Samozřejmě že je každé těhotenství jiné. Už proto, že nás vždy zastihne v jiném věku, s jinými životními zkušenostmi, v jiné fyzické i psychické kondici, s jinak nabitou peněženkou, v jiné rodinné situaci, možná i s jiným partnerem… Stejný je ale náš temperament a také vnitřní hluboké prožívání, o které se dokonale postarají hormony mateřství. I díky nim naprostá většina matek na těhotenství ráda vzpomíná, ať bylo jakékoli.
Pojďte si spolu s naší čtenářkou Markétou Vokrouhlíkovou - dvojčata Anna a Kateřina (10), Helena (3) a redaktorkou časopisu Dáša Danou Peškovou - David (28), Jirka (27), Michal (22) a Standa (4) své jiné stavy „oživit“ a porovnat, jak jste vnímala to první a každé další čekání na miminko.
Měla jste chuť chlubit se bříškem spíš poprvé, podruhé, počtvrté…?
D. P.: Poprvé jsem bříško před světem spíš skrývala a těšila se z něj o samotě. Počtvrté, o 24 let později, jsem těhotenské šaty oblékla snad už hodinu poté, co mi vyšel pozitivní těhotenský test.
M. V.: Své břicho jsem prostě měla ráda – pokaždé stejně.
Co a kdy převládalo – bezstarostná radost, nebo obavy z komplikací?
M. V.: Mé první těhotenství provázely obavy od začátku. Vyšetření hormonálních hladin vykazovalo hodnoty, při kterých nelze otěhotnět. Avšak dřív, než jsem se stačila ocitnout v soukolí reprodukční medicíny, byla jsem těhotná. První obava se tedy nepotvrdila. Překvapení, že čekám dvojčata, bylo obrovské. Připadala jsem si jako TA vyvolená a radovala jsem se. Ale přibližně v polovině se opět dostavil strach, protože jsem měla předčasné kontrakce a zbytek těhotenství jsem prožila v nemocnici. Díky skvělé péči lékařů jsem to dotáhla až do 33. týdne a přirozeně porodila zdravé holčičky. Při druhém nezbyl na obavy čas – dvojčata v první třídě, pracovní povinnosti. Své udělala i víra v to, že když to vyšlo jednou, vyjde to i podruhé. A vyšlo. Porodila jsem další zdravou holčičku.
D. P.: Z prvního těhotenství jsem měla obrovskou radost, ale střídala se s pocitem méněcennosti. Ve dvaceti jsem si totiž připadala strašně stará a nemožně tlustá. Druhé miminko přišlo tak náhle, že jsem si ani nestačila uvědomit, že jsem těhotná, a už jsem rodila. U třetího těhotenství, které jsem si naplánovala, tak abych vozila kočárek v době, kdy druhý syn půjde do první třídy, jsem už byla „moudřejší“, a tím i úzkostnější, a bála se, aby miminko nebylo postižené. Říká se, že myšlenka přivede skutek a že podvědomí nezná slůvko NE. To moje tedy slyšelo jen „nemocný, postižený“. A tak se stalo, že se Míša narodil s těžkou srdeční vadou, ale naštěstí s takovou, kterou lékaři uměli odoperovat. Dnes je z něj úžasný člověk. Čtvrté miminko bylo také plánované, ale to už jsem si do hlavy naprogramovala: bude zdravé a tak to bylo. Náležitě jsem si těhotenství vychutnávala a okolí dávala najevo, že jsem teď důležitou osobou.
Změnila jste něco v „bříškové“ komunikaci s miminky při dalším těhotenství?
D. P.: Standa, čtvrtý syn, si toho ode mne užil nadmíru. Celé těhotenství jsem mu zpívala, povídala si s ním, pouštěla mu relaxační hudbu a zvuky delfínů a velryb se šuměním moře a tančila pro něj břišní tance. Bohužel, první tři kluci tohle ode mne moc nezažili. Tenkrát jsem ani nevěděla, že něco takového funguje.
M. V.: Zatímco jsme dvojčatům cíleně zpívali přes břišní stěnu a dbali na to, aby každý večer dostaly svoji dávku písniček z večerníčků, k našemu benjamínkovi doléhaly přirozené podněty měrou vrchovatou – návštěvy hudební školy s našimi dvojčaty a pravidelná cvičení na zobcovou flétnu vyladí miminko stejně jako profesionální CD se zpěvem delfínů…).
Řekla byste ještě: Další, prosím?
M. V.: Moje maminka mi kdysi řekla, že těhotenství je něčím krásné období. Souhlasím a přiznám se, že se občas při pohledu na těhotnou ženu zasním. Láká mě představa dalšího těhotenství a porodu. Jsem ale realistka a uvědomuji si, že po opojných devíti měsících těhotenství a po několika hodinách porodní euforie přichází nejdelší a nejnáročnější období zvané výchova dětí.
D. P.: Při každém těhotenství, jsem si snila o holčičce. U prvních dvou to měla být Verunka, potřetí a pak i počtvrté Kristýnka. Ale mám čtyři kluky a jsem tomu moc ráda. U čtvrtého těhotenství jsem už byla ve věku, který spíš náleží babičkám (44), ale deset let po rozpadu manželství mi do života vstoupil nový muž, který po potomkovi toužil, tak jsme to zkusili. Už tenkrát před čtyřmi lety jsem věděla, že tohle těhotenství je moje poslední.
Převzato z časopisu Betynka.