Také vám už leze na nervy to věčné nadávání kolegyň nebo kamarádek na manžely nebo milence? Děje se to čím dál častěji a žena, která je se svým partnerem spokojená, si připadá trochu jako mimozemšťan. Mimozemšťan, který nechápavě hledí, jak nezadané české holky okolo třicítky brečí, že chlapi nejsou, a houfně sedí u internetové seznamky. Ovšem když muže mají, věčně je kritizují, ale běda, kdyby se ten, kterého nazývají „kreténem“, poohlédl po jiné...
Důvod první: Velmi snadné téma
Psycholožka Marta Boučková se nad tímto mimozemšťanským postřehem zamyslela následovně. „Může to být takový folklor a tradiční trend – stěžovat si na druhé pohlaví, a tím si zajistit dávku sdílení a sounáležitosti, účast v ženské partě. Kritizování mužů je navíc velmi snadné a všeobecné téma. Žena si třeba uvědomuje, že by bez partnerova příjmu šla její životní úroveň radikálně dolů, a tak svůj stres rozpouští tlacháním o tom, že pohazuje po obýváku špinavé ponožky a nepovídá si s ní. Když jí kolegyně přitakává, že ten její je také úplně nemožný, uklidní ji, že všude je něco.“
Důvod druhý: Nebýt bílá vrána
Marie, která si nepřeje být plně jmenována, vystihla další fenomén. „V práci mi nevadí, že se toho na nás za jeden plat hrne čím dál víc. Mnohem horší pro mne je, že sedím v ženském kolektivu, kde kromě mě a ještě jedné holky nemá nikdo normální partnerské vztahy. Kolegyně jsou buď vdané, ale krajně nespokojené, nebo rozvedené a opět nespokojené. Nebo chodí s ženáčem a tajně doufají, že se rozvede. Případně tak divně randí se zvláštními existencemi, které si našly přes internet. Dvě nemají nikoho a rezignovaly. Tuhle slepičí partičku muži sice hrozně štvou, ale to jim nebrání v tom, aby o nich pořád nemlely s negativním nádechem. Doslova se trumfují, která z nich má doma většího blba. Já osobně jsem vdaná jedenáct let. Ne že bychom doma permanentně pluli na růžovém obláčku, ne že bych na různé věci neměla opačný názor, ale celkově nám to klape. A i kdyby ne, připadalo by mi nedůstojné, kdybych to neřešila sama se sebou, ale v práci.“
Marta Boučková opět glosuje. „Řada žen pořád ještě neustojí, když nejsou součástí nějakého celku, partičky. Když se ovšem nakumuluje množství osob, které si se svým soukromím neví rady, tak je žena, která to má doma překvapivě v pořádku, realisticky neočekává ideál, ale svého muže si váží i s jeho chybami, protože je vyvažují jeho přednosti, za bílou vránu. Umět být výjimka, zvlášť když osobnostně a inteligenčně ostatní převyšujete – což žena, která ví, co od partnerství chce, je – vyžaduje jistou dávku statečnosti. A také pochopitelně vzbuzuje závist. Ono se ukazuje, že přiznat na veřejnosti, že jsme v pohodě, není pro mnoho lidí zas tak snadné.“
Důvod třetí: Nechceme své štěstí zakřiknout
Svůj díl na všeobecném remcání mají i média. Nemine den, abychom se nedozvěděli, co zas Bartošová a Pomeje a která muzikálová hvězda koho s kým přistihla. Tak dlouho probíhá neustálé rozcházení a scházení, až vznikl pocit, že TOHLE je NORMÁLNÍ. „I pod vlivem této masírky některé ženy nadávají na své partnery jaksi předem a preventivně ještě dřív, než se něco stane,“ bere si opět slovo Marta Boučková. „Bojíme se, že řekneme ,Můj muž je fajn’, tak to zakřikneme.“
Mimochodem dvaaosmdesátiletá Amálie Limová z Prahy-Košíř prožila se svým mužem pětapadesát let společného spokojeného života. Vešlo se do něj i mnoho trápení s úmrtím syna, vězněním partnera v padesátých letech, překonání nevěry z jeho strany. Svým vnučkám i pravnučkám dnes říká: „Žena, která nadává na svého muže, se shazuje. Pokud jí ke sňatku nedonutili a vybrala si ho sama, nese zodpovědnost i za případný přehmat. Vždycky musíme vědět, proč s tím mužem jsme a proč s ním už být nechceme. A ať se rozhodneme pro setrvání nebo odchod, pak to i s hrdostí unést.“