V naší obci jsem vyhlášena tím, že manželovi dopřávám možnost trávit veškerý volný čas s našimi dětmi. Ne jinak tomu bylo i včera odpoledne. Bylo hezky, tak vyrazili na místní hřiště. Když jsem se jich po návratu ptala, jaké to bylo, rozpovídal se Karel o jednom chlapečkovi, který na písku zlobil a nedal si říct. Na jeho adresu ještě dodal, že kdyby to bylo jeho dítě, dal by mu prostě na zadek a vůbec by se s ním nepáral. To mě upřímně pobavilo. Karel se na mě podíval trochu dotčeně a chtěl vědět čemu se směju. „Promiň, jen jsem si vzpomněla, jak jsi výchovně zapůsobil těsně před odchodem ven", zněla moje odpověď. Abyste rozuměli, syn uviděl pod pohovkou nějakou archivní křupku a zarytě trval na tom, že se musí okamžitě vytáhnout. Karel mu řekl ať dá pokoj, že pro tu křupku v žádném případě nepoleze. No a když jsem o pět minut později vešla do obýváku, byla pohovka napůl rozebraná a manžel ležel zaklesnutý kdesi hluboko v jejích útrobách. S křupkou, pochopitelně. Čili moje odpověď zní: Ano, výchova se dá zvládnout. Je to sice náročné, protože děti nás vychovávají neustále a naprosto nekompromisně k obrazu svému, ale přežít se to dá. Jen vydržet.
Vaše Jana Modlitbová