[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Bohužel s neochotou pomoci do autobusu nebo tramvaje se musí každá maminka poprat sama. Pokud si prostě neřeknete, nikdo vám nepomůže (já si například vzpomínám, jak mi jeden asi čtyřicetiletý muž s kravatou řekl, že když jsem si toho „fakana“ upletla, tak ať si teď pomůžu sama, že si nehodlá zamazat bílou košili). Synovi je už jedenáct let a od té doby se změnilo hodně, takže s tím nejmladším, dnes pětiletým, jsem jezdila s kočárkem po Praze celkem vesele a bez větších zádrhelů.
Jednak přibylo nízkopodlažních autobusů a nových stanic metra s výtahy, jednak možná přibylo i ochotnějších lidí, kteří mi vždycky nějak pomohli nastoupit. Pravda, překvapivě mi pomáhali spíše mladí kluci kolem sedmnácti let a pak ženy, které již podobné situace samy kdysi zažily. I když svaly na rukách jsem měla vypracované jako po každodenním tréninku ve fitku. Zvednout hluboký kočárek a dostat ho dovnitř do autobusu, který není nízkopodlažní, dá zabrat...
Třicetiletá maminka malého Kubíka má nedobré zkušenosti s řidiči, zejména autobusů.
„Párkrát se mi stalo, že mě řidič nechtěl pustit dovnitř, protože bylo plno, ale snad je v autobuse prostor vymezený speciálně pro kočárky, ne? A jednou jsem zůstala zaseknutá ve dveřích, protože řidič nepočkal a chtěl pokračovat v jízdě,“ říká. Není rozhodně se svými zkušenostmi sama, ale někdy si za to „mohou“ maminky samy. Nejčastější chybou je to, že nedají řidiči včas vědět, že chtějí vystoupit nebo nastoupit. I pro vás, kočárek tlačící maminky, platí určitá pravidla. Na ta jsme se zeptali tiskového mluvčího Dopravního podniku hlavního města Prahy Ondřeje Pečeného. Maminky by měly především řidiče před nástupem viditelně upozornit, že chtějí nastoupit s kočárkem. „Signálem je mávnutí rukou a posunek směrem ke kočárku. Jedině tak si mohou být jisty, že řidič ví, co po něm chtějí.
Totéž při výstupu - neměly by zapomínat použít signál pro výstup, tedy zmáčknutí tlačítka, které je umístěné vedle místa pro kočárky nebo u dveří. Musí se stisknout dvakrát po sobě, aby řidič věděl, že maminka vystupuje, a nechal jí více času na zastávce,“ dodává.
Jen proto, že máte mimčo v kočárku, nemusíte zůstávat zavřená doma nebo se procházet ve svém okolí. Když už ale chcete někam vyrazit, pak je lepší, když si předem najdete na internetu (pokud k němu máte přístup) nejvhodnější spojení. Kromě jiného se dozvíte, zda vámi vybraný spoj je nízkopodlažní. „Jezdím už jen nízkopodlažními autobusy,“ říká Marika (31) z Prahy. „Když vím, kam chci jet, tak to není problém. Najdu si v jízdním řádu nízkopodlažní spoj a je vystaráno. Do nich se dá i s kočárkem najet jednoduše a snadno, takže se nemusím bát, že kočár nezvednu a nedostanu se dovnitř.“ I když takových spojů přibývá, bohužel jich ještě není dostatek. Podle Ondřeje Pečeného je v Praze 1200 autobusů, z nichž je třetina nízkopodlažních. Co se metra týká, z celkových 54 stanic je v současnosti zajištěn bezbariérový přístup ve 32 stanicích, další budování brzdí, jak jinak, nedostatek financí. U nově budovaných stanic je bezbariérovost součástí projektové dokumentace, takže všechny nově otevřené stanice by pro maminky s kočárkem neměly být problémem.
V těch starších jsou maminky prostě odkázány na dost často dobrodružnou jízdu na eskalátorech. Ovšem jízda na nich se neslučuje s funkcí eskalátoru, který je připraven pouze pro pěší. Jízda je proto nebezpečná a leckdy život ohrožující. Proto je to na vaši odpovědnost, a pokud už na nich jedete, pak by kočárek vždy měly zajišťovat dvě osoby.
Chovejte se slušně - i když jste máma s malým dítětem, neznamená to, že máte všechno dovoleno. Ale taky se chovejte asertivně; takže pokud vám někdo začne vytýkat, co se cpete do autobusu ve špičce s kočárkem, klidně a slušně mu řekněte, že máte práva stejná jako každý jiný cestující. Hlavně si nenechejte nic líbit!
Požádejte o pomoc- když ji potřebujete, řekněte si o ni. Nečekejte, až se nabídne někdo sám od sebe (i to se ale čas od času stane), prostě poproste. Pokud možno ale neoslovujte seniory (ti už nemají sílu) ani cestující se sádrou na noze...
Dodržujte pravidla- existuje přepravní řád, který byste měla respektovat. Když nastupujete do autobusu nebo tramvaje, dejte řidiči jasné znamení, že chcete nastoupit a pak vystoupit. Jedete-li metrem, dívejte se na symbol vozíku pro invalidy. V tramvaji a autobuse musíte nastupovat do dveří označených samolepkou s kočárkem. Je u nich plošina, která je určená pro kočárky.
U autobusů jsou to většinou druhé, u tramvají většinou třetí dveře od řidiče. A po nastoupení musíte kočárek zabrzdit!
V metru je jedno, které dveře si vyberete, kočárek tady může stát na každé plošině. Samozřejmě se nehrňte do prostoru, kde je nejvíc lidí, asi by vám to nevyšlo. Je fajn, když vám udělají lidé na plošině místo... Vždycky také kočárek dobře hlídejte, stůjte u něj a dávejte pozor, aby se sám nerozjel, jde o bezpečnost nejen vaši (vás dvou s miminkem), ale také ostatních cestujících. Viděla jsem maminku, která kočárek nedržela, ten se rozjel a narazil do nohy vedle stojícího mladíka (a bolelo to asi dost...).
Jezděte výtahem - pokud jsou někde výtahy, jezděte raději jimi. Jsou bezpečnější než eskalátory. Buďte trpělivá - ano, nedá se nic dělat. I v případě, že budete dodržovat všechna možná pravidla přepravy, se bohužel může stát, že se nevyhnete konfliktům - ať už s řidiči nebo cestujícími. „Jsem z toho někdy vážně zoufalá. Říkám si, panebože, copak neměli kdysi taky svoje děti?! Nebo na to prostě zapomněli?“ ptá se maminka dvouleté dcerky Aničky. „Musím se hodně držet, abych jim neřekla něco hodně ošklivého,“ dodává.
Snažte se vydržet a nezahajujte diskuse a hádky. Nekažte si výlet do města, prostě je pusťte z hlavy (ostatně, nestojí vám za to, jsou to burani).
Placení - kočárek, ve kterém vezete dítě, cestuje zadarmo (aspoň nějaká dobrá zpráva), prázdný kočárek už se zaplatit musí, přednost má s dítětem.
Někdy se může přihodit, že se na zastávce sejde více maminek s více kočárky. To je pak zapeklitá situace... Většinou by to mělo být tak, že ta z vás, která první přijde, první nastoupí. Správně má být totiž na plošině v metru, tramvaji nebo autobuse jen jeden kočárek nebo vozík pro invalidy. Super jsou ale nízkopodlažní autobusy, kde mohou jet dva kočárky (pokud jedete „jen“ s golfáčemi, pak někdy řidič dovolí i třetí), a nízkopodlažní tramvaje, kde dokonce čtyři. O počtu kočárků nakonec vždycky rozhoduje řidič, protože on je zodpovědný za bezpečnost cestujících. A maminky se pak musejí dohodnout, která pojede. Pokud stojí na zastávce ještě nějaký invalidní vozík, pak se maminka musí s vozíčkářem také domluvit, žádné rozdíly mezi nimi totiž nejsou. Řidič může povolit výjimku, ale nemusí -u nízkopodlažních spojů jsou výjimky úplně zakázané. Nezapomeňte ani na to, že projíždět kočárkem vozidlem se nesmí - vždycky musíte stát na plošině! A pokud vás řidič odmítne, protože je prostě autobus přeplněný? Nezbývá, než počkat na další spoj a doufat, že se dostanete včas tam, kam potřebujete. Proto si hledejte vždy spoj s časovým předstihem, abyste se „pojistila“.
Jak se vám cestuje s kočárkem?
Jaroslav L. (43): „Když mě maminka požádá, pomůžu jí, ale sám od sebe asi ne. Bojím se, že bych zakopl a dítě z kočárku vysypal... no vážně. Radši se snažím takové situaci vyhnout.“
Mirka V. (35): „Mám dvě děti, mezi nimi osm let rozdíl. S prvním to býval docela horor, zvláště když jsem se chtěla dostat do centra. Teď je to lepší, přibylo celkově bezbariérových míst a jezdí i více nízkopodlažních autobusů. Ale dost často se mi stane, že musím čekat třeba na třetí spoj, protože ty dva byly přeplněné.“
Petra Kolínská (26): „Skoro nikam radši nejezdím. Od té doby, co mám druhé dítě, se bojím. Starší ještě nechodí do školky, takže musím jet s kočárkem i tím starším, což je někdy hrůza. Jednou se mi stalo, že se mi podařilo s kočárkem nastoupit, ale malej zůstal venku. To bylo řevu... od té doby si raději zařídím hlídání, když potřebuji sama něco zařídit, a dětskou lékařku jsem změnila, abychom k ní mohli dojít pěšky.“
Ivana P. (39): „Já jsem spokojená. Kočárek jsem si pořídila takový, abych ho zvedla sama, když plánuji něco delšího, najdu si spoj, který je nízkopodlažní, a když už potřebuji pomoct, tak si prostě řeknu. Proč ne? Jsem snad něco méně než ostatní cestující?“