzniku těchto poruch se podílí několik dispozic. Jednou z nich je genetická zátěž. Nemusíte mít ani odborníky potvrzeno, že jste vy nebo druhý rodič dyslektik či dysgrafik apod., ale možná si vzpomenete, že někdo z vás měl ve škole potíže se čtením či psaním, že jste roztržití, že soustředění na jeden problém je pro vás těžké, anebo že si hůře vybavujete některá slova, obličeje atd. Dalším důvodem vzniku poruchy mohou být matčiny zdravotní potíže během těhotenství či odchylky (např. přeskočená fáze lezení) ve vývoji v kojeneckém a batolecím věku dítěte, či nedostatečné vývojové podněty v tomto období.
„Jde o to, že se zřejmě nevytvořily nebo nedozrály určité nervové dráhy, které umožňují některé informace správně přijmout, uložit a automaticky je použít, když je třeba,“ vysvětluje speciální pedagožka Mgr. Pavla Bubeníčková. „V praxi se oslabení projeví například v tom, že dítě nevidí rozdíl mezi písmeny b a d, sluchem nerozliší ni a ny, di a dy a jiné, nedokáže umístit písmeno na linku v sešitě, špatně si rozvrhne text na délku řádku, nerozezná vždy a spolehlivě matematické znaménko plus od minus, nedokáže si zapamatovat několik slov ve verši, tužku drží křečovitě a špatným úchopem, nerozloží slovo na hlásky ve správném pořadí, při psaní slov vynechává písmena, při kontrole chyby nevidí, špatně čte a nerozumí textu apod. Má to pak například při diktátu velmi těžké: mělo by myslet na i či y, a přitom si musí nejprve vzpomenout, jak se které písmeno píše, zda má nad sebou háček nebo čárku, a dát si pozor, aby je napsalo rovně a rychle. Ti, kdo nemají oslabení v těchto oblastech, identifikují hlásky v diktovaných slovech a přepisují je formou písmen automaticky, tedy rychle, a tak mají dost času si rozmyslet y nebo i. Dítě, kterému chybí právě ta zautomatizovaná funkce (správné nervové propojení mezi jednotlivými oblastmi v mozku), musí řešit více úkolů najednou, tzn. že svá oslabení musí kompenzovat. To vše ale nemůže v krátkém čase diktátu zvládnout, neboť na to nemá kapacitu, a proto se obvykle soustředí jen na jednu část a ostatní mu unikají.“
Potvrzení nestačí
Když testy prokáží některou dysfunkci, rozhodně tuto diagnózu sdělte učiteli dítěte. Ten by měl brát ohled na jeho problém nejen v přístupu k jeho výuce, ale i k hodnocení jeho práce. Dítě tak uchráníte před stresem ze špatných známek, ale samotných problémů s učením ho nezbavíte. K tomu pomůže jen vhodná náprava. Metod, jimiž se u nás deficity odstraňují, je více. Účinné jsou především ty, které pracují na základě posílení zrakového, sluchového a prostorového vnímání a motorických čili pohybových schopností, koncentrace pozornosti.
Tříměsíční úkoly
Metoda, která přináší velmi dobré výsledky (jmenuje se Percepční a motorická oslabení ve školní praxi), a u nás ji garantuje Mgr. Bubeníčková, vychází také z nutnosti dodatečného vytvoření potřebných nervových drah speciálním cvičením. Liší se však v tom, že systém nápravy nestojí na principu čtení, psaní a počítání, ale na posilování k tomu potřebných funkcí smyslového vnímání, poznávacích, motorických, a to formou zábavných cvičení, zdánlivě nesouvisejících s problémem, ale velmi přesně cílených, například skládáním obrázků, jednoduchých pohybů rukama či nohama, vyťukáváním hlásek prsty apod. Další významnou odlišností od ostatních metod je opakování jednotlivých cvičení vždy tři měsíce v kuse. „Ne náhodou se ontogenetický vývoj člověka rozděluje do tříměsíčních úseků. Je totiž dokázáno teoreticky i prakticky, že když se určité podněty a činnosti opakují každý den po tuto dobu, spoje v nervových drahách se vytvoří a upevní natrvalo,“ říká pedagožka.
Pravidelnost se vyplácí
Toto cvičení přináší dílčí zlepšení relativně brzy, ale je nutné, aby se mu dítě spolu s dospělým věnovalo každý den po dobu 8 až 10 minut. Již v průběhu cvičení jsou v určité oblasti znatelné pokroky, a to se odráží i ve školní práci. Protože se takto zlepšují základní funkce, které jsou potřebné nejen pro školní učení, ale i pro ostatní oblasti života, děti dosahují úspěchů ve škole i mimo ni, zvyšuje se jim sebevědomí a mohou lépe využít svých intelektových schopností. To je spolu s častou pochvalou a povzbuzením rodičů motivuje k dalším cvičením. Obvykle děti potřebují nápravu ve více funkcích, a tak na sebe jednotlivé tříměsíční cykly plynule navazují. Ačkoli jsou úkoly zábavné, svou intenzitou a pravidelností jsou náročné jak pro dítě, tak i pro rodiče. Ale výsledky stojí za to. Případy, kdy žák s prognózou zvláštní školy se svých problémů zbavil a obstál v konkurenci dvojkařů i jedničkářů, nejsou výjimkou.