Domácí rozpočet je záležitost vždy trochu ožehavá. Přitom patří k tomu nejdůležitějšímu, na čem by se partneři rozhodně měli dohodnout. Mnohdy to však vůbec není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.
Když přichází léto
„Je zvláštní, že dokud jsme s manželem oba vydělávali málo, nedělalo nám domácí účetnictví problémy,“ vypráví třicetiletá Martina. „Oba jsme věděli, že si nemůžeme dovolit nic navíc, protože máme co dělat, abychom dali dohromady peníze na živobytí. Jenže pak se nám oběma poštěstilo získat lepší zaměstnání a naše příjmy výrazně stouply. A právě tehdy začaly naše potíže a hádky o peníze…“ Zvláště Kryštof, Martinin manžel, byl prý svým mnohonásobně vyšším platem zaskočen. Okamžitě se pustil do utrácení. Zapsal se do squashového klubu, nakupoval zbytečně moc luxusního oblečení a doslova se zamiloval do nákladných hodinek, psacích potřeb apod. „Nechci ze sebe dělat svatou, když jsem se stala vedoucí oddělení a můj příjem se skoro ztrojnásobil, také jsem si leccos dopřála,“ přiznává Martina. „Oba jsme se prostě radovali z toho, že už nejsme chudí jako dřív. Jenže já na rozdíl od Kryštofa vedla v patrnosti i to, že musíme platit složenky, hypotéku na byt, jídlo a vše ostatní. Kryštof však svůj plat chápal jako osobní kapesné…“
Jeden vše, druhý nic
Určitou dobu Martina platila to potřebné ze svého platu. Samozřejmě považovala obě konta za společný majetek a zdálo se jí, že tedy vlastně o nic nejde. Ale pak zjistila, že jí skoro ani nezbývá na to, aby si s přítelkyní zašla na oběd nebo zaplatila u kadeřníka. Pokusila se proto s Kryštofem domluvit. „Ale prosím tě,“ mávl nad jejími slovy rukou, „Když dojdou peníze na tvém kontě, tak mi řekneš a já ti dám, kolik budeš potřebovat,“ navrhoval. To se však Martině nelíbilo. „Co kdybychom si zřídili další, společné konto, na které dá každý z nás měsíčně určitou částku, a z toho půjdou všechny výdaje na domácnost?“ navrhla smířlivě. „No snad po mně nechceš, abych každý měsíc dělal stojku!“ vybuchl pobouřeně. „Všechny naše debaty na toto téma skončily ve slepé uličce,“ vypráví Martina. „A když se narodila dcera a já s ní zůstala na mateřské, začalo peklo. S částkou, kterou mi dával, se vůbec nedalo vyjít, tím méně s požadavky, které on sám měl. Dopadla jsem tak, že jsem si tajně půjčovala od kamarádek a pro sebe a pro malou nakupovala oblečení v sekáči.“
Rozvádět se nechci
Martina se ze situace, v níž se točila jako v začarovaném kruhu, téměř zhroutila. Na radu kamarádky dokonce Kryštofovi pohrozila rozvodem s tím, že podá soudní návrh na stanovení jeho příspěvku na ni a na dceru. „Už jsem vážně nevěděla jak dál. Psychicky jsem na tom byla tak zle, že mě praktická lékařka, jíž jsem se svěřila, poslala k psychiatrovi,“ vzpomíná Martina. „Ten mi napsal antidepresiva, ale já věděla, že to není řešení. Vyhledala jsem proto sama psychoterapeuta a s jeho pomocí se dostala do partnerské poradny. I když to nebylo jednoduché, podařilo se mi Kryštofa přesvědčit, aby tam šel se mnou.“
Společná manželská terapie přinesla úspěch, i když z Martinina hlediska jen částečný. „Kryštof nakonec uznal, že dělá chybu, ale já myslím, že to řekl jen pod tlakem psychologa v poradně a ve skutečnosti to tak docela necítí. Můj příběh tedy rozhodně nemá happyend, i když si nechci stěžovat, protože mnohé se zlepšilo. Více spolu teď komunikujeme, Kryštof je ochoten vyslechnout, co a jak je potřeba, a dává mi na to peníze – ovšem jen právě tak akorát. K narozeninám či k Vánocům kupuje nákladné dárky a nechápe, že mě to spíš naštve, když musím průběžně otáčet každou korunu dvakrát, zatímco on zřejmě disponuje mnohem vyššími částkami...“
Odborník radí - PhDr. Adam Suchý
Nedivím se, že Martině současný stav nevyhovuje, ale je dobře, že aspoň dílčího úspěchu a dohody s manželem dosáhla. Přesto je zjevné, že situace není ideální. Nemyslím si, že domácí rozpočet byl původní příčinou sporů. Problém bude bohužel nejspíš v samotném Kryštofovi. Člověk si na vyšší a lepší úroveň rychle zvyká, ale zralý a zodpovědný partner by měl mít tolik soudnosti, aby do svého vysokého standardu zahrnul i svou rodinu (záleží-li mu na ní skutečně. Kryštof se ale chová jako rozmazlený kluk. To už není otázka rodinného hospodaření či skrblictví, ale otázka charakteristiky osobnosti a životních hodnot.