Je nás pět...

Když bylo Rozárce 8 let a našemu rošťákovi 4,5 roku, nastoupila jsem do vysněného zaměstnání a radovala se, že konečně skončily doby, kdy jsme museli bojovat s nevelkým finančním příjmem. Jenomže...
Je nás pět...
Já jsem otěhotněla. Manželovo řešení bylo jasné – interrupce. Byl skálopevně přesvědčen, že třetí dítě neuživíme. Proplakala jsem dny i noci. Tu poslední noc před plánovaným potratem jsem se ale rozhodla. Miminko si necháme! Oblečení máme po dětech, spát bude mít kde, najíst také dostane a že se opět uskromníme, dětem neuškodí. Prarodiče nám pomůžou a mateřská už také není tou almužnou, co bývala. Manžel se mnou chvíli nemluvil. Já však byla pyšná na své rozhodnutí. Narodil se nám zdravý a krásný Filípek – tatínkův miláček. A mně se slzy derou do očí při pomyšlení, že se neměl vlastně narodit. I zdánlivě neřešitelné má své řešení.
Vaše čtenářka Milada

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře