Jsi jiný? No a co!

Nikdo není stejný. Jenže někdo je prostě „jiný“ víc a pak může nastat problém. Zejména pokud se jedná o dítě, které na jeho odlišnost upozornil někdo jiný…
Jsi jiný? No a co!
Patříte k lidem, kteří věří v tolerantní, otevřenou a moderní společnost? To je dobře, protože takových nás musí být hodně, abychom zvládli každodenní nenápadný boj s předsudky. Nebo vy snad netušíte, že tu stále jsou? Ne?! Tak to jste na omylu. Podle socioložky Petry Chotěborské je česká společnost předsudky přímo posedlá. A nejedná se pouze o předsudky vůči určitým etnickým skupinám. „Češi často trpí předsudky vůči obézním lidem, kteří jsou v jejich očích méně inteligentní, protože tělnatá postava se automaticky rovná lenost a hloupost. Zrzaví jsou potměšilí a úplně nejvíc předsudků panuje kolem majetku. Kdo je bohatý, je automaticky podvodník. Peníze nejsou pro Čechy známkou úspěchu, ale zlodějny.“
 
Kdo by si také myslel, že předsudky jsou problémem jen malé skupiny, a to spíše starších lidí, je bohužel také na omylu. To vysvětluje Mgr. Radim Opatrný z psychologicko-pedagogické poradny: „Předsudky trpíme už od útlého dětství. Dědí se totiž z generace na generaci a předávají se v rodině. A protože dítě kopíruje chování svých rodičů, je nasnadě, že věří i rodinným pravdám typu: S Pepíčkem se nebudeš kamarádit, jeho táta byl určitě v kriminále, má totiž tetování, nebo Janičky maminka určitě bere drogy, protože má dredy…“
 
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Možná je to tím, že sami předsudky netrpíte a své děti jimi nezatěžujete. Jenže možná se s nimi i ony jednoho dne setkají a mohou být přímo jejich objektem. A proto je nutné je na možná úskalí připravit.
 
Pihy, tloušťka, jiná pleť
„Všechno bylo v pořádku, dokud dcera nezačala chodit do školky. Najednou to byl někdo úplně jiný. Nemluvila, plakala a do školky chodit prostě nechtěla. Přisuzovala jsem to tomu, že nechce být beze mě a že si brzy určitě zvykne. Jenže se to ještě zhoršilo. Když jsem se jí ptala, jestli se něco neděje, tak tvrdila, že ne. A pak jsem jednou přišla do školky dřív a pozorovala, co se děje v herně. Eliška byla doslova nahnaná do kouta, kolem ní hrozen dětí, které se jí smály, ukazovaly na ni prstem a volaly: ,Ty zrzavá palice!‘ A paní učitelka nechala mou dceru šikanovat a sama pila kávu. Pak jsem se hrozně rozčílila a udělala ve školce dusno. Bohužel spolupráce se školkou vázla, a tak jsem Elišku nakonec přihlásila jinam. Ve své nynější mateřince je spokojená a nikdo jí kvůli zrzavým vlasům a pihám neterorizuje,“ vypráví svou zkušenost s odlišností vlastního dítěte šestatřicetiletá Hana Sladká. „Děti jsou kruté, to je fakt. Ale někdy si ani svou krutost neuvědomují. Nechávají se často strhnout od jedince v kolektivu a pak šikanují vyhlédnuté dítě, které nesplňuje parametry kolektivu,“ dodává psycholožka Marta Boučková.
 
Mami, nejsem divnej?
Zhruba kolem čtvrtého roku si děti samy začnou všímat, že „něco“ nehraje. Že jsou jiné než ostatní. Právě přichází vaše chvíle si o všem promluvit. Stejně jako to udělala Markéta Lněničková, maminka chlapečka, který má problémy se štítnou žlázou: „Martin se mne najednou na koupališti zeptal, proč jsou jiné děti daleko menší než on a proč se mu třese břicho. Byl to pro mě šok. Sama se občas trápím, že kvůli zdravotním problémům je Péťa tlustý, ale že si toho všimne tak brzy, jsem netušila. Ale musela jsem si ním v klidu promluvit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je nemocný, a proto je tak mohutný. Ale že to neznamená, že je horší než ostatní děti. A až bude větší, půjde na operaci, po které určitě zhubne, a bude běhat a skákat jako ostatní. Kupodivu to zabralo.“ Stejný problém měla i Eva Horká: „Martin byl po první nepříliš povedené operaci oboustranného rozštěpu a čekal na konečnou plastickou operaci. A zrovna v té době si všiml, že má pusinku jinak než ostatní děti. Bylo mu teprve dva a půl roku! Nedalo se nic dělat, musela jsem mu říci pravdu. A protože malému dítěti se špatně vysvětluje, vymyslela jsem pohádku o zlém drakovi Rozštěpovi, kterého brzy zkrotí princ v bílém brnění – pan doktor.“
 
Pomoc, mé dítě je rasista!
I když jste pohodová rodina, může se stát, že problémy budou s vaším dítětem. „U nás v domě bydlí vietnamská rodina. Nejsme sice přátelé, ale oba s manželem se chováme korektně, navíc proti žádným cizincům nic nemáme. Proto jsem byla v šoku, když jednoho dne u nás zazvonila paní Zhuang s tím, že naše pětiletá dcera nadává jejich holčičce do žluťáků. Vůbec jsem nechápala, co se děje, bylo mi hrozně. Nejdřív jsem měla Sylvii chuť seřezat, ale pak jsem si s ní promluvila. A dozvěděla jsem se, že výrazy, jako ,žluťák‘, ale i ,homouš‘, ,cigoš‘ a ,negr‘, má ze školky! Vysvětlila jsem jí jednotlivé výrazy a jak mohou toho druhého ranit. Sylvie naštěstí vše pochopila a od té doby ví, že se kvůli barvě kůže nebo třeba chybějící ruce nikomu nenadává. Sama se druhý den šla vietnamské holčičce od nás omluvit a od té doby jsou dokonce kamarádky…“
 
Stalo se vám něco podobného a máte obavy, že vás potomek je rasista? Nebojte, o rasismu nemůže být u tak malého dítěte řeč. A to, že používá tak hrozné výrazy, nemyslí ani vážně, jen se s nimi bohužel někde setkalo, napodobuje kamarády. A reaguje tak samozřejmě na jinakost, se kterou se do té doby třeba nesetkalo. Takže hlavu vzhůru, pěkně si se svým chlapečkem nebo holčičkou promluvte a vysvětlete jim, jak mohou být jejich slova bolestivá. Potomek to určitě pochopí a příště bude vážit slova…
 
Klepněte pro větší obrázek
 
JAK VYCHOVAT TOLERANTNÍ OTEVŘENÉ DÍTĚ?
 
Dejte mu dobrý příklad
Zase ty příklady... Jenže ve výchově platí princip dobrého příkladu na druhou. Takže napříště žádné hlasité odsuzování nebo naopak litování lidí tlustých, bledých, ošklivých nebo jiné pleti. Naučte své děti posuzovat člověka podle toho, jaký je, a ne jak vypadá. A to, že je někdo černoch, neznamená, že je zlý jako čert, a naopak slečna na vozíku nemusí být chudák. Jsou to prostě normální lidé jako my! Se všemi dobrými i horšími vlastnostmi.
 
Neuzavírejte se před novými věcmi
Buďte otevření k novým podnětům, situacím i lidem. Když se budete stranit svých sousedů, protože jsou homosexuálové nebo cizinci, budou si i vaše děti myslet, že je to něco „úchylného“. A to přece není, je to úplně normální, jen jiné než u vás doma.
 
Berte odlišnost jako něco normálního
V dnešní „multi-kulti“ společnosti není problém seznamovat děti s ostatními etniky. Čím dříve si děti zvyknou, že na světě jsou i lidé žluté či tmavé barvy pleti, tím lépe pro ně. Bude jim to připadat naprosto normální a nebudou dělat žádné rozdíly. Vysvětlujte jim už odmalička, že svět je velký a je v něm místo pro každého – černoušky, Asiaty i Romy odvedle…
 
Každý má své city
Učte své děti, že i ostatní mají své city a že pokud bude na někoho třeba ve školce ošklivé, může toho druhého ranit. A jednou se může zase někdo jiný smát jemu.
 
Handicap není na překážku
Zvykejte své potomky i na to, že lidé mají handicap. V celé republice existují různá integrační mateřská centra i integrační mateřské školy, kde se mají možnost setkávat tzv. normální děti s dětmi s nejrůznějším postižením. Malé dítě si tak lehce zvykne, že může mít malého kamaráda třeba s rozštěpem.
 
Pěstujte u dětí sebeúctu
I malé dítě, které má dostatek sebevědomí a úcty k sobě samému, nemá důvod si vylévat zlost na ostatních. Sami psychologové potvrzují, že největšími kritiky ostatních – ať už kvůli jiné barvě pleti nebo jiným „nedostatkům“ – jsou lidé zakomplexovaní. Takže jednejte se svým potomkem důstojně, neponižujte ho a pěstujte v něm respekt a důstojnost.
 
Že jsi trochu jiný, je vlastně moc hezké…
Máte doma dítě, které by se naopak mohlo stát objektem hloupého chování? Zabránit tomu bohužel nemůžete, ale můžete se pokusit potomkovi trochu pomoci vyrovnat se s případným slovním útokem.
 
Nic mu nenalhávejte
Jestli máte doma malého človíčka, který není docela bílý, tak mu to nezastírejte. Dříve nebo později si stejně všimne, že není jako ostatní. A až se zeptá, přichází váš čas. Není ale potřeba zavést hovor na téma rasové problematiky do hloubky. Jen mu zdůrazněte, že na světě nejsou všichni stejní, a poukažte právě na rozdíl mezi vámi a jím. Zdůrazněte, jak moc se vám líbí právě jeho barva, a třeba mu řekněte, že byste takovou taky brala.
 
Nepěstujte zbytečný pocit nadřazenosti
Je hezké, že svému dítěti říkáte, jak se vám líbí, že má tak velký nos nebo zrzavé vlasy. Nepěstujte v něm ale pocit, že je to něco absolutně výjimečného, co mají jen vyvolení. Prostě jeho jinakost berte tak, že všichni lidé nejsou stejní, stejně jako jeho oblíbené bonbony – jeden je červený, druhý žlutý, a chutnají mu oba…
 
Naučte ho bránit se
Vysvětlete svému dítěti, jak se bránit v okamžicích, kdy mu jeho vrstevník bude kvůli odlišnosti nadávat nebo se vysmívat. Naučte ho, že násilím nic nevyřeší, a když se bude vztekat a křičet, tak také ne. Podle odborníků zabírá jednoduchá věta: „Neříkej mi tak, nelíbí se mi to. Nevím, proč mi tak říkáš, asi jsi hloupý…“ Tahle věta samozřejmě platí u stejně starých dětí. 
 
Nejsme horší než ostatní Evropané
Pokud si myslíte, že jsme horší rasisté a nesnášenlivci než ostatní Evropané, jste na omylu. Podle výzkumu britské agentury MORI jsou největšími rasisty v Evropě naopak Francouzi, následují Britové a teprve na šesté příčce se umístilo Maďarsko a ČR. Studie předkládá i zajímavý pohled na nečekaný rasismus zejména v zemi galského kohouta a staré dobré Anglie. Tyto země jsou známé svým velmi otevřeným postojem k cizincům, až jim ti jejich vlastní trochu přerostli přes hlavu. Problémy zejména s Alžířany ve Francii a radikálními muslimskými Pákistánci v Anglii způsobily, že rodilí obyvatelé by v 80 % cizince za svého souseda nechtěli. V Čechách se „odlišných“ sousedů bojíme „jen“ v 45 % případů, a to spíše v malých městech…
 
Z pohledu redaktorky aneb s kůží na trh
Zase další z těch chytrých, co všemu rozumí a mají tendenci radit, říkáte si možná. Tak musím s pravdou ven. Chtěla jsem totiž poradit hlavně sama sobě. Doma mám dvě děti, jejichž pleť je všechno, jen ne středoevropsky bílá. A jak se blíží čas prvního dne, kdy půjdou moje ratolesti POPRVÉ do školky, narůstá ve mně strach, jak to zvládnou. Bojím se, aby na ně někdo neřval „černý huby“ nebo si s nimi nechtěl hrát, protože jsou „špinavé“. Zatím tedy takovou zkušenost nemám, naopak reakce okolí jsou v pohodě. Tedy až na dávnou z kojeneckého plavání, kdy jedna maminka úzkostlivě dbala, aby se její holčička náhodou neotřela o tu mou. Jenže tehdy jsem mohla zakročit, byla jsem u toho. A to ve školce nebudu. Takže jsem hledala odpověď na různé otázky a napadlo mě, že je možná nemám jen já, ale i další maminky, které mají doma „jiné“ děti. Jinak barevné, jinak vysoké, jinak vlasaté, s jinou pusinkou, ale pořád jen děti. Takže jsem se pustila do tohoto článku, a objevila tak spoustu rad a bohužel i vlastních výchovných selhání… Ale určitě jsem našla trochu klidu. Věřím, že to s tou „naší rodinnou odlišností“ zvládneme. Nebo si to zatím alespoň myslím. Vlastně ne, já to vím!
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře