Jen je nechte, ať se (občas) nudí!

Přibývá dětí, které jsou zcela bezradné, když se mají samy zabavit. Je to proto, že jim zábavu a program neustále vymýšlíme a podsouváme.
Jen je nechte, ať se (občas) nudí!
„Co mám dělat?“
„Běž si hrát na zahradu.“
„Sám?“
„Zazvoň u sousedů na Péťu.“
„Péťa jel k babičce.“
„Tak si s něčím hraj.“
„Když já nevím s čím.“
„Máš bednu plnou hraček, přece ti nebudu vymejšlet, co máš dělat. Tak si třeba vem papír a něco si kresli.“
„Ale co?“
„Třeba jak jsme byli v neděli v zoo.“
„To mě nebaví.“
„Tak co jste dělali s paní učitelkou včera ve škole.“
„Hm.“
„Co hm?“
„Mami můžu k počítači?“
 
S vašimi dětmi podobné hovory dozajista nevedete, ale učitelé na základních školách a zájmových uměleckých školách, vedoucí sportovních oddílů a kroužků, jakož i pořadatelé různých letních táborů jsou čím dál smutnější. Shodují se na jednom: Bezbřehá dětská fantazie, kreativita a dychtivost zkoušet nové věci začíná být minulostí. Narůstá počet dětí, které si nejsou schopné vymyslet smysluplný program a neustále očekávají, že budou baveny. Zároveň je ale téměř nic z nabízených možností nezaujme. Jejich práh pozornosti soustředit se na jednu věc se čím dál tím víc snižuje.
 
Můžeme si za to bohužel sami. Buď se jim nevěnujeme vůbec, anebo přespříliš, a nejde rozhodně jen o českou specialitu. Výrostci, které nic nezajímá, a proto otravují, se vyskytují v celém západním světě.

Nuda je vlastně rituál
Nuda bývá podle švýcarské dětské psychoterapeutky Gertrud Kaufmanové-Huberové pociťována jako něco negativního. „Jsme zvyklí na to, že stále něco běží, nebo že je člověk ustavičně v činnosti. Když se dítě nudí, rodiče si myslí, že se opět dopustili nějaké chyby, že s dítětem není něco v pořádku, nebo dokonce trpí psychickým defektem. My v jeho věku jsme se přece nikdy nenudili! A když ano, rodiče se s námi nemazali. Prostě nás vyšoupli ven, ať si tam ,běháme‘, náš problém, čím se zabavíme. A pokud lilo, zalezly jsme do pokojíku, kde si nás všímali jen když se ozýval řev.“
 
Jenže právě ten prostor, který nám nikdo nevyplnil úkoly, nemyslel za nás, byl nesmírně důležitý. „Nuda může také patřit k rituálu, je-li před dítětem něco nového, o čem přesně neví, jaké to bude,“ vysvětluje Gertrud Kaufmanová-Huberová. „Nudu musí člověk vydržet, často se ve skutečnosti děje velmi mnoho. Myšlenky volně plynou, tu třeba uvíznou na nějakém nepříjemném zážitku a nuda mizí. Člověk se buď rozčílí nebo rozesmutní... a často pak cítí potřebu něco dělat. Děti v takových situacích vyjadřují své pocity nejrůznějšími způsoby – některé se dají do pohybu, chodí sem a tam, jiné si raději kreslí. Kreslení je skvělý prostředek, jak se osvobodit od nepříjemných pocitů a zážitků.“ Má to ale jeden háček: rodič nesmí vyměknout a zapnout dítěti televizi ani komp.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Ani málo, ani moc
Činorodí rodiče mívají činorodé děti – jak logické. Potomci naše chování a postoje odezírají. Nikoho tudíž neudivuje, že děti matek s programem „bloumat po obchodních centrech nebo dennodenně ,krafat‘ před panelákem s cigárem v ruce s ostatními podobně založenými matkami“ kreativního tvora nevychovají.
 
Jenže někdy vlastní přílišnou činorodostí dítě spíš znechutíme. „Táta byl šílený nadšenec do sportu,“ vzpomíná pětadvacetiletá Simona na své dětské zážitky s nuděním a nenuděním se. „Naprosto nepřipouštěl, že by k tomu někdo neměl vřelý vztah. Což se mu přihodilo právě se mnou, byla jsem spíš holčička pecivál, která si raději čte, než chodí na gymnastiku nebo se učí lyžovat. Smůla. ,Rozhejbeme ten tlustej línej zadeček,‘ volal zvesela, když mě tahal od panenek. Už ve třech letech mne stavěl na lyže, ve čtyřech jsem uměla jezdit na kole i plavat, a mezi kamarády se chlubil, že jsem v pěti letech absolvovala bez kňourání náročnou túru v Tatrách. Navíc byl skřivan, bohužel hyperaktivní skřivan. I o víkendu vstával v šest. Naštěstí pro nás se máma vzepřela. Takže si v půl sedmé, po ranní studené sprše vytáhnul kolo sám a ujel si svých dvacet až čtyřicet ranních kilometrů a odporně plný energie přidusal okolo deváté domů a až pak začal všechny prudit s tím, jaká jsme ,netáhla‘ a ,shnilotiny‘. Máma si přetáhla polštář přes hlavu s tím, že se přes týden nahoní dost, takže klidně bude za línou ženskou a měla pokoj. My děti, jsme tohle pochopitelně udělat nemohly, ale postupem času jsem zjistila, že když se budu u všeho, co vymyslí, tvářit otráveně a chovat jako vozembouch, bude sice nadávat, ale bude se zaměřovat výhradně na bráchu. Už jako malá jsem milovala jen tak snít. Tím jsem tátu rozběsňovala do běla, protože ten cokoli jiného než akci neuznával. Ale já jsem se do snění utíkala tím víc, čím víc zuřil...“

Co sourozenec, to originál
Sourozence Terezu a Karla Horychovi odděluje pouhý rok a půl. Mamince Kristýně přesto připadají, jako by spadli oba z jiné planety. „U Terky jsem nikdy nezažila, že by neměla co dělat. Dokázala si vyhrát s panenkami a medvědy na školku, na nakupování, na výlety celé odpoledne. A když si nehrála s pannami, hrnula se do pomáhání v kuchyni, nebo si něco vystřihovala. Kája naopak vyžadoval odmalinka pozornost, museli jsme ho od Terky odhánět, protože když se nudil, tak ji pořád otravoval. Nevím, jestli je to tím, že je kluk, ale když neměl kolem sebe bandu dětí, nebyl schopen se zabavit. Terezce naopak vždycky vyhovovalo držet se spíš v ústraní.“ Terezka je introvert, její mladší bratr extrovert, a to podle psycholožky také hraje velkou roli. Introverti mívají bohatší vnitřní svět, snáz se do něj ponořují.

Trénování nenudění se
To ovšem neznamená, že by extroverti nemohli „vnitřní ponory“ trénovat. Vymezte prostě dítěti čas – minimálně hodinku denně –, kdy bude ponecháno samo sobě napospas, pochopitelně bez televize, playstationu, počítače a ... jídla (některé děti se totiž „z nudy“ cpou). Jen ho nenápadně monitorujte, aby se nezabývalo demolováním. I když vás bude brát čert z pohledu, že se jen tak bezcílně povaluje, vydržte. Nuda totiž není nic příjemného a každé trochu bystřejší dítě si raději začne hrát. Vlastně až nenaprogramovaný čas mu umožní poprvé poznat, co by vlastně rádo dělalo. Zvyk pouze konzumovat, a nikoli iniciovat je sice železná košile, ale z jejího sevření se dá zatím ještě poměrně snadno vyklouznout.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře