Je i u vás mobil hračkou číslo jedna?

Hra na telefonování s opravdovým mobilem děti fascinuje, počítání na kalkulačce baví, ale na zacházení s nožem v kuchyni mají ještě dost času. Co je zábavné, nemusí být bezpečné…
Je i u vás mobil hračkou číslo jedna?

„Kde je zase ten ovladač od televize?“ rozčiluje se manžel. „A kam se poděl můj mobil?“ divíte se vy. Půl hodiny svorně prohledáváte všechna možná i nemožná zákoutí, pak už naštvaně obviňujete jeden druhého. Zatímco on by se rád koukl na sportovní zprávy, vy byste si chtěla zavolat. Teprve jako poslední možnost vás napadne bedna, kde má hračky zlatíčko. Jsou tam. A naštěstí celé. Chvíli vyčítáte, čí je to chyba, že si je váš miláček přivlastnil, ale pak nad tím mávnete rukou.

„Děti prahnou po tom, aby se zmocnily různých zajímavých věcí, které používají dospělí, a prozkoumaly zblízka. Jsem pro tuto touhu částečně uspokojit, ale zároveň je nepouštět ze zřetele (ze samé radosti, že se konečně zabavily a daly pokoj). Hledání od auta může všem pěkně znepříjemnit třeba závěr návštěvy. Batolata si zpravidla nepamatují, kam věc položily, protože to většinou udělají mimoděk – v momentě, kdy potřebují ruce, aby uchopily něco jiného.“ Zejména v cizím a málo prozkoumaném prostředí je pozornost dítěte podle psycholožky Evy Pavlíkové velmi rozptýlená.

Jsem jako máma (táta)
Batolata se ráda točí kolem rodičů. Okukují je, pletou se jim pod nohama a žadoní, aby si „to“, co dělají, také mohla vyzkoušet. A tak se holčičkám kupují kuchyňky, kde mohou „vařit“, chlapečkům zase nářadí jako má táta. Jsou pro ně lepší a užitečnější hračky, které vypadají jen jako, nebo opravdové a funkční věci? „Hračky, které vypadají jako skutečné věci, mají v dětské hře nezastupitelné místo,“ vysvětluje Eva Pavlíková. „Mívají rozměry přizpůsobené dětem a bývají vyrobeny z méně rozbitných materiálů, takže jsou bezpečnější. Umožňují jim napodobovat činnost dospělých, a nenásilně se tak učit novým motorickým dovednostem. Vhodný čas k jejich pořízení je v době, kdy o takové činnosti projeví zájem.“

Mobilem se nepádluje
„Tady máš svůj,“ vnucujete mrňousovi hračku, ale o tu on příliš nestojí. Zato ho neodolatelně vábí váš mobil, bez nějž jste jako bez ruky. Když na vás dělá oči a přijde s kouzelným slovíčkem prosím, podlehnete. Pro tu chvilku se přece nic neděje. Nespustíte-li ho z očí, zase tak moc ne, ale jako všechno, i tohle má svoje pro a proti. Mobil, ovladač k televizi nebo třeba kalkulačka jsou „přístroje“ pro velké. Výrobce určitě nepočítal s tím, že je budete ocucávat, že vám během půl hodiny desetkrát upadnou na zem nebo že je obalíte rýžovou kaší. Půjčujete-li starý mobil, se kterým si může dělat, „co chce“, a pak ho necháte, aby si pohrálo s tím vaším, funkčním, těžko dosáhnete toho, aby z něj neudělalo míček, nebo vám při usilovném mačkání tlačítek na notebooku nevymazalo životně důležitý pracovní projekt (který máte druhý den ráno odevzdat). Že máte přístupy zakódované? To, co by nezvládl hacker, dítě, aniž by o to usilovalo, hravě dokáže.

Půjčovat, nebo nepůjčovat?
Eva Pavlíková to nechává na rodičích. „Podaří-li se vám děti vést k tomu, aby s věcí, jež dosloužila, zacházely, jako by byla funkční, mohly by ve výsledku opravdu mít náskok a vědět, že mobil či dálkový ovladač nejsou vhodné k hodu na cíl nebo k pádlování ve vaně,“ domnívá se. „Osobně bych nabádala k výchovnému potenciálu ‚opravdových věcí‘ a nenechala je dítěti napospas, byť už pro nás použitelné nejsou. Význam pro rozvoj dovedností dětí určitě mají – mačkání tlačítek na starém mobilu či ovladači jsou z hlediska zvládnutí poměrně komplexní ‚jemnomotorické‘ činnosti.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře