Neeee!“ řve potomek, jako by ho na nože bral. „Já nechci,“ vzpírá se a ani vaše ruce vytrénované taháním kočárku, košů s prádlem, ho na „pavoučí síť“ nedostanou. Než vám dojde, že takhle nevyvádí jen proto, aby vzbudil pozornost vaši i ostatních, je lanové centrum na nohou.
„Paní,“ obrací se na vás šé-fik atrakce, „takových jsme už tady měli. Neustupujte, jinak už z něho bude strašpytel napořád.“ Raději byste to vzdala, ale když vidíte, jak na vás všichni koukají, hrdinně synovým prosbám odoláváte. Společnými silami ho tam nakonec dostrkáte. Ale je to nanic. Dítě, křečovitě přimknuté k síti, musí dolů. Jinak by bylo třeba vyvěsit ceduli: Z technických důvodů zavřeno.
Nejančí jen tak...
„Tak takhle tedy ne,“ shodují se psychologové. Vychovávat k odvaze ano, ale s porozuměním. Panický strach z výšek z dítěte nedostanete tím, že ho vystrčíte na prolézačku a necháte ho tam, budete ho vyhazovat do výšky nebo ho donutíte skočit ze štaflí... Jsou děti, které s vámi klidně půjdou do hloubky v bazénu, ale nepřimějete je, aby zamávaly tátovi na rozloučenou z okna ve druhém patře. Jejich jančení nezaslouží pár na zadeček, ale laskavé slovo a pohlazení. Vůbec totiž nemusí jít o signál vzdorovitosti, ale příznak fobie. A fobie, to je trvalý – podle ostatních neopodstatněný – panický strach. Často děti nutíme do něčeho, co nám připadá zajímavé. Bereme je do hor, strkáme do mořského přílivu, nutíme je jezdit na kole, děláme s nimi proti jejich vůli letadlo. Pro nás zábava. A pro ně? Nejenže jsou některé z těchto aktivit ze zdravotního hlediska sporné, ještě jim na duši může ulpět šmouha. Odborníci spočítali, že lidské pokolení zatěžuje na 300 druhů fobií. Strach z něčeho či z někoho trápí asi 7 procent žen a 5 procent mužů. Zhruba 20 procent fobií přejde lidi samo. Často nás ani nenapadne, že neodůvodněný strach může ovládnout nebo ochromit i naše ratolesti.
Co se „strašpytlem“?
„Parádní“ šok, k němuž se někdy uchylujeme, to nespraví. Důležité je začít tím, že si uvědomíme, že i když pro nás je skok ze židle prkotina, pro dítě výstup na Mont Everest. A pud sebezáchovy je silnější než domlouvání, vyhrožování, křik. Buď uteče, nebo tam, kam chceme, stejně nevleze. Dospělí zajdou k psychologovi, nebo k psychiatrovi. A dítě? Fobická panika se dá zvládnout, ale krůček po krůčku. Chce to čas. Nikoli nátlak, ale porozumění. „Já se bojím také a podívej, udělám k pavoučkovi krok. Uděláš ho se mnou?“ Když „nespolupracuje“, nelámeme nad ním hůl. Nejde-li o život, můžeme vyčkat anebo se raději poradit s odborníkem.