Je dítě "na cestě" důvodem k ženitbě?

Anebo je svatba přežitek, protože když se muž o rodinu starat nechce, tak ho k tomu nedonutí ani veselka se stovkou hostů v kostele?
Je dítě "na cestě" důvodem k ženitbě?
Sex na rozloučenou před odchodem na vojnu, těhotenství a s ním spojený velký tlak na svatbu... Nevzít si před dvaceti třiceti lety gravidní slečnu, i když ji pořádně ani neznám – to mohl udělat jedině gauner. Skutečnost, že dvacetiletý tatínek viděl dítě jen na opušťácích a mladou maminku sponzorovali rodiče, byla už jen dovětek socialistického folkloru. Dnes v tržní společnosti znovu neseme zodpovědnost za svá rozhodnutí…

Sňatky z rozumu
Láska je krásná a naši duši zalévá jak vláha květiny, ovšem manželství s takovouto veleromantikou nikdy mnoho společného nemělo. Bylo odjakživa něco jako firma s ručením omezeným – ekonomická jednotka uzavíraná za účelem existování. Jen společnými silami se dalo přežít a něco vybudovat, na tom se shodují i odborníci. Ovšem pravidlo, že „kdo má peníze (ten kdo chodil do práce), má i moc nad tím, kdo je doma (a stará se sice od rána do večera o děti, ovšem zadarmo)“, je jiná a dnes už ne tak platná kapitola. Rovnost šancí a sociální podpora státu opuštěným ženám a dětem – i když se jim daří hůř než ostatním – s sebou nesou nepříjemný vedlejší efekt, se kterým feministky nepočítaly: Osvobození muže od zodpovědnosti. Na rozdíl od našich předků mají prostě někde v hlavě usazeno, že když selžou, nebo ještě hůř, nebude se jím chtít, tak co? Žena ani děti hlady nepomřou. Do svateb nás netlačí ani hlad, ani rodiče, ani ostuda. Bereme se, jen když chceme.

Klepněte pro větší obrázekProč vlastně svatby vznikly?
Brněnský sociolog Ivo Možný na tuto otázku v roce 2004 v časopise Reflex odpovídal následovně: „Když skončilo stěhování národů, vládl Evropě příšerný chaos. Nejmocnější a vlastně jedinou organizovanou silou tehdejší doby byla církev. Aby se zabránilo tomu, že vznikne válka v každé další generaci, protože se majetky budou rozdělovat vždy znovu, potřebovala nastavit pravidla. Jenže aby se dalo dědit, musí být jasné, kdo je otec, což nezjistíte bez párového, monogamického svazku namísto bigamie či polygamie, které barbarské kmeny zvesela pěstovaly. Kdo měl moc, měl víc žen.

Církev zasahuje
Církev– citujeme opět sociologa Iva Možného – totíž viděla, že je společnost už příliš bohatá na to, aby se každou generací rozdávaly znovu karty.  Ustavila párovou, nezrušitelnou, monogamickou rodinu. Prosadit ji trvalo pět set let, ale po krocích divochy zkultivovala. Nejdříve prosadila oddělení manželky a dědiců a milenek a levobočků. Nakonec zvítězilo, že tohle je manželka, tohle dědici a chodit do bordelu je sice velký hřích, ale nevnáší zmatek do rodové posloupnosti a legitimity dědiců. To fungovalo dalšího půltisíciletí.“

Cirkus především pro muže
O svatebním dnu se říká, že je to den D především pro nevěsty. Omyl. Ivo Možný to vidí mnohem pragmatičtěji: „Francis Fukuyama, kulturní antropolog, říká pěkně: Ve všech kulturách, které jsem viděl, jsem pozoroval, že nejtěžší je odtrhnout matku od malého dítěte. Stejně tak jsem ve všech kulturách viděl, že je obtížné přidržet otce u malého dítěte. Proto mají všechny kultury obrovské svatební rituály. Všichni se sejdou, házejí na ženicha rýži, trhají koláč, rozbíjejí talíř. Dělá se strašný symbolický humbuk, kterým se tomu chlapovi, jenž veřejně slibuje, buší do hlavy: Teď jsi na sebe vzal odpovědnost, musíš jí dostát, všichni se na tebe budou dívat. To všechno proto, aby se ten pobíhavý chlap udržel u malého dítěte.

Sama sobě škůdkyní
Liberálně orientované ženy si ale řekly: Jakápak svatba, to je jen obřad. Mít dítě za svobodna je stejně dobré, jakápak dělba rolí, chlap ať umývá nádobí stejně jako my. V této situaci si ovšem muž řekne: To je ohromné, žádné svatby. To je prima, budeme žít jenom tak, jako moderní lidi. No, máš dítě, to je fakt, ale abych já umýval nádobí, to se radši přestěhuji vedle, ty jsi svobodná, já jsem svobodný. Pohoda a svoboda!“

Klepněte pro větší obrázekRoli hraje vlastní zkušenost
Podle vysokého počtu „svobodných“ otců, které tatínkování záhy přestane bavit, vypaří se a žena z nich horko těžko doluje alimenty, má tato teorie něco do sebe. Jelikož ale život není černobílý, oponenti argumentují, že když se muž starat nechce, vykroutí se ze svých povinností i s oddacím papírem v kapse. A žena ke všem starostem získá jako bonus i nerváky s rozvodem. Jako vzor mnohaletého vztahu bez skandálů, který není posvěcen ani úřadem, ani kostelem, je často uváděna herečka Iva Janžurová a její partner režisér Stanislav Remunda. Jenže... K životu na psí knížku i s dětmi se uchylují velmi často páry, z nichž  už aspoň jeden zkušenost – špatnou – s manželstvím má. Což je případ právě i zmiňované herečky. „Žili jsme spolu jen tak v pohodě deset let. A na rovinu říkám, že jsme se nakonec vzali jedině kvůli hypotéce na byt,“ poznamenává devětatřicetiletá Alena Neradová, které šla na svatbu za družičku osmiletá dcera Nela.

Roli hraje i zkušenost z původní rodiny
Stomatolog Marek, který si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenován, čeká své první dítě s o čtyři roky mladší Lenkou „Můj otec byl lékař, primář, a velký sukničkář. Maminka se jeho neustálými avantýrami se sestřičkami i doktorkami trápila, ale rodina musela zachovat dekorum. Mám tedy poznatek, že věrnost a oddanost vůbec nesouvisí ani s tím papírem, ani s inteligencí nebo vzděláním. Domnívám se, že když naše dítě ponese moje příjmení, je dostatečnou garancí, že bych je nikdy neopustil.“
 
Když žena chce a muž ne
I současná první česká dáma Livie Klausová v médiích přiznala, že po celovysokoškolském chození s Klausem svatbu iniciovala ona. Jenže otázka zní, jak vlastně to „iniciování“ má vypadat.“
 
Co tedy dělat, když už vás statut „jenom družka“ nebaví? Podle psycholožky Jany Markvartové nekličkujte. Řekněte partnerovi na rovinu, co chcete. Že si přejete pro děti klasickou rodinu. Že vás ponižuje takto se doprošovat. Zeptejte se na rovinu, proč si vás nechce vzít. „Potlačované zklamání z nesplněného očekávání žádnému vztahu neprospívá. Dospělí lidé spolu komunikují. Riskujete jedině to, že uslyšíte: „Ne.“ I pak máte možnost volby. Zůstat nebo nezůstat. Někdy se ale takto natvrdo položené otázky bojíme. Zvlášť když tak nějak vnitřně cítíme, že vztah už není to pravé ořechové.  K partnerovi nás váže hlavně pocit, že se s dětmi sama neuživíte, že nemáte kam jít, že se bojíte samoty… Znát pravdu, vědět, na čem jsme, je ale v tomto směru, zvlášť když jde o děti, lepší. Pokud se někdo ženit nebo vdávat nechce, čím víc na něj tlačíte, tím víc se vzpírá a k oltáři ho stejně nedovlečete. A pokud dovlečete, manželství postavené na nátlaku a manipulaci má od začátku mizerné základy.
 
Ženit se kvůli dítěti, nebo neženit? Toť otázka. A my položili hned tři:
 
1. Beru svatbu jako formalitu?
2. Je pro mne těhotenství partnerky a narození potomka důvodem k tomu oženit se s ní?
3. Jaký byl model mé původní rodiny? Líbil se mi, anebo chci ve svém soukromém životě něco úplně jiného?
 
Klepněte pro větší obrázekAleš Fumfálek, 29 let, státní zaměstnanec
1. Ano, je to akt, kterým z legislativního hlediska vztah partnerů nabude právní moci. Spoustu věcí to pak v dnešním světě a životě ulehčí. Z hlediska společenského beru svatbu jako pomyslnou pečeť, kterou pár dává ostatním najevo, že oni dva k sobě opravdu patří a myslí to skutečně vážně. Jinak je svatba čistě dámská záležitost, protože ženy nejlépe vědí, jak si ten den D patřičně užít. Takže, když se milujete, není, co řešit. :-)
2. Pokud partnerku milujete, rozumíte si a chcete s ní žít, tak je vám jedno, jestli je v požehnaném stavu, nebo ne a prostě ji požádáte o ruku. Ale žádné razítko ani podpis na oddacím listě vás nenaučí dostát svým morálním závazkům ani zodpovědnosti k druhým. Pro mne těhotenství ani narození potomka důvod k ženitbě není.
3. Na své dětství a dospívání mám krásné vzpomínky. Myslím si, že se budu ze značné části snažit napodobit model výchovy svých rodičů. Samozřejmě dle zákonů přirozeného vývoje se pokusím i o vlastní invence a postupy tak, aby z mého robě vyrostl jednou zdravý, rozumný a samostatný člověk...
 
Klepněte pro větší obrázekJan Dorazil, 33 let, manager IT společnosti
1. Neberu svatbu jako formalitu. Vnímám ji jako oboustranný, dobře promyšlený a dlouhodobý závazek. Jako vyjádření vzájemné důvěry. Krok, ke kterému člověk přistoupí nejlépe jen jednou za život.
2. Každopádně. Rodina znamená stabilitu, jistotu a ochranu, kterou matka i dítě potřebují. Otec nakonec také.
3. Model rodiny, ve které jsem vyrůstal? Vztah dvou inteligentních, tolerantních lidí, které dodnes obdivuji.

Klepněte pro větší obrázekFilip Vacek, 35 let, operátor
1. Svatbu jako formalitu beru, protože oddací list nezmění nic na tom, jestli to mezi partnery funguje, nebo ne. Jestli má svatba nějaké výhody, nemůžu soudit z vlastní zkušenosti – napadají mě možná ekonomické (společné zdanění manželů apod.).
2. Těhotenství partnerky atd. pro mě důvodem ke svatbě není – viz bod 1. Ovšem vzhledem k tomu, že s partnerkou dítě nechceme, je pro mě tato otázka hypotetická.
3. Vyrůstal jsem jako jedináček, a ačkoliv je mezi rodiči dvanáctiletý věkový rozdíl, na řízení rodiny se podíleli rovnou měrou. Model rodičů se mi líbí a rád bych ho přejal do života svého...
 
Klepněte pro větší obrázekOldřich Zámostný, 37 let, dramaturg
1. NE – Svatba je závazek, kterým na sebe manželé berou obrovskou zodpovědnost, že to myslí opravdu vážně a chtějí sdílet vše společně. Vše dobré i zlé. Proto nemůže jít jen o pouhou formalitu. Vnímám to jako stvrzení toho, že muž a žena chtějí být opravdu spolu až do konce života.
2. ANO – Dítě by se mělo narodit do rodiny. Do úplné a fungující rodiny, kde například není něco mámy a něco táty, ale vše je naše...
3. Sám jsem vyrůstal v neúplné rodině, takže to je přesně to, co nechci, aby moje dítě také zažilo. Přál bych si, aby se mé dítě narodilo do rodiny úplné, tedy po svatbě.

Klepněte pro větší obrázekPetr Jákl, 35 let, dcera Sofie (6 měsíců), kaskadér, herec, producent
1. Na to je těžké odpovědět. Já jsem si svou svatbu náramně užil, ale oženit se nebylo pro mne nijak zásadně důležité. Podle mě partnerské soužití může fungovat i bez toho. Rozhodně je sňatek důležitější pro ženy a dívky. Já jsem i přesto měl vždy v plánu se oženit a chtěl jsem, aby ten průběh věcí šel po sobě „tak, jak má“. Moji rodiče jsou spolu už pětatřicet let a já bych rád šel v jejich šlépějích.
2. Dítě důvodem k sňatku určitě je, ale musí být ten pár už předem rozhodnutý, že se chce vzít. Že nejde o partnerství pro partnerství. Ale znám i páry, kteří jako rodiče fungují skvěle a bez prstýnku. Asi to je individuální.
3. Jak už jsem naznačil, vztah mých rodičů je pro mne velkou inspirací. Měl jsem úžasné dětství i dospívání a dokonce bych řekl, že naše rodina funguje téměř ideálně.
 
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články