Petr Rychlý
Nejmladší syn Péťa bude mít v listopadu rok a půl. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být u jeho porodu. Vyšlo to vlastně náhodou, moje žena Jana rodila v noci a já měl právě po představení. Byl to úžasný zážitek, který si člověk schová na celý život. Janu jsem držel za ruku, víc jsem pro ni nemohl udělat. Rodila velmi statečně. Když jsem v půl třetí ráno nesl syna na váhu, měl jsem radost, že je zdravý, a přemýšlel jsem o tom, že mám zodpovědnost za dalšího člověka.
Po prvním nádechu ani moc neplakal, jen tak zavrněl a tu povahu si udržel dodneška. Je pohodový a pořád se směje. Řekl bych, že má silnou povahu po mé ženě. Už se ale začíná vztekat. V tom bude asi po mně, protože já jsem dost impulzivní člověk. Když mu vezmu něco, co mu do ruky nepatří, zapláče si a po očku sleduje, jestli to funguje. Mám pocit, že teď po čtyřicítce, když už mám jako táta nějaké zkušenosti, si otcovství víc užívám. Už nemám takovou hrůzu, vyskočí-li dítěti teplota a podobně. Mnohem víc si také vychutnávám chvíle, kdy můžu být s dětmi doma. Jako herec mám právě hodně práce, ale beru to tak, že někdo rodinu živit musí. Jana je na mateřské. Na kontakt s dětmi velmi dbá, určitě zůstane s Péťou doma až do jeho tří let. Pak půjde malý asi do školky, která se u nás právě staví.
Malý Péťa je mým třetím potomkem. Poprvé jsem se stal tátou, když mi bylo čtyřiadvacet. I když jsem nebyl ani u porodu prvorozeného syna Matěje (sloužil jsem na vojně), ani u narození Ondřeje (bývalá žena si to nepřála, což jsem plně respektoval), musím jednoznačně říci, že mám všechny své kluky rád stejně. Žádnému z nich nechci a nebudu nadržovat. O všechny děti jsem se dokázal postarat už od nejútlejšího věku. Uměl jsem je přebalit, nakrmit, neměl jsem problém ani se stříháním nehtů nebo odsáváním nudlí. Kdysi se mi chlapi kvůli tomu smáli, ale mně to bylo jedno. Vždycky mě bavilo se dětem věnovat. Bral jsem jako samozřejmost, že se o ně dokážu postarat.
Ondřej s Matějem přijali svého nejmladšího bráchu Péťu s radostí a já za to před nimi smekám. I když jsme se s jejich maminkou rozvedli a já založil novou rodinu, dokázali se s tím smířit. Nikdy mi nic nevyčetli. Právě kvůli klukům jsem se dlouho nechtěl rozvádět, ale nakonec k tomu došlo. Rozvod bych nikomu nepřál. Synové zůstali u mámy, ale já k nim mám naštěstí volný přístup. Mohu si je brát, kdy chci. Nic není soudně nařízeno, a tím pro ně odpadá stres.
Když jsem potkal svou současnou ženu Janu, která má dceru z prvního manželství, věděl jsem, že nejdůležitější je, aby si všechny děti na sebe zvykly. Nechtěl jsem, aby se kdokoli z nich cítil odstrčený. Po počátečních rozpacích se nakonec ukázalo, že děti jsou velmi adaptabilní. Dnes, pokud je to možné, trávíme čas všichni dohromady. Myslím, že se to povedlo i proto, že jsem se vždycky snažil být k dětem upřímný a otevřený a nic jsem před nimi netajil. Dnes mi největší radost udělá, když mi nejstarší syn nabídne, že Péťu pohlídá nebo pro všechny sourozence vymyslí hry.
Tomáš Suchý
Měl jsem to štěstí být u porodu. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků. I když jsem byl ze všeho celkem dost vyjevený, snažil jsem se pomáhat a podporovat svou ženu. Podával jsem jí vodu, masíroval, doprovázel do sprchy, povídal si s ní či ji držel za ruku. Porod trval dlouho, a i když i mě ke konci zmáhala únava, snažil jsem se fungovat na sto procent.
Když bylo po všem, úplně jsem odpadl. Pokud ale budeme mít někdy ještě další miminko, určitě bych si to zopakoval! Ten okamžik, kdy jako táta slyšíte první křik svého dítěte, přestřihujete pupeční šňůru, a vzápětí už ho držíte v náručí... To se nedá popsat! Další dny po porodu jsem chodil každý den za svou „rodinkou“ do nemocnice. Domů se jelo v pátek, a celý následující týden jsem si vzal volno. Určitě to byl dobrý nápad, žena byla hodně vyčerpaná a potřebovala pomoct s běžnými věcmi, a hlavně jsem mohl sledovat první dny našeho Lukáška. Jeli jsme i na první naši společnou procházku, a všichni jsme si na sebe tak nějak zvykali. Kdyby to šlo, zůstal bych doma i déle.
Již od začátku jsem se snažil přebalovat, převlékat i chovat, ale do koupání se mi moc nechtělo. Měl jsem strach, abych miminku neublížil. Teď už Lukáška koupu bez problémů a všichni se u toho dobře bavíme (nejvíc asi maminka). Jinak se samozřejmě snažím pomáhat i v běžném chodu domácnosti (nákupy, vaření, úklid), ale někdy se mi moc nechce. Přece jen „blbnout“ s Lukáškem je leckdy příjemnější, než třeba luxovat. I když někdy je dost těžké to s tím naším klukem vydržet. Stále ho trápí nadýmání, takže občas bývá dost rozmrzelý a je problém ho utišit. Cvičíme také podle Vojtovy metody a to je pak takový řev, že se bojíme, aby si někdo nemyslel, že naše dítě týráme. Ale když je „po všem“, Lukáše pochováme, on se na nás krásně usměje a my víme, že vše je odpuštěno.
Lukáš Tomek
Zázrak. Tohle jediné slovo asi nejlépe vystihuje pocit, který jsem měl ve chvíli, kdy jsem na porodním sále poprvé uviděl našeho Kubíčka. Po dlouhém porodu byl trochu promodralý a chvilku mu trvalo, než se nadechl k prvnímu výkřiku. A právě tenhle několikavteřinový okamžik pro mě byl vůbec nejemotivnější a plný úžasu.
A chvilku potom jsem si ho už poprvé opatrně hladil otvorem v inkubátoru, kde pomalu růžověl. To všechno po šestnácti hodinách, během kterých se dral na svět.
Po šestnácti hodinách, které krásně a navždycky změnily můj život. A jestliže jsem před porodem váhal, jestli být přímo na sále, po něm jsem byl šťastný, že jsem tam byl. Od první chvíle jsem totiž cítil, jak s Kubíčkem patříme k sobě. Od první chvíle jsem se mohl dotýkat a chovat si ho. Beze strachu a s nekonečnou láskou. A říkal jsem si, o co všechno přišel třeba můj táta, který na zprávu z porodnice musel čekat doma u telefonu…
Ray Koranteng
U porodu jsem byl, ale přišel jsem na poslední chvíli. Ve 13.hodin jsem totiž musel vyzvednout Vanesu ze soustředění asi 50 km od Prahy. Do porodnice jsem se vřítil ve 13.48 a ve 13.58 se Sophie narodila. To jsem byl na sále asi 6 minut! Původně jsem si myslel, že to budu snášet špatně, ale když jsem viděl, jaký to byl mžik, tak bych si to klidně zopakoval. Ale Monika prý už ne.
Úplně v první okamžik, jsem si pomyslel, že je Sophie strašně malinká, pak jsem rychle přepočítal ruce, nohy a prstíčky. Doktor řekl, že je všechno v pořádku, a já nevěděl, jestli se mám smát nebo brečet. První den jsem se bál vzít Sophii do ruky, ale pak to přešlo. Pomáhám s koupáním, přebalováním, uspáváním. To mi jde. Kojit neumím! Měl jsem asi 10 dnů volno. Sophie se narodila v podstatě hned na jeho začátku, takže jsem měl docela dost času, abych Monice víc pomohl alespoň v prvních dnech. Nejroztomilejší jsou ty miminkovské obličeje, když si zívne nebo špulí pusinku. Těžší je pochopit, co se jí zrovna nelíbí, když nemá náladu. Ale to ženám zůstává po celý život.
Daniel Soukup
U narození našeho prvního dítěte, Martina (v červnu 2004), jsem byl a velmi jsem o to stál. Nebyla to pro mě zkušenost, která by se naprosto vymykala ze všeho, co jsem kdy poznal, spíš mi to připadalo jako další náročná situace prožitá spolu s Alenou. Byl jsem rád, že jsem mohl pomáhat. Utkvěl mi okamžik, kdy jsem poprvé zahlédl Martinovu kštici, ohlásil to a Aleně se ulevilo, že už to bude mít za sebou. Potom si vybavuji až chvíli, kdy jsem ho dostal zabaleného do náruče. Hned se uklidnil, což mě potěšilo. Ne že by mě přemohl šok nebo závratné štěstí, jenom to prostě všechno proběhlo strašně rychle. Teď každým dnem čekáme druhé dítě, rád bych u porodu byl zas, ale už se to nedá tak přesně plánovat: možná bude zrovna potřebnější, abych byl s Martinem.
Ze začátku jsem měl velký respekt před rodičovskou empirií (hlavně Martinových babiček), pak mi ale čím dál víc začalo připadat, že zkušenost rodičovství je z větší části nepřenosná. Každé dítě se totiž už od porodu (Alena říká, že už v břiše) chová svébytně a každý rodičovský pár má vlastní přístup pramenící z vlastního přesvědčení. Ten je s některými tradovanými radami slučitelný, ale s mnohými ne. Nezbytných zásad je jen několik a jsou prostinké (hlídat, aby nespadl, přidržovat hlavu, dávat pozor na fontanelu), naopak se složitějšími problémy neporadí často ani doktoři, protože u každého dítěte zabere něco jiného. Takže do běžné péče o dítě jsme se se ženou vpravili velmi rychle. Jiná věc je, když se vyskytnou skutečné obtíže (Martin měl půl roku krvavé průjmy, rok a půl hrozně špatně spal – budil se po dvou hodinách i častěji); to pak člověk může pociťovat bezmoc až zoufalou.
O všechny domácí povinnosti jsme se s Alenou odjakživa dělili víceméně napůl, od Martinova narození je to nejinak. Jako vysokoškolský učitel a překladatel si můžu organizovat čas dost pružně. Martin se navíc narodil koncem června, takže mi bez mého přičinění vyšla v pravou chvíli dvouměsíční dovolená.
Tomáš Večerka
Od samého začátku těhotenství bylo nad slunce jasnější, že se porodu chci zúčastnit a že tedy musím zajistit vše potřebné hlavně v přípravě. Přípravu tatínků na porod bych rád zdůraznil jako jednu z nejdůležitějších věcí. Bez ní bych byl u porodu rušivým elementem. Také bych nebyl emočně připraven na tak náročnou věc, jakou porod je. Nakonec jsem byl přítomen u obou porodů.
První byl dlouhý, Karolínka se chystala na svět tři dny. Ale samotný osmihodinový porod ve skvělé porodnici ve Vrchlabí byl nádherný zážitek. Slovo nádherný používám jen z nemožnosti použít ještě nějaké silnější slovo. Porod je totiž, dle mého, zážitek zcela nepopsatelný. Směs bezmoci, tak protivné mužům, nejasnosti, novoty, ale i euforie, těšení a nadšení. A pak holčička! První minuty jsme strávili všichni pohromadě. Pak byla žena na ošetření a já jsem trávil chvíle seznamování s Karolínkou. Byla fantastická! Miloval jsem ji od první chvíle a dodnes je mojí holčičkou.
Druhý porod byl zcela odlišný. Štěpánka se drala na svět velmi rychle, takže jsem mohl uplatnit „chlapskou“ roli. Projet šest červených na semaforu a s troubením a blikáním dojet do porodnice v Neratovicích, ženu držet při porodu v náručí, prostě mít nějakou činnost. Tento porod byl lehčí, takže i moje žena byla v lepší kondici a koneckonců jsme už i víc věděli, jak miminko vzít apod. Strávili jsme zase dlouhou dobu vzájemným pozorováním a poznáváním druhé holčičky. Nyní, když jí je už rok, je jasné, že to bude holka do nepohody.
Moc mě těšilo být po obou porodech doma, jak nejdéle to šlo (14 dní ze vzácné dovolené stálo za to!), účastnit se péče o miminko, všechno se učit. I dnes se v rámci mé stále větší zaměstnanosti rád zapojuji a jsem hrdý na to, že se mi podařilo vypěstovat si velmi blízký vztah s oběma dcerami. I když správně rozpoznat potřeby každé malé osůbky a být co nejvíc spravedlivý je někdy velmi nesnadné.