U mnoha šestiletých dětí najdeme odchylky od ideální zralosti pro školu. Je to pochopitelné, nejsme přece žádní naprogramovaní roboti… V jakém případě je vstup do první třídy možný a kdy naopak je vhodný odklad školní docházky? Ukážeme si to na dvou konkrétních případech, které nám popsala psycholožka PhDr. Anna Krontorádová.
POMALEJŠÍ ROZJEZD
Do poradny se objednala maminka předškoláka s požadavkem posouzení školní zralosti. V telefonu mluvila velmi obecně, nic nenaznačovalo nějaký problém. Přivítala jsem je v čekárně, odvedla si maminku na úvodní pohovor, kde jsem se utvrdila v předchozích hypotézách – pečliví rodiče, chytrý chlapeček (dle maminky už zkouší číst), jen se jim zdá trochu nesmělý, až moc citlivý. Kája se mnou ochotně od matky taky odešel, ale to bylo všechno. Posadil se na židličku a… Nereagoval. Nepromluvil, neusmál se, nedal najevo, že mi rozumí, prostě nic. Jen tam seděl. Odvedla jsem ho zpět k matce a teprve teď se dověděla, že z takového vystoupení měla strach. Nástup do školky probíhal několik měsíců s podobným scénářem. Na nové situace si Kája prostě zvyká pomalu. Při návštěvě v mateřské škole jsem pak měla příležitost vidět Káju ve známém kolektivu, ověřit si, že opravdu dokáže číst a komunikovat s vrstevníky i učitelkou. Postupným „sociálním otužováním“ se natolik osamostatnil, že nástup do školy zvládl jen s malými projevy nejistoty.
RADĚJI TO ŘEKNU
Jistě znáte ze svého okolí nebo z rodiny děti pěti- až šestileté, které tráví spoustu času kreslením. Počmárají každý papír, malují hrady, auta, rytíře, princezny i rakety, co chvilku mamince přinesou obrázek s tím, že to jsem namaloval(a) pro tebe. Když dostanou pastelky, je to pro ně svátek. Ale vyskytují se i takové děti, pro které je malovaní téměř za trest. Často to bývají děti, jež mají velmi dobré vyjadřovací schopnosti, jsou inteligentní, a už v tomto věku si uvědomují, že jejich kresba neodpovídá tomu, co by si ony samy přály vyjádřit. Když je nějak k té kresbě přemluvíte, často vidíte, že tužku drží velmi křečovitě, neobratně, pohyby ruky jsou neuvolněné, kresba je horší než zjištěné verbální schopnosti. A teď si představte, že toto dítě v první třídě bude psát při psaní i počtech, malovat obrázek při čtení, prvouce i výtvarné výchově a možná že za odměnu si bude smět malovat i při hudebce. Pokud zjistíme tento druh nerovnoměrnosti ve vývoji při našem vyšetření v poradně, můžeme poradit různá cvičení pro nácvik grafomotoriky, ale někdy je odklad školní docházky opravdu tím nejlepším řešením. A zase mi to nedá připomenout argument nejednoho rodiče: „Co bude (Pavel, Anežka) dělat ve škole, tam je snad učí držet správně tužku, nebo ne?“ Ano, učí. Opakovaně, trpělivě, donekonečna. Ale zkuste si představit tu dřinu, když máte něco tři roky zafixované (špatně) a teď se vás to snaží přeučit. A ještě za to dostáváte známky!