Kdybych žila ve středověku...

...tak bych místo antikoncepce polykala živé vosy, v těhotenství se bála podlézat prádelní šňůry a rodila v sedě s modlitbou, ať nepatřím k té polovině žen, které nepřežijí...
Kdybych žila ve středověku...
Na staré dobré časy nevěřte! Jestli se zrovna teď litujete, že vám otekly nohy, do schodů supíte jak lokomotiva a u gynekologa na vás byla protivná sestřička, radujte se. Tyhle starosti jsou zcela báječné oproti těm, které měly ženy v jiném stavu ve středověku. A navíc si mohly postěžovat nanejvýš zpovědníkovi v kostele, který jim „pomohl“ hrozbou plamenů pekelných.

Potíže se sexem
Tenkrát se bez sexu k dítěti nikdo nedobral. Fakt, že žena nesměla mít pohlavní styk před svatbou, netřeba připomínat. Vyhráno ovšem neměla ani po ní. Manželství totiž člověka odvádí od Boha. Církev tedy pranýřovala i nedovolené sexuální polohy – za vhodnou byla považována jen misionářská (žena vespod na zádech, muž na ní). Existovaly pouze tři horší hříchy než samohana, považovaná za těžší hřích než únos a znásilnění panny, vdané ženy či jeptišky, a to právě pohlavní styk zezadu, sodomie (za tu byl označován styk homosexuálů nebo anální sex) a týrání.
 
Navíc kdyby měli manželé dodržovat veškerá pravidla a zákazy ohledně svého intimního života (dny půstu, předvečer svátků atd.), souložili by pouze šest měsíců v roce. Když se k tomu připočtou těhotenství a menstruace – ve středověku se věřilo, že během měsíčků lze počít jen zrůdu –, je s podivem, že lidstvo nevyhynulo. Nevyhynulo, protože lidé zjevně všechna církevní nařízení nedodržovali. Z dochovaných kronik se dozvídáme, jak si kněží stěžují, že věřící se do zpovědnic nehrnou a že se stydí o svých sexuálních deliktech mluvit.

Středověká antikoncepce
Tak, jako se lidé milovali, i když neměli, stejně tak mnoho vdaných žen perspektivu permanentního celoživotního těhotenství s jásotem a odevzdaností nevítalo. Dochovaly se dokumenty o všelijakých babských radách a tricích, jak zabránit nechtěnému početí. Bohužel některé byly naprosto neúčinné a jiné zdraví škodlivé, případně obojí dohromady. Patřily k nim například amulety (žebro černé kočky, sušené pohlavní orgány lasičky, maz z ucha muly apod.), čarovné rituály (žena před sexem plivne třikrát do tlamy žábě aj.), ale i první prezervativy (z ovčích střívek, rybích měchýřů, nebo dokonce plátna).

Těhotenský test na středověký způsob
Zejména v rodinách, kde se úpěnlivě čekalo na dědice, touha mít jistotu vedla k prvním těhotenským testům. Moč těhotné ženy obsahuje hormon produkovaný placentou – chorionický gonatropin (hCG). Ve středověku se „těhotná moč“ takto odborně nerozebírala, ale lékaři, zkušené bylinkářky i porodní báby o její „jinakosti“ od moči netěhotných nebo mužů věděli: Žena s podezřením, že je v jiném stavu pokropila svou močí plátěný sáček se zrnky pšenice nebo žita a čekalo se jestli obilí vyklíčí. Rovněž se moč těhotné míchala s bílým vínem. Spolehlivost byla však ošidná. Jistotu ženám přineslo, až když se jim začalo zakulacovat břicho a ucítily první pohyby dítěte. Až tehdy si dokázaly vypočítat i datum přibližného porodu.

Těhotné ženy a společnost
Zatímco doma bývaly někdy i hýčkány, okolí na ně příliš povzbudivě nehledělo. Nesouviselo to s neúctou k těhotenství, jako spíš se strachem církve z žen jako takových. Církev považovala ženy za „ďáblův nástroj“ a prapůvodkyně hříchu. A vzdouvající se břicho bylo viditelným a hmatatelným důkazem provozování hříšného sexu.

Péče o duši těhotné ženy
Zde docházelo k rozporu. Těhotná žena měla být dle středověkých lékařů a porodních bab veselá. Měla se vyhýbat všemu nepříjemnému (zápachům, hněvu, hluku, společnosti ošklivých či hrbatých lidí, negativním emocím). Jenže buďte veselé a šťastné mysli, když víte, že pravděpodobnost přežití porodu je padesát na padesát, a navíc po vás zbude hromada sirotků? Od chvíle, kdy se žena vdala, následovalo jedno těhotenství za druhým, což vedlo k velkému fyzickému vyčerpání. Středověké maminky braly tento fakt jako nevyhnutelný úděl, příprava na porod ovšem znamenala velkou psychickou zátěž. Tu způsobovalo hlavně vzájemné strašení žen líčením dlouhých a bolestivých porodů. Což vlastně, když si rozkliknete internetové diskuze, trvá dodnes...

Těhotenská jídla
Lékaři a porodní báby doporučovali stravu lehkou, dobře stravitelnou a netučnou. Zvláštní pozornost byla věnována chutím gravidních žen. Protože se rodiny – bavíme se pochopitelně o movitějších kruzích – obávaly, že když žena nedostane, na co má chuť, dítě v jejím lůně bude trpět, snažily se jí vyjít vstříc. Muži, zejména kvůli budoucím synům, ochotně vyráželi na cesty do velkých dálek, aby manželce dovezli exotické ovoce nebo nějaký pamlsek. Navíc se věřilo, že se dají podle jídla, které ženě chutná, odhadnout vlastnosti očekávaného děťátka.
 
Chutě na maso z divokého kance signalizovaly statečného syna, který se bude rád potulovat po lesích. Chutě na sladké zase zdravou dceru, která bude mít krásnou tvář.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Strach z uhranutí
Uhranutí se ženy bály jako čert kříže. Uhranutí v době těhotenství bylo dáváno do přímé souvislosti s narozením mentálně nebo tělesně postiženého dítěte. Matky, které přivedly na svět postiženého potomka a nepovedlo se jim přesvědčit okolí, že je neuhranul někdo jiný, mohly být osočené z čarodějnictví, a někdy byly i upáleny. Z těchto časů se dochovala pravidla (nedívej se do ohně, nechoď pod prádelní šňůrou, nejez maliny apod.), která měla žena dodržovat, aby ji nepřemohly černé síly.

Porod
Porod byl ryze ženská záležitost. Vedly je porodní báby, pomáhaly starší ženy z rodiny, muži do místnosti, kde přicházelo dítě na svět, nesměli. Porod byl velmi riskantní akce a ženy, ale i jejich partneři a ostatní příbuzní, se modlitbami obraceli k Panně Marii či ke svaté Markétě. Na řadu často přišly i jiné, pohanské nadpozemské síly.
 
Ženy ve středověku přiváděly děti na svět v sedě – na porodních židlích, vypolstrovaných plátěnými ručníky. Porodní bába kontrolovala, zda vše probíhá podle plánu. Maminku uklidňovala, hlazením a domluvami, dávala jí napít, utírala pot a povzbuzovala vidinou, že za utrpení bude odměněna synem.
 
Každý porod byl loterie. Když došlo k potížím, málokdy porodní asistentky pomohly. Ve středověku neexistovaly porodní kleště, nebyl známý nástřih hráze, císařský řez se aplikoval sice už od 13. století, ale znamenal pro matku téměř jistou smrt, případně se jím zachraňovalo dítě z umírající ženy. Pokud dítě zemřelo v těle matky, pokoušely se porodní báby vyvolat potrat plodu bylinnými koupelemi, napařováním nebo nálevy do dělohy. Pokud to nepomohlo, snažila se porodní bába plod z těla vytáhnout.

Ochrana novorozeňátka
Lékaři a chytřejší porodní báby doporučovali kojence po jeho narození vykoupat ve vlažné vodě. Zároveň se středověké novorozeně okamžitě stalo terčem mnoha různých rituálů, jejichž kořeny sahaly do pohanských časů. Do kolébky děťátka pak starostlivá rodina preventivně vložila zaječí uši nebo tlapu z krtka.
 
Potíže s mrtvým děťátkem
Opět se zde rozevíral rozpor mezi mateřskými instinkty a pudy, otcovskou touhou po dědicovi a společenským postojem k dětem. Vztah tehdejších lidí k dětem nebyl nijak vřelý. Někteří badatelé se domnívají, že zvyk spávat s novorozenci v jedné posteli sloužil k regulaci počtu potomků – rodiče některé zkrátka zalehli. Dětské smrti se týkalo i přísloví „malé dítě – malá bolest“, byl to však současně způsob, jak se sám citově nevyčerpat.
 
Dnes je miminko uctívaným a hýčkaným členem rodiny. Ve středověku byly děti považovány za nádobu hříchu, plnou zlých instinktů. A pokud novorozenec zemřel, aniž byl pokřtěn, tedy zbaven dědičného hříchu, nesměl být pohřben na hřbitově. Středověcí myslitelé se otázkou křtu dítěte zabývali do sebemenších detailů – pokud se zdálo, že žena při porodu zemře, přivolaný kněz mohl pokřtít například jen část těla, jež už byla vidět.
 
Šestinedělí
Šestinedělí patřilo k další etapě ženského života, kterého se církev děsila pro jeho neuchopitelnost a nevyzpytatelnost. Pro slzy, krev, vlasy, sliny i pot a vlasy šestinedělek si potajmu chodily báby bylinkářky, protože věřily, že mají magické účinky, třeba při léčbě neplodnosti jiných žen. Typickým jídlem šestinedělek byl hovězí nebo slepičí vývar na posilněnou - dodnes fungující recept. Jinak se ale jejich postavení a péče o ně lišila podle toho, ke které vrstvě ženy patřily.
 
Bohaté maminky odpočívaly na posteli v oddělené místnosti (nebo aspoň v koutě za plentou), přijímaly návštěvy a dary a teprve po šesti týdnech, kdy byly oficiálně očištěny při církevním obřadu, se mohly zapojit do běžného života. Ty chudé směly vystoupit z pracovního koloběhu maximálně dva tři dny a pak se vracely ke své běžné práci v domácnosti a na poli.
 
Svatá Markéta – patronka těhotných
Vedle panenky Marie se těhotné ženy obracely s prosbou o pomoc na svatou Markétu (její svátek slaví východní církev 13. 7., západní 20. 7.). Podle legendy pocházela z dnešního Turecka a žila ve 13. století. Markétin otec byl prý pohanský kněz, který brzy zemřel. Markéta se stala křesťankou, ale protože byla velmi krásná, vyhlédl si ji místní prefekt Olibrius. Když ho odmítla, udal ji a nechal mučit jako křesťanku. Když mučení ohněm odolala, dal ji setnout. Úcta ke krásné mučednici Markétě je na Východě doložena od 7. století, roku 908 byly její ostatky přeneseny do Itálie a na Západě se kult rozšířil ve vrcholném středověku. U nás jej propagoval hlavně císař Karel IV., který ji učinil patronkou své soukromé kaple na Karlštejně.
 
Text: Jana Kubelková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře