Interrupce je slovo tak málo libozvučné, jak málo příjemný je jeho význam. Ale i ten má pro každého z nás jinou hodnotu. Jako rána osudu dopadá na pár, který kvůli vrozenému poškození plodu nebo ze zdravotních důvodů matky musí chtěné těhotenství přerušit. Jediným přijatelným východiskem z nepříznivé situace se zdá být pro ženu, která na těhotenství JEŠTĚ anebo UŽ není připravená. Bohužel, pro leckoho je i dostatečným impulzem k vynášení nepatřičných soudů i přesto, že mu do záležitostí těhulky vůbec nic není. A konečně, jak se už několikrát ukázalo, interrupce je působivým tématem předvolebních bitek. Jenže ženě, kterou pozitivní těhotenský test zaskočil, pramálo záleží na tom, co si o interrupci myslí společnost, a není-li nezletilá, ani neřeší mínění svých rodičů. Jí zajímá pouze její partner, její ekonomická situace, její životní sny a kolik dní jí zbývá na rozmyšlenou, zda tuhle šanci být mámou promarní nebo ne.
Další dítě? Už ne!
Nechtěné těhotenství se už dávno netýká jen mladých a nezkušených. „Se žádostí o umělé přerušení chodí různě staré ženy a mají k tomu různé důvody,“ potvrzuje gynekoložka Pavlína Marešová. Jsou mezi nimi samozřejmě ty, jejichž partner není vhodným kandidátem na „spoluzakladatele“ rodiny. Ale přicházejí i ženy, které plánovaně dítě nechtějí a otěhotněly kvůli selhání antikoncepce, nebo ty, které děti mají a další už neplánovaly, ale důsledně se nechránily.
„Je mi šestatřicet, mám dvě krásné zdravé děti, fungující manželství. O třetím dítěti jsme nikdy neuvažovali, mimo jiné i z finančních důvodů. Dost dlouho jsme žili z jednoho platu, protože po mateřské jsem nemohla najít několik let práci,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Martina z Českých Budějovic. „Kdyby nás bylo víc, nestačil by ani náš panelákový třípokoják, ani naše průměrné platy. Nejde o to, že bychom další děcko neuživili nebo neošatili, ale když chcete dětem dopřát slušné vzdělání, nějaký ten kroužek a sport alespoň rekreační, je to něco jiného – zaplacené kurzovné po sobě zdědit nemůžou. A navíc se už ani psychicky, ani fyzicky na miminko necítím a naopak mám chuť si teď plnit i jiné sny, které jsem odkládala kvůli mateřství. Hlas hormonů se snažím nevnímat, ale myšlenky se mi často vracejí k předchozím těhotenstvím. Už abych to měla za sebou. Je to hodně divný pocit.“
Martina není rozhodně výjimkou. Ani paní J. z Ústí nad Labem, která si těhotenství pořídila na „záletu“ a nechce jím své rodině ani bývalému milenci komplikovat život. „Potrat je pro mě řešení, ale je to i hrozná představa, když víte, že na konci desátého týdne těhotenství má plod už lidskou podobu s vytvořenými očními víčky, oddělenými prsty,“ říká paní J. „Ne, že bych to zjišťovala, takový sebetrapič nejsem, ale v době, kdy jsem se objednala na interrupci, moje starší dítě právě tohle probíralo ve škole a přišlo mi o tom s nadšením vyprávět. Přiznám se, že to se mnou zamávalo, přestože názory a vystoupení exposlance Karase a dalších o zabíjení plodu mě zrovna neoslovily. Přesto si myslím, že víc než onomu zárodku bych tímto těhotenstvím ublížila svým žijícím dětem a manželovi. Takhle mám šrám na duši jen já. Můžu si za něj sama.“
Potrat jako stigma
Rozhodování Martiny nebo paní J. a dalších žen XY nebylo jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Možná se radily se spřízněnou duší, možná i ony produmaly několik nocí, ale všechny do jedné jsou rády, že konečné rozhodnutí je jen na nich. „Zda jít, nebo nejít na interrupci musí být jednoznačně volba ženy, protože největší nároky má dítě na matku,“ říká psycholožka Tamara Cenková a dodává: „Mám klientky, které interrupci ani mateřství vůbec neberou na lehkou váhu, ale potrat jim připadá zodpovědnější než porodit dítě do nevhodného prostředí s minimální šancí na zlepšení. To se týká jak těch, jimž manželství zrovna neklape, tak těch mladších, které otěhotněly s partnerem, jenž se nejeví jako ,vážná známost‘. Některé ženy problém probírají kromě partnera i s rodiči nebo s kamarády, ale nevyhnou se výčitkám a rozhodují se vlastně podle názoru druhých a ne podle sebe. Jak s tím naložit? Nejlépe tak, aby si svůj krok později nevyčítaly. Myslím si, že když si nejsou jisté, co dělat, neměly by o tom říkat nikomu známému. Pokud si potřebují svůj postoj a řešení ujasnit, je lepší probrat to s osobou nezaujatou, ideálně s odborníkem – psychologem, psychoterapeutem. Jde totiž i o to, aby své rozhodnutí o interrupci nenesly jako nějaké stigma po celý život.“
Zničený život
Vášnivé debaty o interrupci se točí hlavně kolem zabití nového lidského života a o tom, zda nenarozený plod je už dítě,nebo ne. Podle psychologa Jeronýma Klimeše o život jde, ale spíš o další život mladé ženy, která se rozhoduje své předčasné těhotenství ukončit potratem. „Každé závažné rozhodnutí představuje křižovatku. V tomhle případě je jedna cesta bez dítěte – škola, kariéra, nezávislost –, druhá je cestou mateřství. Případný potrat představuje dočasné nebo trvalé zabití ani ne tak dítěte jako jejího snu a přání. Téměř každá dívka nebo žena již od dětství sní o tom, že jednou bude matka. K potratu a rozhodnutí o něm se pak v myšlenkách vrací, když ji ta druhá cesta – kariéra a nezávislost – neuspokojuje a když se jí třeba nedaří zplodit další dítě. Příčiny všech svých neúspěchů a proher pak vidí v tom, že nemá dítě a svou současnou neplodnost přičítá tehdejšímu potratu,“ líčí psycholog schematické jednání ženy trpící postabortivním (popotratovým) syndromem. Jako příklad uvádí příběh ženy, která byla v sedmnácti letech otcem
dotlačena k potratu, protože „to měla s nějakým klukem z diskotéky“. Tehdy vzniklo trauma, které narůstalo a sílilo v době, když se později celých třináct let snažila o dítě a nemohla otěhotnět. Vyčítala si, že si tehdy zabila svůj životní sen, a přesvědčovala sama sebe, že její neplodnost je vlastně trest.
Nemám muže, ani prachy...
„David mi řekl, že se ještě necítí na to, být otcem a já zase nemám sílu to všechno unést. Zklamal mě a rodiče vyčítají, že mě varovali a že jsme si měli dávat bacha,“ rýsuje obraz své současné situace devatenáctiletá Pavla „Co já vím, jestli budu schopná se svým platem a nejistým místem zajistit dítěti to, co potřebuje. A podle toho, jak se k tomu naši staví, těžko můžu počítat s jejich pomocí. Zkrátka musím to rozhodnout teď. Jsem v devátým týdnu a za tři neděle se asi žádný zázrak nestane. Nemám muže, nemám byt, nemám prachy – jen ty od Davida na interrupci. Z toho mi vychází jediné rozumné řešení – je mi z toho hrozně, ale půjdu na potrat.“
Jiné možnosti?
Na místě Pavly by asi leckterá z nás udělala totéž s vědomím, že je to zodpovědnější než přivést dítě na svět a nezajistit mu takové dětství, jaké by chtěla. „Kdyby měla více času, zkusila by třeba hledat jiné možnosti – bydlení v azylovém domě, poradu s odborníkem. Existuje i možnost utajeného porodu a dárcovství dítěte k adopci. „Jenže o tom, že by dítě donosily, porodily a nabídly k adopci vůbec neuvažují, pokud už není na potrat pozdě. Bojí se svých vlastních citů, které by se během devíti měsíců určitě vůči dítěti rozvinuly a komplikovaly adopci. Bojí se odsouzení okolím. Bojí se, že by přivedly na svět nešťastné dítě, další k těm, které vyrůstají bez láskyplné rodiny,“ vypočítává argumenty mnohých žen Tamara Cenková a dodává, že ona sama vidí největší problém právě v reakci okolí, které v ženách, jež se vzdají svého dítěte, vidí krkavčí matky.
K tomu se připojuje i psycholog Klimeš s tím, že bohužel i věřící mnohem tolerantněji snášejí, když dívka jde na potrat nebo když se naprosto nezralá vdává, než když se rozhodne darovat své dítě k adopci. Obavy žen z toho, že dítě bude strádat nedostatkem lásky v kojeneckém ústavu a dětském domově, považuje za zbytečné. „Ze své desetileté praxe v oblasti adopce vím, že žádostí neplodných párů o miminko je stále mnohem více než kojenců vhodných k adopci. Prakticky každé zdravé miminko se už ve dvou měsících stěhuje do své náhradní rodiny, kde většinou prožije šťastné dětství s šancí na úspěšný dospělý život. Znám takové osobně.“
Uvažovat o souhlasu k adopci a odložit tak rozhodnutí, co dál s dítětem a se svým životem, na dobu během devíti, resp. jedenácti měsíců, vidí psycholog jako rozumné řešení. „Učinit tak závažné životní rozhodnutí během několika dní než vyprší interrupční lhůta, je stres. Stresu se chce rychle zbavit, problém chce rychle vyřešit, a tak vše pořádně nedomyslí. Když žena připustí, že dítě donosí a porodí, dává šanci sobě, dítěti i lidem, které zoufale po miminku touží a mít vlastní nemohou. A když během těhotenství zjistí, že má sílu své dítě vychovat, je to jedině dobře,“ dodává Jeroným Klimeš.
Jak je možné řešit předčasné těhotenství?
„Než se rozhodnete pro interrupci, uvažujte o dárcovství dítěte k adopci,“ říká Jeroným Klimeš a nabízí k zamyšlení šest výhod:
1. Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.
2. Žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.
3. Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.
4. Případná neplodnost v pozdějším věku nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.
5. Matka a její okolí má jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si raději dítě nechali (11 měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).
6. Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: Proč by nemohla adoptovat starší dítě, když právě takové její dítě je někde adoptováno?
Názor odborníka:
Jeroným Klimeš, psycholog, Líbeznice
Proč protipotratová tažení vedou především muži, a zejména ti starší, a ne ženy? Jakou roli v tom hraje psychika muže? Nejde o pocit moci? Protože oni na „stará kolena“ začínají být otci, začínají se cítit jako otcové a mají instinktivní potřebu chránit děti, rodinu a ženu. Potrat je pak pro ně pocit naprosté bezmoci, kdy jim žena třeba i proti jejich vůli zabije jejich geny. Takže je to spíš pocit bezmoci než moci.
Mnozí při vynášení soudů nad nechtěným těhotenstvím argumentují tím, že žena, protože nese větší riziko, si má desetkrát rozmyslet než k sexu přistoupí a také se desetkrát lépe jistit než muž. A když otěhotní, tak si ten „trest“ za svoji nezodpovědnost zaslouží...
To jsou dvě věci. Že riziko těhotenství nese žena a má si to dobře rozmyslet, je bezesporu pravda. Ale argumentace trestem je blábol. Jednak si žena žádný trest nezaslouží a hlavně – dítě nikdy není trest, ale vždy pokračování mého života, minimálně mých genů. Na svůj život není dobré plivat a dívat se na něj jako na trest. Vyčítám biskupům, že ani pro ně není nemanželské dítě kněze Boží dar, o který by měli s láskou a radostí pečovat. Vždyť oni by měli být ti první, kdo to bude hlásat, kteří půjdou příkladem, jak se má muž vůči dětem chovat.
Fakta o interrupci:
Dle zákona je u nás možná interrupce buď na žádost těhotné ženy, nebo z vážných zdravotních důvodů. Umělé přerušení těhotenství na žádost ženy se v souladu s legislativou provádí do 12. týdne těhotenství, přičemž k žádosti dívky do 16 let musí připojit písemný souhlas její zákonný zástupce. U žen ve věku 16–18 let má lékařské zařízení povinnost o provedeném potratu co nejdříve informovat její zákonné zástupce. Ze zdravotních důvodů matky nebo ze závažných genetických a vývojových poškozeních plodu lze provést interrupci do 24. týdne těhotenství. Výjimečně lze těhotenství ukončit bez časového omezení při ohrožení života ženy nebo při později zjištěném s životem neslučitelném poškození plodu.
Interrupci provedenou na vlastní žádost si hradí žena do 40 let sama, u starších žen z důvodů vyššího rizika genetického poškození plodu je interrupce hrazena zdravotní pojišťovnou. Cena se pohybuje od 3000 do 5000 Kč.
Je-li potrat indikován ze zdravotních důvodů, hradí jej pojišťovna. Mezi zdravotní důvody se počítá i otěhotnění při zavedeném antikoncepčním tělísku.
Interrupce do 12. týdne těhotenství se provádí většinou ambulantně, pokud nedojde ke komplikaci. V nemocnicích se pacientka obvykle jeden den hospitalizuje. Po umělém přerušení těhotenství je nutné dodržovat režim šestinedělí, tedy období, kdy se těhotenstvím hormonálně nastartovaný organizmus ženy vrací do stavu před otěhotněním. Jde hlavně o sexuální abstinenci a hygienické zásady – sprchování místo koupání. Samozřejmě se doporučuje odpočinek a šetřící režim. Podle lékařů jsou metody interrupce šetrné a bezpečné, ale bezprostřední komplikace ani budoucí neplodnost nelze stoprocentně vyloučit.