Jedináčci nemusí být sobci

Říká se o nich, že jsou sobečtí, rozmazlení a vůbec celkově nesnesitelní, protože si z nich jejich rodiče udělali modlu. Ale je to skutečně pravda?
Jedináčci nemusí být sobci
Nemyslíte, že už je konečně čas zastat se jedináčků i jejich rodičů? Jedno z nejrozšířenějších klišé o lidské povaze zní, že jedináčci jsou sobečtí a egoističtí. Můžou za to samozřejmě jejich rodiče, kteří je rozmazlili až do bezvědomí a udělali z nich duševní mrzáky neschopné soužití s ostatními „normálními“ lidmi. Jenže skutečnost je taková, že děti, které vyrůstaly bez sourozenců, bývají stejně tak hodné i zlobivé, samostatné i závislé, sobecké i nezištné jako kluci a holky z vícečetných rodin. Prostě to je o povaze, výchově a dalších faktorech, ne o tom, kolik se naši rodiče rozhodli mít dětí...

Jedno a dost
Je pravda, že jedináčků v naší společnosti poslední dobou přibývá. Důvodů je mnoho. Lidé se pro rodičovství rozhodují později než dříve, a tak mnohdy víc než jedno dítě prostě „nestihnou“. Ženy se také intenzivněji věnují kariéře a rodina pro ně už zdaleka není jediným místem pro realizaci. Je tady navíc ekonomická krize, kdy rodiče víc řeší hmotnou situaci rodiny, a taky stále častější potíže párů s přirozeným početím. Jedináčci jsou zkrátka realitou dneška a my bychom je měli přestat cpát do negativní škatulky. A pokud zrovna vy doma vychováváte toho svého jedináčka, pak vězte, že z něj může být stejně prima člověk, jako je váš muž, který vyrostl jako jeden ze čtyř bratrů. Jediné, co pro to musíte udělat, je vyhýbat se extrémům ve výchově. Protože, a to se málo ví, jedináčky neohrožuje jen přehnaná péče, láska a starostlivost jejich rodičů, ale také extrémní nároky a očekávání, které se mnohdy k jedinému potomkovi upínají jako psí víno k balkonu.

Jsme tu jen pro tebe
Být rodičem jedináčka je svým způsobem bezva. Můžete si své dítě opravdu naplno užít. Nemusíte svou pozornost ani péči rozmělňovat na prvočástice a každou etapu vývoje svého kluka nebo své holčičky si dokonale vychutnáte. Máte na něj čas, máte peníze na jeho potřeby (zní to sice materiálně, ale nenalhávejme si, že to je okrajová záležitost) a máte psychickou kapacitu na společné radosti i starosti. Přesto je tu několik kritických momentů, na které byste v zájmu svého dítěte neměli zapomínat:

Společnost jiných dětí
Berte ho mezi děti – to, že nemá sourozence ještě nemusí znamenat, že se z něj stane nesmělý samotář nebo agresivní výtržník. Je ale pravda, že jen společnost rodičů mu ke zdravému vývoji brzo stačit nebude. Už jako batole ho tedy berte mezi děti, scházejte se s kamarádkami s podobně starými potomky, navštěvujte hřiště i mateřská centra. Jedině v kontaktu s vrstevníky má jedináček šanci natrénovat si sociální situace, které ho doma nebo na zahrádce stěží potkají. Nebo se s ním snad budete přetahovat o kyblíček, nasypete mu písek za krk nebo si bez dovolení půjčíte jeho odrážedlo?

Cesta k samostatnosti
Učte ho samostatnosti – ono to tak trochu vyplývá ze situace. Když budete mít tři děti, sotva budete každému obouvat boty, zapínat mikinu a přerovnávat hračky. Jenže na jedináčka máme víc času, a tak nám ani nepřijde, že mu nedáváme dost prostoru pro samostatnost. Zkuste vést prcka už odmalička k tomu, aby se sám oblékal, sám se krmil, uklízel po sobě hračky nebo si třeba v obchodě řekl o rohlík. Nechcete ho mít přece do důchodu zavěšeného na sukni? Buďte důslední – když máme jen jednoho potomka, snadněji se nám stane, že mu přizpůsobujeme chod domácnosti, plány na víkend i jídelníček. Proto je dobré si stále opakovat, že domácí řád určujeme my rodiče a že když se řekne v děvět se zhasíná, tak to tak opravdu bude...
 
Podporujte ho, ale nepřetěžujte – je jasné, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Neznamená to ovšem, že musíme chudáka jedináčka přihlásit do všech zájmových a sportovních kroužků jen proto, že si to můžeme dovolit. I když se nám zdá, že je stejně nadaný ve výtvarce jako ve fotbale a hře na trombon, nesnažme se ho tlačit do všeho najednou. A jestli nebude chtít studovat vysokou, ale zamiluje se do truhlařiny? Tak mu řekněte: „Hlavně, že tě to baví.“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Žádné strachy
Nebojte se o něj – jedním z nejčastějších prohřešků rodičů jedináčků je přehnaná péče a strach o osud potomka. Jenže, když ho nepustíte na kolo, aby si neodřel kolena, a na tábor ho nepošlete proto, že by mohl nastydnout ve stanu, tak mu budoucí život zrovna neusnadníte. Když už se o něj musíte bát, bojte se tiše a ve svém nitru. Ale navenek na něj volejte: „Bezva, a vylezeš na tom stromě ještě výš?“
 
Být jedináčkem vypadá na první pohled jako výhra v loterii. Máte rodiče jen pro sebe, vlastní pokojíček a spoustu krásných hraček, které vám nikdo nebere. Nemusíte se dělit o lásku své mámy a pozornost svého táty a zřejmě prožijete nezapomenutelné dětství naplněné krásnými zážitky a podněty. Nemusíte se nikomu přizpůsobovat, ani s nikým bojovat o místo na slunci. Jenže je tady jedno velké ALE. Pokud se vaši rodiče rozhodnou, že z jejich jediného dítěte bude doktor medicíny nebo práv, nikdo a nic vás nezachrání před jejich náročnými požadavky, před káravými pohledy, když donesete ze školy pětku, nebo před výčitkami typu: „Jestli mě zklameš, bude to moje smrt!“ Tohle je zkrátka odvrácená tvář jedináčkovského světa, který zdaleka není takovou selankou, jak by se mohlo na první pohled zdát. A to nemluvíme o tom, že se sice nebudete muset s nikým prát o tabulku čokolády nebo bagr na dálkové ovládání, ale také nebudete mít nikoho, s kým byste si mohli večer před spaním vyprávět horory, kdo by vás držel za ruku, až přijdou v životě krize, a kdo by vám na „stará kolena“ pomáhal pečovat o stárnoucí rodiče.

Obhajoba jedináčků
Na stranu dětí bez sourozenců se překvapivě staví i věda. Například profesor Fehr z curyšské univerzity zveřejnil před časem výsledky zajímavé studie, která zkoumala v modelových situacích chování malých dětí, jež dostaly bonbony a byly vyzvány k tomu, aby se o ně podělily. Překvapivě nejméně sobečtí byli právě jedináčci. Profesor Fehr to zdůvodňuje tím, že jedináček si může nezištnost dovolit, neboť nevyrůstá v prostředí konkurence s ostatními sourozenci a o své místo na slunci se nemusí prát. A kdo se tedy o sladkosti hrdlil nejvíc? No přece benjamínci...

Jedináčkovské výhody
Jedináčci také bývají lépe jazykově vybaveni a jakoby rozumnější, protože tráví hodně času s dospělými. Někdy se nám zdají dokonce trochu „přechytralí“, ale nebojte, to se v době školní docházky srovná. Bývají také kreativnější, mají velkou fantazii a dovedou snít, protože byli zvyklí v dětství trávit hodně času sami nebo s knížkou. Pokud teď u vás doma, ať už z jakéhokoli důvodu už další dětská postýlka nepřibude, milujte svého jedináčka, tak jako rodiče dovedou milovat své dítě. A je docela jedno, jestli první, druhé, třetí nebo poslední... Nebojte se, že byste to přehnali. Svému instinktu a zdravému rozumu totiž můžete důvěřovat víc, než hloupým poznámkách těch, kdo si libují v názorových stereotypech.
 
Klepněte pro větší obrázekMarkéta Vavřinová (47), novinářka, syn Matěj (22), student
 
I jedináčci jsou lidé
Jako dítě jsem měla jedno velké přání – mít sourozence. Zůstalo nesplněné a já jsem se dostala do nelichotivé kategorie „jedináček“. Podle obecně vžitého klišé jsou prý líní, rozmazlení a sobečtí. To nemohu posoudit, ale od sedmnácti jsem byla zvyklá starat se sama o sebe. Ironií osudu jsem si za manžela vzala jedináčka. Moc jsme chtěli velkou rodinu s třemi dětmi. Příroda nám nebyla nakloněna, a tak jsme před dvaceti dvěma lety přivedli na svět dalšího jedináčka. Občas jsem od „milých“ lidí zaslechla, že bude líný, rozmazlený a sobecký. Nevím, jestli je to geny či výchovou, ale je docela samostatný, na oblečení nenáročný a vyjde s malým kapesným. Synova přítelkyně je milá, příjemná a skromná dívka a – jedináček. Myslím si totiž, že povaha člověka či jeho schopnost empatie nemá nic společného s počtem dětí v rodině. Mám známé s třemi dospělými dětmi, které chodí domů s rukou nataženou pro peníze. A tak nekamenujte jedináčky, jsou to taky lidé a věřte, že většinou úplně normální. 
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře