Když nemáme babičku

Rodičovství je úžasné. Za předpokladu, že žena není pořád na všechno sama. Na tom se určitě shodneme. Co dělat v opačném případě?
Když nemáme babičku
Slovenský herec Maroš Kramár si před lety vyzkoušel roli otce na mateřské dovolené. Svou zkušenost zhodnotil v jednom rozhovoru chlapským způsobem. „Zjistil jsem, že být doma s dítětem je naprosto báječné... když máte nadšené babičky, které se s vámi o možnost hlídání perou...“ Samozřejmě: nic co bychom nevěděly. Pouze jen odvážně vyslovil nahlas to, co si řada žen v duchu myslí, ale neodvažuje říct nahlas. Rodičovství je úžasné. Za předpokladu, že žena není pořád na všechno sama.

Velký rozpor
V Čechách v současnosti dochází k velkému rozporu. Nadšených „hlídacích“ babiček výrazně ubylo. Ženy v adekvátním věku pro tuto roli pracují na plné obrátky, jak nejdéle to jde. Případně chtějí konečně dohnat věci, na které kvůli rodinám neměly čas. Cestovat, věnovat se koníčkům, studovat univerzitu třetího věku... anebo už prostě jen na dětský jekot nemají náladu ani energii. Na druhou stranu se ovšem s jejich pomocí pořád výrazně počítá.To si palčivě uvědomují především maminky, které babičky nemají. Teď záměrně vynecháváme citovou stránku věci. Všichni víme, jakou důležitost má milující babička na emocionální rozvoj ratolesti. Nehledě na to, že právě babičky bývají první na řadě, když se s maminkou něco stane, a přebírají dítě do své péče. Podívejme se na „babičkovský problém“ z praktického hlediska.

Babička nad zlato
Platy jsou v Čechách nastaveny tak, že se v rodinách počítá s dvěma příjmy. Navíc přibývá maminek samoživitelek či žen, jejichž partneři o zaměstnání přišli, které pracovat prostě musí. Zároveň ale roste v zaměstnáních tlak na výkon a nejde jen o takzvaně velké kariéry typu poslankyně v parlamentu nebo ředitelka banky. I prodavačka v supermarketu před šestou pracoviště neopouští. A zaměstnání, která končí ve čtyři odpoledne, už pomalu neexistují. O půl úvazcích se víc mluví, než jich vzniká a dojíždění někam, když nemám, kdo by mi vyzvedl dítě ze školky, nepřipadá v úvahu. Jesle, školky, družiny mají přece zavírací dobu v pět hodin odpoledne a psychologové navíc ženou maminky do pocitů viny tvrzením, že celodenní pobyt dětem v předškolních odděleních škodí. Zeptali jsme se maminek, které nemají ani babičku, ani peníze na chůvu, jak tuto situaci řešily ony samy. A pokud vás téma zaujalo, napište nám své zkušenosti na www.betynkai.cz

Před osmnácti lety byla doba mírnější
Alena (42), dcery Karolína (18) Johana (15) Markéta (8), rozvedená
U nás byly karty rozdané předem. Moje maminka umřela, když mi bylo devatenáct a tchyně je v invalidním důchodu. Velmi špatně chodí, má něco s kyčlemi. Už když jsem se vdávala, bylo jasné, že pomoc bude potřebovat spíš ona. Naštěstí je moc hodná a vždycky mě podporovala. Přiznávám, že jsem u prvních dvou holek záviděla kamarádkám, že si můžou chodit cvičit, kdy se jim zachce, posedět v kavárně a později si i vybírat lépe placenou práci ve městě. Bydlím totiž na vesnici u Plzně a dojíždění nepřipadalo v úvahu. Tak jsem s maturitou uklízela a občas měla pocit marnosti. Rodina moji práci stejně nedoceňuje a skončila jsem s hadrem. Dnes už to vidím jinak. Babičky jsem neměla a do deseti let starší Káji se v podstatě nehnula z domu na víc než půlden. Za to mi nikdo do výchovy nemluvil a nemusela jsem nikomu projevovat vděčnost. S nejmladší Markétkou jsem na tom už o něco lépe. Kája s Johankou ji vyzvedávají z družiny. Pracuji v Plzni v cestovce. Rozvod zas až tak v tomhle směru nic moc nezměnil, stejně jsem byla i před ním na děti více méně sama. Tchyni jsem si nakonec vzala k sobě, exmanžel ji hodil přes palubu stejně jako nás. Chodí k nám za ní pečovatelka a tak mám jistotu, že případně dohlédne v mé nepřítomnosti na domácnost, kdyby starší dcery něco opomněly. Nějak jsem to zvládla. Dnešním mladým holkám, které vědí, že z rodiny žádná pomoc nepřijde, odkládání rodiny po třicítce schvaluji. Ani u nás by žádná, která na tom bude stejně jako já před 18 lety, neměla šanci. Tehdy to bylo složité, ale přece jen trochu mírnější než dnes. Domů se denně vracím v sedm. A to ani nemluvím o létě, kdy v našem oboru vrcholí sezona a zaměstnanci mají stop stav dovoleným. Kam na dva měsíce s děckem...

Když nemáte babičky, na víc než jedináčka si netroufnete
Jana (33) úřednice, syn Lukáš (7 let) vdaná
Můžu vylítnout z kůže, když čtu, že si ženy pořizují jedináčka, protože jsou sobecké a chtějí si užívat. Kdybych se mohla spolehnout ještě na někoho jiného než na sebe, mám děti klidně čtyři. Manžel je totiž také neustále mimo domov. Stát by po ženách chtěl, aby rodily, ale pak ať se plácají, jak chtějí. Uvedu příklad. Pracovala jsem sedm let v Penzijním fondu Komerční banky. Před třičtvrtě rokem vedení došlo k tomu, že se otevírací doba od půl deváté ráno nevyplatí. Posunuli ji na desátou. A samozřejmě adekvátně tomu se prodloužila doba odchodu domů. Všechny ženy nadávaly. Když jsem se je ale pokoušela zburcovat aspoň k podepsání nesouhlasného dopisu proti tomuto, podle mě nesmyslnému nařízení, které nevyhovuje vlastně ani klientům, narazila jsem.
Jasně, o místo se bojí dnes každý a svobodné, bezdětné nebo už padesátileté paní s dospělými potomky to nepálilo. Jenže ruce pryč daly i kolegyně s předškoláky. Jediným kverulantem jsem tak byla já a ještě jedna holka, která má také menšího kluka. Ukázalo se, že ostatním totiž vyzvednou děcka z družin matky nebo tchyně. Protože se za hodinu chůvě platí 80 korun a všechny moje kamarádky také pracují až do večera, musela jsem zaměstnání opustit. Penzijní fond mne bavil a troufám si říct, že jsem své práci rozuměla. Smůla. Dělám teď v kanceláři, jsem z náplně práce otrávená jak šváb, ale stíhám včas vyzvednout syna a dovést ho na kroužek. Čekám, až bude samostatnější a budu si moct najít něco mé duši bližšího. Pro nikoho jiného bych tuhle oběť nepřinesla a tím je vyřešena i úvaha o druhém dítěti. Nebude. Už bych neměla šanci na pořádné místo a tak bohatí, abychom se obešli bez mého příjmu, nejsme.

Měly by být pro matky dostupnější služby
Lenka (33), dcery Barbora a Natálie (7)
Dnes, kdy už je ten nejhorší nápor za mnou, tvrdím, že se bez babiček rodina obejde. Kdyby jste se mě na ptali na totéž tak před čtyřmi lety, mluvila bych asi jinak. Být na dvojčata úplně sám, je hodně, hodně náročné. První tři roky po narození holek jsem měla pocit, že umřu. Tchyně ani moje máma totiž nebydlí ve stejném městě jako my. Navíc jsou obě ještě zaměstnané a tchyně už ze všech sil pomáhá s třemi dětmi rozvedené švagrové. Máma je taky rozvedená a žije s přítelem. Přijela tak jednou do měsíce, když už jsem únavou opravdu téměř omdlévala. Jenže to mi pak pomoc sladila řečmi, že jí také nikdo nepomáhal. Manžel dělal co mohl, aby mi ulehčil, ale i tak to bylo drsné. Musím se smát, když maminka s jedináčkem tvrdí, že nestíhá. Rozhodla jsem se, že budu s dětmi doma, jak nejdéle to půjde. Vydrželi jsem to z finančních důvodů jen tři roky. Bylo to absolutně na doraz a s dluhy. V některých rodinách je zvykem, že dědečkové a babičky vnukům něco „šoupnou“ na přilepšenou, to ovšem bohužel nebyl náš případ. S nástupem Barunky a Naty do školky se náš život výrazně zlepšil. Sama jsem učitelka, takže odpadají stresy co s holkama o prázdninách a neučím na plný úvazek. Řekla bych, že je situace, kdy nejsou babičky ani nikdo jiný, kdo by zadarmo pomohl, velmi obtížná. Stát by měl ženám vyjít vstříc dostupnějšími službami, pokud nechce, aby měly jen jedno dítě.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře