Jedno ze svých dětí mám mnohem radši!

Odjakživa jste plánovala velkou rodinu, mít jedno dítě je totiž nuda. Těšila jste se, jak si se svými andílky pěkně užijete. Teď se vám sen splnil a vy se trápíte. Nahlas byste to nepřiznala, ale v hloubi duše víte, že jednoho z nich máte asi raději…
Jedno ze svých dětí mám mnohem radši!
Před pár dny k nám do Betynky dorazil zoufalý mail ještě zoufalejší maminky, která se nám svěřila se svým trápením. „Milá Betynko, svého staršího syna velice miluji. Přesto mám pocit, že poté, co se narodilo druhé dítě, je to jiné. Na syna křičím, denně mne rozčílí, zlobím se na něj kvůli maličkostem častěji než předtím. Trápím se výčitkami svědomí a mám pocit, že svou lásku mezi oběma nedělím rovným dílem. Jsem zmatená z vlastních citů a mám strach, že nejsem dobrá matka.“ Dotyčná maminka určitě zaslouží pochvalu už z toho důvodu, že se nebála o svém problému hovořit, což značí, že jej hodlá i řešit a ne hodit za hlavu.

Nejste v tom sama
Možná trochu nečekaným zjištěním je, že podobné pocity zažívá poměrně hodně matek dvou dětí. Bez zajímavosti není ani to, že problém s vyvažováním lásky mají i maminky dvojčat, tedy dětí, které se narodily po sobě s rozdílem několika minut. Stačí zabrouzdat po diskuzních fórech rodinných webů.
 
„Musím si dávat pozor, abych jednu dceru neustále neupřednostňovala na úkor té druhé. Dokola se kontroluji, jestli nejsem na tu jednu zbytečně přísná,“ svěřuje se maminka dvojčátek na jednom diskuzním fóru. Uživatelka s nickem lili39 jde ve svém přiznání ještě dál. „Už nevím, co mám dělat, jsem smutná, stydím se za sebe a připadám si jako zrůda. Mladšího syna mám ale raději než starší dceru. Víc si rozumíme, je klidnější a já sama z něj cítím větší vřelost. Někdy se musím doslova přemáhat, abych se k holčičce dokázala chovat hezky.“ A asi nejtrpčí zpověď udělala diskutující pod přezdívkou Borůffka: „Už jsem se odhodlala jít k psychologovi, protože u nás doma to už nejde dál. Nedokážu svou lásku spravedlivě dělit mezi své syny. Zatímco jednoho bezmezně miluji a odpouštím mu i vyslovené rošťárny, u druhého čekám, až něco provede, abych ho mohla potrestat. Ne že bych ho bila, ale rozhodně ho za stejné věci trestám daleko důsledněji než toho druhého. Vím, že to není správné a mohu se tak podepsat na jeho osobnosti. Proto jsem se odvážila jednat, snad mi někdo pomůže…“
 
Šokovalo vás to? Považujete zmíněné matky za odsouzeníhodné? Není třeba. Naopak, všechny si svůj problém uvědomují, což je první krok k nápravě.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Jsem hrozná matka…
Je asi první pocit, který ženu napadne v momentě, kdy si uvědomí, že dělá mezi vlastními dětmi rozdíly. „Já osobně bych to tak tragicky neviděl. Použiji možná jen lakonické přirovnání, jsme prostě jen lidé. A jako takoví jsme omylní, chybujeme. Takže se i stává, a to z mé praxe dokonce velmi často, že rodič – a předesílám rodič nejen matka – má prostě raději jedno z dětí. Víc si s ním rozumí, má pro něj slabost. Na tom není nic hrozného ani špatného. Spíš jde o to, si pravdu uvědomit, připustit a snažit se chovat tak, aby ono méně milované dítě nic nepoznalo. Být zkrátka spravedliví rodič,“ vysvětluje psycholog Radim Opatrný. Dětská psycholožka Vanda Chotěborská k tématu ještě dodává: „Je dobré, pokud si maminka svou menší neférovost vůči dítěti uvědomí. To znamená, že mateřské city jsou pro ní důležité, prvořadé, je zkrátka dobrá máma. Ty špatné matky s psychopatickými sklony by totiž podobné sebezpytování ani nenapadlo. Místo obviňování a smutku bych ale doporučila smíření se se situací a snahu o nápravu. Neexistuje sice žádná poučka, jak se naučit milovat obě děti stejně, ale existují způsoby, jak nedat tu o setinu menší lásku znát.“
 
Časem se to srovná
Někdy jde i o jev krátkodobý. Podle odborníků se podobné situace často stávají po narození druhého dítěte. S příchodem nového miminka do rodiny starší sourozenec často žárlí, zlobí a jinak dává najevo svou nevoli nad novou rodinnou etapou. A maminky, které mají najednou daleko víc práce se dvěma dětmi, jsou nevyspalé a vyčerpané, začnou se podvědomě citově upínat k menšímu miminku, které je v jejich očích potřebuje víc (a přiznejme si - tolik je nerozčiluje). Tím vzniká určitá citová nerovnováha, kterou si buď matky připustí nebo ne. Jak ale mladší sourozenec dorůstá a rodina se dostává do normálních kolejí bez chaosu (nebo alespoň s menším zmatkem, stabilizují se většinou i city. Prostě jednoho dne si uvědomíte, že ty své rošťáky a rošťandy milujete oba nadevše a ani bez jednoho si nedovedete život představit…

Jak spravedlivě dělit lásku a pozornost mezi děti?
Důležité je vidět v každém dítěti individuální a autonomní osobnost, která potřebuje možná trochu jiný přístup i projevy.
 
Klepněte pro větší obrázekMazlete se!
A pěkně s oběma. Když pochováte Janičku, tak musíte pochovat i Péťu. Žádné teď ne, Janička je menší, víc mne potřebuje. V „odstrčeném dítěti“ by vzniklo citové napětí a smutek.
 
Slovo hřeje
Důsledně děti oslovujte zvlášť a jejich jmény.
 
Jednou Pepa a jednou Eva
Je pochopitelné, že se nemůžete rozpůlit a vždy můžete – třeba při koupání nebo oblékání pomáhat jen jednomu z dětí. Střídejte přitom ale jejich pořadí (na to jsou děti obzvlášť citlivé), aby jednou bylo první jedno a podruhé zase druhé dítě.
 
Věnujte se méně milovanému
Najděte si chvilku času, kterou strávíte s „upozaděným dítětem jen o samotě“. Třeba když jeho menší sourozenec spí. Povídejte si s ním, stavte kostky nebo malujte a řekněte, jak moc ho máte rádi.
 
Trestejte spravedlivě
Snažte se kontrolovat svůj hněv. Ne vždy je vůči jednomu sourozenci tak úplně opodstatněný. Pokud už trestáte své děti, tak obě a za stejné skutky. Nelze u jednoho za stejný čin vyvolat scénu a u druhého vše přejít.
 
Vyhledejte odborníka
Dobrá rodinná terapie zmůže víc než dennodenní přemáhaní s nejasnými výsledky. Takže se za své chování nestyďte, nejste v tom problému sama, a zajděte za psychologem. Dobrý odborník vás nejen pochopí, ale i ocení k jak velkému kroku jste se odhodlala. Pomoc pak bude otázkou trochy času.

Příspěvky z webu byly redakčně upraveny.

Text: Anna Světlíková