Jen my dva a park

Určitě to znáte. Váš neposeda by rád na dětské hřiště, ale vám se tam nechce. Nemáte chuť si povídat...
Jen my dva a park
Mohlo by se zdát, že žena na rodičovské dovolené je už tak nabažena komunikace ve stylu „ee“, „pápá“ a „brmbrm“, že jediné, po čem dychtí, je pár slov prohozených s jiným dospělým člověkem. Jenže ono to maminkovské (a tatínkovské) společenství na dětském hřišti, které se doslova nabízí, může mít i svá proti. Ani vás asi neláká představa, že se budete muset opět bavit s maminkou, která si vás tam už minule vyhlédla za budoucí přítelkyni, zatímco její raubíř bude sypat písek vašemu synkovi za krk. A co teprve, když na hřišti narazíte na semknutou partičku matek, které se sice moc kamarádit nechtějí, ale to jim nebrání klást vám zvídavé otázky ne nepodobné výslechu na kriminálce... Jestliže se prostě tomuhle všemu chcete šikovně vyhnout nebo prostě jen dneska nemáte náladu na společenské kontakty, pak můžete vyzkoušet některý z tipů, které jsem pro vás nasbírala u těch nejpovolanějších – maminek, kterým se taky občas nechce na hřiště....

Ruční práce
„Původně jsem sice plánovala přečíst na pískovišti pár románů, ale to jsem vzdala, když jsem zjistila, že jsem schopná se začíst tak, že zapomenu na okolní svět. Ale zašívat ponožky, vyměňovat gumu v punčocháčích nebo štrikovat můžu i u televize, tak proč bych při tom neuhlídala jedno celkem klidné batole. Tahle metoda se mi osvědčila právě v případech, kdy na hřišti nebyly ty maminky, se kterými bych měla chuť si povídat. A málokdo s vámi zapřádá hovor, když vidí, že máte plné ruce práce,“ vzpomíná Linda Schwarzkopfová na dobu před několika lety, kdy její Helenka ještě nechodila do školky.

Krmení kačenek
„Můj syn naštěstí miluje zvířátka, a tak na hřiště chodíme jen občas,“ přidává svou zkušenost Lenka Trojáková, maminka sedmnáctiměsíčního Jáchyma. „Jinak pozorujeme pejsky a ptáčky v parku, krmíme kačenky, labutě a racky. Často chodíme do pražské zoo, kam jsem si pořídila celoroční permanentku. Pro děti je tam toho spousta k vidění, navíc jsou tam i speciální prostory pro přebalování. Jáchym miluje dětskou minizoo, kde si mohou i úplní špuntové pohladit či nakrmit kozy a ovečky.“

Sběrná metoda
„My se venku nenudíme, ani když nejdeme na hřiště,“ tvrdí maminka dvacetiměsíční Veroniky Irena Sokolová. „Než na procházce prohlédneme a okomentujeme všechny kamínky, broučky, kytičky, šišky..., tak už je většinou čas jít zase domů. Pro Verunku je to všechno moc zajímavé. Také si často z procházek přineseme spoustu zajímavých věcí, které jsme tam prostě nemohly nechat... Doma si uděláme malou výstavku a vzpomínáme, odkud jsme tu kterou věc přinesly. Někdy ale naše vycházka skončí hned u schodů vedlejšího domu, protože chodit do schodů a ze schodů je naprosto úžasné!“

Zábava pár kroků od domova
Ty maminky, které mají u domečku zahrádku nebo aspoň bydlí v domě se samostatným dvorkem, mohou brát veřejná dětská hřiště jen jako příležitostnou změnu. Pokud si totiž zařídíte vlastní hřišťátko třeba s klouzačkou a pískovištěm hned pár kroků od domova, mají vaše děti o zábavu postaráno a vy si můžete povídat jen s tím, koho si sama vyberete, respektive pozvete na návštěvu.

Kouzelná deka
„Jakmile se udělá hezky a teplo, balím s sebou na vycházku piknikovou deku, hračky a knížky,“ prozrazuje svou taktiku Barbora Musilová, maminka desetiměsíční Elišky a dvouapůlletého Tomáška. „Kousek od nás je park s krásně upraveným trávníkem, který je naštěstí taky na povalování. Už když byl Tomášek menší, měla jsem s naším ,pojízdným cirkusem‘ úspěch. Eliška už leze a sedí, tak se těším, jak se na dece skvěle zabaví. Navíc ji tam můžu i nakrmit nebo přebalit. A protože Tomáška už hřiště baví, plánuji utábořit se s dekou vedle, abych ho měla na očích, a přitom si mohla hrát s Elou. Myslím, že na povídání s jinými maminkami ani nezbude čas…“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Mobilní komunikace
„Nedovedu svým synům odepřít každodenní návštěvu dětského hřiště, i když někdy jsou pro mě rozhovory s ostatními maminkami docela vyčerpávající,“ přiznává matka dvouletého Davida a šestiletého Zdeňka, Jindřiška Vítová. „Řeším to tak, že se snažím většinu času klukům věnovat a běhám za nimi od klouzačky k prolejzačce, od prolejzačky ke kolotoči atd. Asi působím jako přepečlivá máma, ale zase je to lepší, než někde postávat nebo posedávat a čekat, kdo mě osloví. Někdy, když jsou kluci do nějaké aktivity obzvlášť zabraní, vytáhnu mobil a mažu si staré esemesky, volám si s kamarádkou nebo si čtu něco na internetu. Uznávám, že to není extra činnost, ale když vám není do řeči s ostatními, je mobil docela pohodlná komunikační bariéra.“

Malý motorkář
„My s sebou na vycházku bereme motorku, a to pak Pavlíka ani nenapadne chtít na hřiště,“ prozrazuje svoji strategii maminka téměř dvouletého rošťáka Zuzana Peterková. „Když byl menší, stačilo mu chodit vedle kočárku a sbírat kamínky nebo lístečky, ale teď úplně propadl odrážecí motorce a bez ní nemůžeme jít ani na nákup. Jsem ráda, že ho to baví, protože znám i maminky, které většinu vycházky vozí motorku na kočárku, neboť dítě omrzela. To nám se stát nemůže – Pavlík z ní sleze, jen když přecházíme silnici. Někdy přece jen na hřiště jdeme, jsou tam zase jiné atrakce a možnosti vyřádění. Protože tam nejsme často, někdy si i docela s chutí popovídám s nějakou sympatickou maminkou. Je to změna.“
 
Kreslíme křídami na chodník
Kupte dítěti velké kulaté křídy na chodník a nechte ho, ať pokreslí chodník nebo asfaltovou plochu. Zkuste obkreslit jeho stín a proměnit ho v pohádkovou postavu dokreslením detailů. Křídou také můžete vyznačit trasu pro tříkolku, nakreslit skákacího panáka nebo legrační obličeje atd.

Honba za pokladem
Na různých místech v zahradě nebo v parku schovejte několik hraček a nechte batole, ať je zkusí najít (hračky neschovávejte příliš důkladně). V ukrývání a hledání se můžete střídat. Místo hraček je možné schovávat větší přírodniny, šišky, kameny atd.
 
Zajděte si na procházku
Společně se projděte po ulici, ve které bydlíte, po blízkém parku, lese nebo po městě. Nechte dítě, ať vám dělá průvodce a říká, co vidí, slyší a cítí. „Kdykoli se jdu se svým synem projít, zeptám se ho: Jakou cestou bys chtěl jít? Vždy ukáže směr a podle toho vyrazíme,“ řekla autorce knihy maminka jménem Ann. „Pokaždé, když dojdeme na roh, se ho znova zeptám. Synovi se líbí, že může určovat naši cestu, a mít tak situaci ,pod kontrolouʻ. Zároveň se učí pojmy jako nalevo, napravo, rovně. Při našich procházkách jsme si užili spoustu legrace a dobře poznali okolí místa, kde bydlíme...“
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články