Když dítě volá: Máš pro mě NĚCO?

Kdo z nás by nechtěl udělat hezkým dárečkem radost svým blízkým – zvlášť dětem. Jen pozor na to, aby se z našich pozorností nestala samozřejmost.
Když dítě volá: Máš pro mě NĚCO?

Ještě jste si ani v předsíni neodložili kabát, a mrňous už má hlavu v nadité igelitce. Vy čekáte nadšené přivítání, ale drobeček, kterého tolik milujete, nemá čas. V té zázračné tašce je určitě nějaké překvapení, které je určeno jen pro něho – čokoládička, malá hračka nebo třeba plyšák. Jenže vy jste tentokrát neměli čas, nebo jste si řekli, že pro jednou se, když dárek nepřinesete, nic nestane. Tak to jste tedy zklamali. A batole vám to dá najevo. Na řadu přijdou slzičky, nebo dokonce vztekání. Ječet na ně nemá cenu. Pokud to neumíte jinak, napočítejte si v lepším případě do pěti, v tom horším do deseti. Batolátko netuší, že je něco špatně. Nechápe, proč se na ně zlobíte, když jste ho ještě včera obdivovali, jak rychle si vždycky věcičku určenou pro ně „vylovilo“.

Umíte říkat NE?
Pokud jste dosud do takové situace nedospěli nebo nechcete jednou něco podobného řešit, začněte na to myslet už v období, kdy je vaše dítě teprve miminko. A jestli už se u vás podobné scénky odehrávají, něco s tím dělejte. Když to necháte být příliš dlouho, mohlo by se vám to vymknout z rukou. Pokud podle psycholožky Evy Pavlíkové rodičům připadá nějaké chování dítěte v určité situaci nevhodné či nebezpečné, měli by zakročit bez ohledu na jeho věk. Slovu „ne“ většinou dobře rozumí i sedmi- či osmiměsíční děti, které zatím jenom lezou. Naučí se například, že nemají sahat na zásuvky, tahat za přívodní kabely nebo ubrus na stole. „Jsem pro to nastavit jasnou hranici i v průzkumu tašek, a to co možná nejdříve,“ říká. „Miminko sice může působit roztomile zkoumavě, ale o něco málo větší dítě už je u stejné činnosti nevychovanec. A pravděpodobně vůbec netuší proč, když ještě nedávno mu návštěvy obsah svých zavazadel vydávaly všanc dobrovolně a s úsměvem.“

Potlačte svou potřebu dávat…
„Když ono má vždycky takovou radost,“ povzdechnete si při představě, že byste přišli s prázdnou. I když to je obyčejný jogurt, zajásá a letí ho vítězně ukázat ostatním. Je jen jeho, je to jakási trofej, která je povyšuje nad jiné. A kromě toho je to součástí lidské přirozenosti – dostávat dárky. A čím víc, tím lépe. Vůbec by mu nepřišlo divné, kdyby jich během jednoho dne dostalo deset. Vám by to asi taky nepřišlo zatěžko, a babičkám už vůbec ne, ale zaprvé byste brzy přišli na mizinu a zadruhé by to asi příliš výchovné nebylo. Potomek by mohl získat pocit, že je středem světa, kolem kterého se všechno točí. Že přicházet s dárky ti velcí musí.

„Rozhodně si nemyslím, že to je správné,“ zdůrazňuje psycholožka Eva Pavlíková. „Dostávat dárky určitě není samozřejmost a také není povinnost je nosit. Dítě by to mělo přijmout jako fakt. Rodiny by si ušetřily mnoho rozpaků, kdy dává najevo zklamání a o člověka, jenž přišel s prázdnou, ztrácí zájem. Pozornost dítěte bychom měli vést spíš k mezilidskému kontaktu: ‚Podívej, kdo to za tebou přišel…‘ namísto ‚Podívej, co ti donesl...‘. Navíc většina těchto maličkostí pro radost dítěte zpravidla netěší jejich maminky. Jsou to hlavně sladkosti či levné, nepříliš kvalitní hračky.“ Eva Pavlíková radí dobré přátele a blízké příbuzné trochu „poučit“, zejména pokud mají nepřekonatelnou potřebu pokaždé „něco“ donést. „Možná pak tyto domluvené pozornosti typu ovoce, zelenina či bavlněné pokožky nebudou ‚daruchtivé‘ děti tolik postrádat, zjeví-li se někdo jen tak,“ dodává.

Křik ničemu nepomůže
Tak, všechno je jasné. Dárky se pokaždé nosit nemají, proto tentokrát v tašce nic nebude. Váš postoj ovšem může být pro dítě zvyklé na pravidelný přísun „drobností“ nepřijatelný. Dá vám rázně najevo, že vás za takových podmínek nechce. A to je pro milující babičku (ale i každého jiného člena rodiny) nepříjemná ťafka. Stejně jako jeho lítostivý pláč. Zatímco už babička, aby si znovu získala lásku toho drobečka, přemýšlí nad tím, co mu příště přinese, rodiče se do něho pustí. Vyčiní mu, že se nemá co vztekat. Jak píše ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi psycholožka Naomi Aldort, mají rodiče tendenci dětem, které dělají něco jiného, než by si přáli, vynadat (a je úplně jedno, jestli jsou jim dva roky nebo deset let). Mají jim za zlé i to, že pláčou. Ovšem čím menší jsou děti, tím více slzičkami vyjadřují fyzickou nebo emocionální bolest. Teprve s přibývajícím věkem slz ubývá a slov, kterými vyjádří, co je trápí, přibývá. A nespravedlnost je opravdu bolí. Jako v tomto případě. Ony přece nastavené podmínky neporušily. Dělaly jen to, na co byly zvyklé. Ten, kdo je „za chodu“, a aniž by se obtěžoval jim to vysvětlit, změnil, byli dospělí.

S nastavováním pravidel začněte brzy
Takže, milí rodiče a prarodiče, pokud se zrovna bavíte tím, jak je vaše roční holčička (nebo chlapeček) šikovná, když právě babičce rozházela po celé předsíni nákup, protože čekala, že tam najde nějakou hračku, zapněte výstražná světla. Zkuste si ji představit ve stejné situaci za rok nebo dva. Pak už vám to možná tak milé nebude. A tak se raději už teď zkuste naučit říkat: „Ne, ne, ne!“ Na pravidla, vzorce chování, které nastavíte takhle brzy, si vaše dítě lépe zvykne a nebude mu divné, že mu „tentokrát“ nikdo nic nepřinesl. Nebude se denně vrhat do vašich zavazadel, ale o to s větší chutí do vaší náruče.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře