Jsem snad UFO, když nestíhám?

Britkám prý lezou krkem celebrity, které z porodnice odcházejí jako z odtučňovací a relaxační kúry. Češky mají spíš mindráky ze supermatek, pro něž je dokonalá péče o dítě „milým zpestřením“ jejich hvězdné kariéry.
Jsem snad UFO, když nestíhám?
Většina obyčejných „prvomatek“ (rozuměj ne-celebrit) se během prvních dnů i týdnů po porodu cítí jako ztracenec ve vlastním těle, rodině i bytě a svůj výkon klasifikuje nedostatečnou. Zato novopečené slavné maminky tvrdí, že je povznášející pocit mateřství vynesl až k novým pracovním nabídkám, jež nemohou, nechtějí, a hlavně nemusejí odmítat. Protože: Všechno jde, když se chce!

Jak to jen dělají?
„Ta snad má doma místo živého miminka tamagotchi,“ zažertovala se vzteklým přídechem kamarádka Ivana, když viděla v pracovním nasazení televizní hvězdu, o jejímž porodu četla teprve nedávno. „Já si sice svoji práci jazykové lektorky také můžu zorganizovat podle svých časových možností, ale potíž je v tom, že mi právě ty časové možnosti chybějí. Když chci, aby malá spinkala klidně, mám ji u sebe v posteli a ráno doháníme spánek zameškaný nočním krmením. Pak si dáváme snídani – hlavně Lucinka –, trošku poklábosíme, a když Luci zase usne, jdu ze sebe udělat člověka a z bytu alespoň trošku přehledný prostor. Kupu špinavých oblečků nacpu Máně, rozuměj naší pračce, do chřtánu, abych měla večer co žehlit a ráno Lucinku, sebe i mužíčka do čeho obléknout. Jasně, přeháním – on se obléká sám.“
 
Tenhle docela jednoduchý program Ivana podobně jako jiná máma na plný úvazek každý den ještě prošpikuje snesením (a pak i vynesením) kočárku ze čtvrtého patra starého činžáku a procházkou (často úprkem) spojenou s návštěvou kojenecké poradny, nákupem nebo jednáním na úřadech a tak dále. A přestože nepatří mezi lenochody ani mezi šmudly, nezvládne do svého mateřskodovolenkového dne zařadit už nic jiného – ani velký úklid, ani oblíbenou četbu, sotva kdy stihne konzultovat své pochyby kolem péče o mimi s přítelkyní po telefonu.

„Kojící“ muž
Manželství Ivany prý odolává krizi jen díky toleranci partnera i inspiraci, kterou načerpala od psychologa a rodinného terapeuta Steve Biddulpha z publikace „Proč jsou šťastné děti šťastné“. „Děláme takové dotekové propojení. Když večer kojím, bolest zad mi brnká na nervy. Manžel za mě kojit nemůže, a protože by rád pomohl, stoupne si vždycky za křeslo a během kojení mi masíruje šíji. Je to skvělé, i on cítí to propojení a vlastní důležitost. Tak mě zbavuje stresu a sebe mých podrážděných odpovědí na každé jeho zakvílení, když přišlápne chrastítko nebo dudlík spadlý na zem, nebo najde naditou plenku na svém pracovním stole.“

Tým v pozoru
Asi většina z nás má jasno v tom, že nadhled, s kterým celebrity mluví o bezproblémovém skloubení mateřské a ostatních rolí, nepochází jen z jejich šikovnosti či statečnosti, ale že jde také o pud profesní sebezáchovy. A z něho plynoucí delegování péče o dítě a starostí o domácnost i o vlastní osobu na tým pomocníků. Ale veřejně to přizná málokterá. Image dokonalosti přece není k zahození.
 
Novopečená maminka dvojčat, bývalá televizní moderátorka Štěpánka Duchková, která také nechce z práce tak úplně vyskočit, však otevřeně říká, že o občasné práci může uvažovat jen díky své mamince, která je ochotná ji v péči o syny dočasně, ale plně zastoupit.
 
Ale nejsou to jen celebrity, kdo nám, jednostranně vytíženým matkám sráží sebevědomí. Na první pohled je poznáte – jsou samy se sebou spokojené, jejich mateřství jim vyloženě sluší, jako by ani neznaly slova nestíhám, padám únavou, a to přesto, že své podnikání opouštěly až na porodním sále a vrátily se k němu sotva překročily práh porodnice. Narazíte-li na takovou „superženu“, pak dřív, než si vymodelujete mindrák ze své neschopnosti, blíže ji prozkoumejte. Nejspíš zjistíte, že její spavé mimi by mohlo šéfovat fanklubu Šípkové Růženky, že manžel k smrti rád žehlí, nakupuje a vaří a se špinavými okny i zaprášeným nábytkem se chodí třikrát v týdnu poprat moc šikovná paní. Že navíc má šéfa, který netrpí alergií na malé děti, proto se může se svým „čítankovým“ miminkem blýsknout občas v kanceláři a zbytek pracovních úkolů plnit v klidu domova. Babička na večerní pohlídání kvůli utužení manželství, je sladkou tečkou. S takovým týmem v pozoru byste na svou domnělou neschopnost ani nepomyslela.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Pryč s mindrákem!
„Den má 24 hodin pro každou z nás. Kus potřebujeme na spaní a odpočinek a kus na práci. A nikdo ho nenafoukne a nikdo se nerozkrájí.“ Tímto léčivým obkladem mi kdysi obložila rozbolavělou mysl babička mé kamarádky. Topila jsem se v mindráku, že moje spolužačky stihnou děti i kariéru, zatímco já se potýkám i se základní péčí o dítě. Má životní nezkušenost a výchova k pořádku, poctivé domácí stravě a k ochotě vyjít vstříc každému – ale sobě až na konec –, mě vedla k nenáviděnému seznamu s nápisem MUSÍM. Ona, na svoji dobu velmi pokroková, babička mi ho pořádně proškrtala: „Nemusíš mít doma perfektně uklizeno, neocení to miminko ani nikdo jiný a ty si uděláš pořádek, až se vyspíš. Nemusíš pozvat každou návštěvu, která zatouží u tebe strávit svůj volný čas, když by sis raději v klidu udělala manikúru. Nemusíš chodit s miminkem na cvičení, když tě přestupování s kočárem vyčerpává, můžete cvičit doma. Nemusíš během mateřské pracovat, když vyjdete s platem manžela, a ty sama cítíš, že teď se chceš starat o dítě. A už vůbec se nemusíš zajímat o to, jak tě někdo jiný hodnotí. Každá máma si sestaví žebříček důležitostí tak, jak jí vyhovuje. A když budeš chtít, nebo z finančních důvodů muset do práce, neobviňuj se když stoprocentně nestihneš i péči o dítě a domácnost. Jedním zadkem na dvou židlích být nemůžeš.“ Babička sice psychologii nestudovala, ale její terapie zabrala skvěle.
 
A co na to odborníci? Ti tvrdí, že utahaná, nespokojená máma, nemůže mít v náručí usměvavé a zdravě rostoucí miminko. Terapeut Biddulph k tomu dodává: „Mezi lidmi byl rozšířen názor, že mít děti znamená přinášet obrovské oběti a stát se rohožkou u domovních dveří... Rodičovství je však něco, co děláte pro sebe.“
 
Něco za něco…
Spisovatelka a matka pěti dětí Kateřina Janouchová ve své knize „Život dítěte“ vzpomíná, jak na sebe byla pyšná, že s prvním miminkem uloženým na pracovním stole vedle počítače zvládala svoji práci novinářky, se dvěma pak dokonce práci v televizním pořadu. Ale když miminka vyrůstala ze spacích programů, čím dál, tím víc ji potřebovala a profese ji stála víc a víc sil, a to i přesto, že jí vypomáhala paní na hlídání. „Proč jsme toho nenechali?“ (Její manžel byl stejně pracovně vytížený.) „Jen proto, abychom si dokázali, že je všechno jako dřív... Byli jsem nuceni vydělávat si na živobytí a spousta pracovních nabídek byla tak zajímavá, že je prostě nešlo odmítnout. Ale chtěli jsme toho moc....“
 
Dodává, že během prvních let jejího mateřství byla práce jejím koníčkem, zábavou zase setkávání s jinými mámami a miminy na dětských hřištích. Když práci venku vyměnila za práci doma, uvažovala i o různých aktivitách pro mrňata, ale nakonec ji shon a stres spojený s tím, aby byly všude na čas, o pohodu s dětmi obíral. „U posledního dítěte jsem začala být chamtivá a nechtěla jsem tyto jedinečné hodiny s miminkem propást. Každý den mi připadal drahocenný. Proč bych se měla věnovat nedůležitým činnostem, když můžu pozorovat, jak ten malý človíček roste? ... Kombinujte děti a práci, ale prosím, naslouchejte trochu sobě a svému miminku. Pokud máte pocit, že je toho na vás moc, neváhejte zařadit zpátečku. Profesionální život všechny takovéto aktivity, oslavy, cesty – ty tu budou pořád. Ale dětství vašeho malého nikoli. Tohle je zřejmě má nejdráže vykoupená zkušenost.“ 
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře