DĚTI NA SEBE ŽÁRLÍ
Když se nad tím zamyslíte, dáte mi určitě za pravdu: Děti jsou vlastně uzurpátoři.
Chtějí pro sebe víc (nebo minimálně stejně) plátků okurky, jako má na talíři brácha, potřebují víc (nebo alespoň stejně) čtverečků čokolády, jako slupne ségra, vyžadují víc (nebo nejlépe navlas stejně) projevů lásky.
„Proč jsi ho pohladila, a mě ne?“ „Jí jsi dala tři pusy, a mně jenom jednu!“ Legrace? Ale někdy stojí za to se nad ní vážně zamyslet.
NEMŮŽU SI POMOCT
Podle výzkumů má přes tři čtvrtiny dospělých sourozenců pocit, že v dětství dávali rodiče přednost sourozenci (nebo dokonce pořád dávají), a cítí se kvůli tomu ukřivdění.
Děti výrazně upozaďované mívají sklon k úzkostem a depresím, trpí nedostatkem sebevědomí a sebeúcty. Pro ty preferované to taky nemusí být žádný med. Jednak můžou trpět pocity viny a jednak můžou pěkně narážet ve vztazích.
Věřte, nebo ne, pro mazánka, kterého máma kdysi stavěla na piedestal, nemusejí mít kolegové nebo potenciální partnerky pochopení.
Jenomže co když si prostě nemůžeme pomoct? Co když jedna zádíčka šimráme večer před spaním ochotněji než ta druhá? Co když jednoho pochválíme třikrát do minuty a toho druhého naposledy před Vánoci? Stává se to. Stává se to běžně. I když nejde přesně vystopovat kdy a proč.
Někdy totiž mámy tíhnou víc ke zdravějšímu, silnějšímu dítěti, jindy zase hýčkají slabší, protože cítí, že potřebují chránit. Někdy mají blíž k prvorozenému, jindy k benjamínkovi… Těžko se zobecňuje.
KAŽDÉ DÍTĚ JE JINÉ
Neexistuje jediná studie, která by jasně prokázala, že bývají preferovanější benjamínci nebo že by třeba matky jednoznačně měly radši syny než dcery. Ani podle psycholožky Anity Michajlukové neplatí klišé, že mámy mají raději syny. „Je jedno, jestli máte kluka, nebo holku.
Víc záleží na tom, jaké děti jsou a jak snadné je mít je rád.“ Myšlenku dál rozvádí: „Každé dítě je jinak zvladatelné, jinak ochotné, jinak milé, jinak tvrdohlavé, jinak náročné na výchovu. Dává pak smysl, že dítě, se kterým to máme jednodušší, máme jaksi víc rádi. Prostě pro nás není tak náročné.“
„Mateřská láska nejde měřit. Každé prostě máme rádi jinak,“ říká psycholožka Anita Michajluková.
Taky podle ní není vůbec výjimečné, když se naše náklonnost časem prohazuje: „Z velkého lumpa a neposluchy se stane fajn přítulný kluk a z holčičky, která byla vždycky milá, se stane protiva, co se celý den mračí a nic jí není dost dobré. A rázem se preference obrací. Během jejich dětství klidně i několikrát.“
HLEDEJTE DŮVODY
Máte-li pocit, že jedno dítě máte míň ráda, vyplatí se jedna věc. Pracná a někdy i bolestivá. Zodpovědět si otázku: Kvůli čemu? V čem vězí ten důvod? Neukazuje mi náhodou vlastnosti, které nemám ráda sama na sobě? Nenastavuje mi vlastně zrcadlo?
Když se vám podaří odhalit (nepříjemnou) pravdu, podle psycholožky Michajlukové pak vlastně zjistíte, že ten, koho nemáte ráda, není dítě, ale vy sama.
Že jen přes váš odraz nebylo moc vidět. „A tady pak vzniká místo pro práci na sobě a pro změnu. Pokud se změna podaří, zrcadlo zmizí a vy uvidíte dítě takové, jaké je. A možná zjistíte, že je k pomilování.“
KDYŽ K JEDNOMU NE A NE NAJÍT CESTU
Zkuste si uvědomit, čím je pro vás méně oblíbené dítě jedinečné. Určitě se najde alespoň pár obdivuhodných věcí, na které můžete (i nahlas) občas upozornit. Dávejte pozor na tresty.
Na nich se ukazuje ona „rodičovská nespravedlnost“ nejzřetelněji. Upozaďované dítě by jich nemělo dostávat víc. Nesnažte se přehnanou shovívavostí nebo dárky kompenzovat svůj chlad.
Mohli byste docílit opačného efektu - z nedostatku lásky by mohlo paradoxně začít churavět i dítě, ke kterému má vaše srdce blíž. Je přirozené, že preferujeme bezproblémovější a přítulnější dítě před tím zlobivějším.
Minirozhovor s Janou Bernáškovou
Máte ráda obě dvě děti stejně?
Nemyslím si, že člověk může mít rád dva lidi stejně. Každé své dítě miluji jiným způsobem, s dcerou mám jiný vztah než se synem. Má na to vliv jejich věk, potřeby, typ osobnosti, záleží i na tom, co jsme spolu v životě prožili.
Ale snažím se být spravedlivá a nikdy nikoho neupřednostňovat, i když to někdy tak nevypadá. Někdy musí starší dítě prostě počkat, protože mladší už to nevydrží, a jindy se zase musí mladší přizpůsobit staršímu. Ale to zná každá matka.
Opravdu nemáte k jednomu z nich blíž?
To se nedá říct, každé má své specifické místo. Jsou nesrovnatelní, s každým prožívám jiné starosti i radosti. A když už se stane, že se jednomu věnuju víc, vnitřně se mi začne stýskat po tom druhém. Justýnka je komplikovanější a na péči náročnější než její mladší bráška.
Vyžaduje mnohem víc pozornosti a pomoci. Takže mezi námi dochází k více konfliktům než s Tedíkem a je to prostě větší itálie. Když jsem z ní opravdu vyčerpaná a říkám si, proč není tak pozitivní a bezproblémová jako syn, uvědomím si, že celou svou osobností je naprosto jiná a v životě má asi jiný úkol než on.
Ale vnitřně se o ni vlastně mnohem víc bojím a jsem na ni napojená, kdežto syna nechávám více fungovat samostatně.
Čím to je?
Nevyžaduje tolik vnitřního souznění. Potřebuje cítit lásku a to mu stačí. Je to správňácký kluk, který vlastně pečuje o mě - třeba desetkrát denně mi řekne, že mě má rád. A pohladí mě. O něj nemám vnitřní strach.
Žárlí na něho Justýnka?
Měla jedno takové žarlivé období, kdy měla pocit, že ji máme rádi míň než Tedíka. Napsala jsem jí pohádku o Prasečí princezně a tam jsem zapojila problém žárlivosti. Pomohlo to. Všechno pochopila a ulevilo se jí.
Video: Podívejte se, jak bráška utěšuje svou malou sestřičku