Jen ho nechte, ať se nají

Kdo má hlad, ten jí. Je to jednoduché, přesto se krmení mrňouse stává ve spoustě rodin bouřlivým dramatem. Neúspěšnými režiséry však nejsou batolata, ale my mámy.
Jen ho nechte, ať se nají
Půjč mi na pár dní ty tvoje jedlíky, ať ztratím mindrák, že jsem matka k ničemu,“ prosila mě kamarádka, o které jsem byla přesvědčená, že ji jen tak něco neskolí. A přece: její téměř dvouletý syn jí „zlobením“ u každého jídla brnkal na tenká nervová vlákna s dokonalostí prvotřídního harfisty.
 
Svá dítka s čelistmi dinosauřími a žaludky kachními jsem nechala doma (srovnávání pětiletých nenasytů s osmnáctiměsíčním „ještěmiminem“ by nebylo fér), zato jsem na mateřskou „drbárnu“ vzala ještě dvě podobně zkoušené i zkušené mámy, „tištěné“ odborníky na dětskou výživu i psychologii a také fotky mých tzv. bezproblémových strávníků z doby, kdy činili první pokusy se samostatným krmením. To, že naše kuchyně po každém takovém jídle připomínala bitevní pole dortové války, jsem už docela zapomněla.
 
Tajemství klidného oběda
Ať jsme probírali stravování kojenců, batolat i předškoláků z kterékoli strany, nakonec jsme došli k tomu, že v období zhruba od deseti měsíců do tří let dítěte jde hlavně o to, aby se zdravě zasytilo, naučilo se samo strčit jídlo do pusy a mělo z aktu zvaného stolování dobrý pocit. Proto batoleti připravte dlabanec podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ostatní už nechte na něm. Když se včas vyhnete chybám, na které mnohé z nás přišly zbytečně pozdě, ušetříte si nervy a vaše dítko doroste do šikovného strávníka mnohem dřív.
 
Hitparáda omylů
 
Dobře se nají jen tehdy, když ho sama nakrmím!
Možná do něj nacpete většinu toho, co jste s láskou a péčí připravila, a pravděpodobně se poměrně rychle zasytí. Ale jedení se pro něj stane spíš povinností, protože ho chcete nakrmit, a nikoli příjemnou činností, kterou dělá samo, protože chce jíst. Když mu nebudete bránit v „osahání“ stravy a v samostatných pokusech dostat jídlo rukou do pusy (i když zvládne jen prstíky namočit v kaši a olíznout je), bude ho nová činnost bavit. Také se vyhnete bojům o každé sousto, protože ochotněji přijme i vámi lžičkou dopravovaný oběd, a navíc se bude rychleji zdokonalovat v samostatném jedení.
 
Na lžíci je ještě malé!
Když desetiměsíční kojenec sahá po lžíci, nebraňte mu, i kdyby si s ní během jídla spíš jen hrál. Určitě si vyzkouší i nabrat porci a dopravit ji do pusy. I když mu zpočátku většina upadne, z olíznutého zbytku bude mít velkou a radost a vy ho podpořte pochvalou. Na prcka jeho věku je to přece skvělý
úspěch.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Na kulturu stolování si musí zvykat odmala!
Od tří let určitě, ale pokud si teprve roční snaživec kaší nebo omáčkou zrovna nezalepí oči, nechte ho upatlaného a umyjte ho, až s jídlem skončíte. Otíráním pusy a rukou po každém soustu mu oběd jedině znepříjemníte. Oblečení ochráníte velkým bryndákem (nejlépe s kapsičkou) a pod stůl a židličku můžete rozložit ubrousky, které po akci i s drobky jednoduše vyhodíte. Jen si vzpomeňte, jak byl váš malý oslavenec roztomilý a jak vás ke své radosti pobavil, když do svého prvního narozeninového dortu vrazil obě ručky i nos. Copak se vám s rýží za uchem už nelíbí?
 
Musí jíst, co mu dám – je to zdravé!
Batole chce nejen samo jíst, ale také chce rozhodovat o tom, co bude jíst a v jakém pořadí. Nenuťte mu pokrm, který mu nechutná, i kdyby byl sebe-zdravější. Jen si vzpomeňte, jak vám kdysi vnucování znechutilo třeba špenát a jak dlouho trvalo, než jste k němu našli cestu. Je také zbytečné trvat na tom, aby dítě snědlo nejprve brambory s masem a potom kompot nebo salát. A nebraňte mu sousta jednotlivých chodů kombinovat netradičně. Ať si z pokrmů na stole vybere, na co má zrovna chuť. Nemusíte se stresovat a denně úpěnlivě dbát na perfektně vyváženou stravu. Podle odborníků se stačí dívat na výživu potomka s odstupem několika měsíců, protože připravujete-li dítěti běžně pestrý jídelníček, pak to, co v jednom dni vynechá, ve druhém doplní.
 
Mělo by sníst všechno!
Hlad cítíme každý jinak, a proto ani pečlivá maminka nemůže vědět, kdy má dítě opravdu dost. Zapomeňte na donucovací věty jako: vezmi si za maminku, tatínka atd. I dítě pozná, že nemají logiku – proč by mělo papat za mámu, když ta může jíst sama. Stejně tak vynechejte malému dítěti nic neříkající zkazky o hladu chudých dětí. Jedení by mělo skončit, když má dítě dost. Mlsky mezi hlavními jídly se nebude nezdravě „dojídat“, pokud mu je nedáte. A nebojte se, že dítě bude hlady strádat, když každý den nesní stejně velkou porci. Ani vy přece nemáte stále stejný hlad nebo chuť.
 
U jídla se nemluví!
To přece už dávno neplatí. Kdyby si dnešní rodina nemohla povídat u jídla, zřejmě by si její členové promluvili jen o víkendu. Naopak společné stolování se stává důležitou společenskou událostí a rituálem, při kterém je všem dobře nejen proto, že mají užitek i požitek z jídla, ale i z toho důvodu, že si mohou sdělit své dojmy a důležité informace. I když batole se aktivně zúčastní jen těch diskuzí, kterým rozumí, dobře vnímá přátelskou atmosféru i jiného hovoru. Tabu by měla být jen nepříjemná témata a káravá slova.
 
Když nevydrží sedět u stolu, může jíst během hraní
To byste si na sebe ušili pořádný bič a dítěti byste nabourali pevný řád. Je jasné, že batole nevydrží sedět u stolu tak dlouho jako my dospělí, ale mělo by od stolu odejít, až s jídlem skončí. To se naučí jedině tehdy, když po odchodu od stolu dostane až svačinu o pár hodin později.
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře