Jede se do Babičkova

Jestli děti posíláte k babičce a dědovi jednou za uherský rok, pak jim k oblečkům, hračkám a kartičce zdravotní pojišťovny přibalte i jednoduchý manuál. Vaši rodiče dětskému režimu nejspíš už odvykli.
Jede se do Babičkova
Jsme švorc, moře se nekoná. Děti pojedou k babičce. Ale proč ten povzdech? Exkurze do trochu vzdáleného světa prarodičů bude pro vnoučata určitě zajímavá. A moře tam mají taky. Narozdíl od Jadranu je sladké. Je to totiž moře času, trpělivosti a lásky.

Nehledejte blechy
Určitě nepochybujete o tom, že děti tenhle výlet nejen přežijí, ale že si ho i báječně užijí. Proto zapomeňte na prkotiny typu striktní dodržování večerky, neřešte dárky, na které se těší jak „staroušci“, tak děti a ani nezkoumejte nutriční hodnotu babiččiny krupicové kaše s kopcem kakaa. Nevisí-li zdraví dítěte na přísné dietě, do kuchyně se babičce nepleťte. A dědovi zase nemluvte do toho, jestli vnoučeti svěří kladivo a hřebíky nebo kudličku rybičku pro očištění hříbků. Rodičovská odpovědnost jim určitě nechybí (my sami jsme toho živým důkazem) a narozdíl od nás, kteří v časovém presu často pronášíme ono protivné NE, mají možnost děti na případná nebezpečí v klidu upozornit.

Vyjasněte kompetence
I když se vaši potomci k prarodičům těší a slibují hory doly, tedy i to, že nebudou odmlouvat, chodit k řece bez dovolení, ani nabádat babičku k instruktáži, jak se sedí na lopatě, nedejte se ošálit jejich andělskýma očima a myslete i na ďáblíka, který v nich netrpělivě čeká na popuštění uzdy. Proto na doporučení psycholožky Ilony Špaňhelové udělte babičce hlídačce spolu se zodpovědností za bezpečí dětí, i potřebné kompetence k udržení autority. Jinak by mohlo začít jiskřit. I jeden údajně nespravedlivý zákaz televize nebo zveličený pohlavek dokáže zničit rodinnou pohodu. Výčitky typu „Mami, ty nemůžeš na děti křičet nebo je trestat, protože na výchovu mají mě a otce“, jsou nefér. Vaší matce či tchyni šlo přece o to, uhlídat raubíře před ochutnáním rozpouštědla nebo pádem pod auto.
 
Nebudou-li děti přímo u „podpisu“ vaší nepsané smlouvy, informujte je, jaké pravomoci mají jejich „hlídači“, a o čem se musí dohodnout přímo s vámi.

Zelenou rozmazlování
Trvá týden, než svá zdivočelá robátka po návratu od dědy, zase postavíte do latě? No a co? Však ona si zvyknou, že v „Babičkově“ platí jiné zákony, než u mámy a táty. A když prarodičovské metody nebudete pitvat, neřkuli je nahlas kritizovat, naučíte děti přirozeně respektovat osobnosti členů rodiny. Koneckonců, vy také přirozeně ctíte pravidla panující v babiččině domácnosti, pokud jste u nich na návštěvě. A určitě je to stejné, když vaše teritorium obývá babi. „Závidíš mi, že si s Tondou užíváme rošťáren, zatímco ty s ním řešíš úkoly a loudání, viď?“ odhalil kdysi kamarádku její otec, když mu dávala přednášku o (ne)rozmazlování vnoučat. „Neboj, i ty si to jednou s Tondovými dětmi užiješ. A stejně ráda jako já.“
 
Nebojte se, že vám benevolentnější „staroušci“ děti zkazí. Proslulý dětský psycholog Zdeněk Matějček vždycky zdůrazňoval, že děti dokáží pochopit a přijmout oba světy, rodičovský a prarodičovský, i s jejich specifickými řády. Ale musí se tyto oddělené světy respektovat a nikoli si škodit a vzájemně si podrývat autoritu.
 
Návod pro občasné babičkování
Narozdíl od manuálu kojeneckého, který by měl přesně popsat, jak nejlépe uspokojit všechny miminkovské potřeby, měl by ten batolecí i předškolácký obsahovat spíš seznam případných nástrah, které se na děti lepí stejně urputně jako bláto. Co vám připadá samozřejmé, nemusí aktuálně nezkušenou, čili občasnou babičku-hlídačku ani napadnout. Proto se nezapomeňte zmínit například o tom, že dvouletý průzkumník může v nepozorované chvíli sníst kus jedovaté pokojové rostliny místo oblíbeného hlávkového salátu, že čtyřletý divous lehce přehlédne skleněnou výplň ve dveřích a proběhne rovnou na zahradu, že tříletá pomocnice „ubatolí“ vypiplané sazenice vzácných rostlin anebo ze zvědavosti na sebe strhne talíř s horkou polévkou, že pětiletý zvědavec ochutná snadno dostupné čistící jedy v domnění, že lebka se zkříženými hnáty na obalu značí pochoutku pro piráty. Za připomínku pro dědu stojí i fakt, že malému trempíkovi, není ani krajnice vozovky svatá, přestože výzvy k opatrnosti ochotně odsouhlasí. Narozdíl od dědy z každodenní zkušenosti víme, že stačí, aby se na druhé straně silnice objevil roztomilý pejsek nebo kamarád a prckova obezřetnost je ta tam.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Chlupáč žárlivec
Bacha, jde do tuhého! Na možnost, že by hodný a nejchytřejší pes na světě, tedy ten, co u prarodičů požívá výsad VIP, mohl hrubě nesnášet malého vetřelce, upozorněte babi s dědou raději velmi citlivě. Udělat to však musíte. Přibývá totiž případů, kdy nevypočitatelné reakce domácího mazlíčka pošramotily tělo i duši dítěte. Pejsek žijící s dospěláky bude asi těžko klidně snášet mrňousovo tahání za srst nebo šlapání po packách.

Nápovědník proti nudě
Karty, člobrdo, mikádo patří mezi nouzovky. S babičkou a dědou je nejlepší jejich vyprávění „o starých časech“ a hitparáda „starohrátek“ – drábky čili sbírání a vyhazování kamínků, žabkování s oblázky u potoka, házení kroužků na kůl v plotě, „cvrnkes“ neboli kuličky i čára (mámami většinou zapovězená).
 
Babička ještě triumfuje minikurzem holčičího uzlování - drhání, háčkování, pletení a zašívání na hříbku, které sice my mámy také ovládáme, ale nikdy nenajdeme čas to tu naši malou naučit. „První opravdický knedlík jsem uplácala ve třech letech v babiččině kuchyni,“ vzpomíná kolegyně Alena. „A co jsem si navařila, taky jsem (ač vyhlášený nejedlík) s nadšením snědla. Kdybych s babičkou neměla už jiné zážitky, díky tomu na čas strávený u ní nikdy nezapomenu.“

Babička k nezaplacení
Mít jednu babičku v New Yorku a druhou na samotě u lesa. Pokud si vzpomínám, nebylo to jen moje dětské přání. Kamarádi taky chtěli poznávat „západ“ a současně odhalovat tajemství proutěného košíku. Ale moje babičky byly taky výhrou, i když obě z pražského činžáku. Někteří kámoši neměli ani to a právem se cítili ochuzení. Děti se totiž do „jiného“ světa prarodičů těší. Proč? Babičky přece poskytují skvělý a důležitý azyl, kde je větší klídek než doma, kde nevisí soupis každodenních povinností a nečíhají „kontroloři“ (my rodiče), kde mají možnost přiznat svoje „starosti“ bez obav z výčitek a zákazů. A navíc se tam podnikají napínavé vyprávěcí výlety do minulosti vzdálené minimálně dvě generace. (Dle mých „vtipných“ dětí jde o výpravy do pravěku.)
 
Možná máte jinou osobní zkušenost, ale české babičky stále patří k nejobětavějším na světě. A kromě citového vkladu do vnoučátek, přinášejí také značné úspory do rodinného rozpočtu svých dětí. Jak to? Hlídací agentury si za hodinu dohledu nad dítětem počítají 150 a více korun. K tomu si připočtěte ještě nemalou sumu (profíci nejsou troškaři) za přípravu jídla a případné přeprání potomkových oblečků. A určitě vám nehrozí poplatek za zpožděné vyzvednutí dítěte, za což si některé mateřské školky účtují až 100 korun.

Směr Dědečkov
Víte, kde se dětem líbí ještě více než v Babičkově? Je to jasné. Přestože babiččiny buchty nemají konkurenci, děda se schopností proměnit se v kluka, který podnikne „loupežnou“ výpravu k pekáči oněch voňavých buchet, je pro děti pravý poklad. Přesto je v leckteré rodině velmi těžké jej odhalit. Mnohde jsou dědečkové už od narození vnoučat pasováni do role pouhých figurantů, či věšáků na rozbité hračky. I když to někteří dotáhnou na post řidiče kočárku před nedělním obědem, nebo ještě dále - na bodygarda dětí na cestě do školky, z té pravé „účasti na výchově“ robátek bývají často vyloučení. Ke škodě jejich i vnoučat. Není divu, že nakonec na své dědečkovství rezignují nebo sáhnou po náhradní roli – bohatého sponzora. A děti i oni sami si pak užijí jen pár minut radosti a slávy. Proto dědečka s klukovskou duší (i když jste ji v něm odhalili až jako dospělí) nezatracujte coby nezodpovědného „blázna“. Nežárlete a hýčkejte ho alespoň pro své děti. 
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře