[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
První díl >>>
* Šance, že tomu zabráníte, je asi mizivá…
To bych nesměla zapnout televizi a ani jí nemohla dát panenku Barbie. Dlouho mě Justýnka přemlouvala, abych jí koupila postavičku Monster High ve stylu emo. Pořád jsem tomu odolávala, protože jsem nechtěla, aby měla panenku, která je pořezaná a zmalovaná, a přitom se tváří, že je v pohodě. Nakonec jsme našly jednu alespoň trochu normální a Justýnka si ji pořídila za našetřené peníze z kapesného. Byla z kamarádek poslední, kdo ji ještě neměl. Jsem z toho zoufalá, ale nic s tím neudělám.
* Jaká jste, když dostanete hlad?
Protivná, nervózní a zlá. Manžel už mě zná, takže když vidí první příznaky, zastaví mě a prohlásí: „Nic neříkej, jdeme na steak.“ Ačkoli jsem normálně hodná holka, když se ve mně něco zlomí, je se mnou k nevydržení. Stačí se ale najíst, uplyne deset minut a já jsem zase šťastná a usměvavá. Za své problémy si můžu částečně sama, protože když jsem ve spěchu, neustále jídlo odsouvám. Dalším problémem je, že nezažívám pocity hladu, které by mě upozornily, že je čas jíst.
* Přitom bez jídla se žít nedá…
Už jsem pochopila, že jídlo o nás dává vědět, jak máme rádi sami sebe. Když dneska vidím slečnu, která má na talíři kousek lososa, dvě mrkve a polovinu z toho nesní, je mi jí líto, protože vím, že má problém. Ačkoli vypadá fantasticky, uvnitř prožívá smutek. Přitom jídlo za nic nemůže. Proto ani dceru nenutím do jídla. Vždycky jí říkám, aby se najedla, protože potřebuje vyrůst, a podporuji ji v tom, že je hezké být velká. Pokud ale už nechce, nenutím ji. Nepřikládám jídlu větší význam, než opravdu má. Myslím, že hlavně díky tomu sní jen tolik, kolik potřebuje. Zároveň ani není moc na sladké.
* To je mezi dětmi spíš výjimkou!
Do jejích dvou let jsem nahrazovala bílý cukr fruktózou, protože se narodila se špatnými zoubky, které měla na svědomí moje antibiotika braná v těhotenství. Díky tomu si na cukr nenavykla. Dneska, když dostane lízátko, sní půlku a má dost.
* A jak to u vás vypadá o Vánocích s cukrovím?
Pečeme jen pro ozdobu, protože ani manžel není na sladké. Za sebe můžu říct, že se těším na bramborový salát, který miluji. Samozřejmě v něm nesmí chybět takové prasárničky, jako je majonéza a hořčice. Jinak mám ráda ostré a výrazné chutě. Mezi mé vyvolené patří zázvor, křen a chilli. Justýnka si zase nejradši dá sushi, uzenou makrelu nebo sušené maso Jerky.
* Kdo u vás doma vaří?
Já, ale jen o víkendu, a stejně si to neužívám. Nebaví mě stát u plotny. Nikdy se u vaření neuvolním. Proto nejradši připravuji jídlo stylem – hodím ingredience do pekáče, zamíchám a strčím do trouby.
* Nezměnilo se to, ani když byla Justýnka malá?
Tehdy jsem byla posedlá biostylem. Pořád jsem o tom všude mluvila a okolí neustále peskovala, co všechno malé nesmí dovolit. Vycházelo to z mého strachu. Jsem totiž na jednu stranu neskutečně zodpovědná a zároveň líná, takže když jsem měla najednou zodpovědnost za dceru, žila jsem v neustálém stresu, abych něco neudělala špatně.
* Kdy jste se zbavila nálepky „biomáma“?
Sama sebe jsem natolik utahala, že už jsem nebyla schopná v tom pokračovat. Tehdy jsem si řekla, že bych se měla vzpamatovat a uvědomit si, že ji obyčejný rohlík nezabije. Díky tomu jsem poznala, že se může v pohodě najíst v restauraci, a nakonec dospěla i k tomu, že přežije i to, když si dá hranolky. Dnes vím, že se nesmím nechat ovlivňovat, protože mě to dovádí do extrémů. Proto se vyhýbám zdravým knížkám a snažím se postupovat podle hesla: „Co ti voní, to jez.“
* Máte tendenci zacházet do extrému i ve vztazích?
Vím o sobě, že jsem „řešička“. Po nějaké době se partnera ptám, jestli náš vztah nezanedbáváme, a vybízím ho, abychom o tom spolu mluvili. Jsem s tím otravná, ale dva roky jsem studovala psychologii a i díky tomu jsem pochopila, že o vztah je potřeba se starat. Můžeme si namlouvat cokoli, ale pravda je taková, že nic nefunguje samospádem a bez naší investice se to neobejde. Skutečnost, že jsme manželé, v tomhle případě nic neznamená. Oddací list není papír na štěstí.
* Jak moc jste o sobě pochybovala, když přišel rozvod?
Musím uvést na pravou míru, že s tatínkem Justýnky jsme se nevzali, takže šlo o rozchod, po kterém následoval soud o dítě. Pro záchranu vztahu jsem udělala maximum a odešla z něj až ve chvíli, kdy jsme vyzkoušeli vše – cestu po dobrém, po zlém, společnou terapii, potlačila jsem sama sebe, snažila se být oddanou i sexy partnerkou. Nic z toho nefungovalo. Teď už vím, že tatínek Justýnky byl v té době nezralý a ke změně mu pomohl až náš rozchod. Myslím, že kdybychom se potkali dnes, možná by to dopadlo jinak, ale byl to osud. Teď jsme oba šťastně zadaní. Všichni jsme tím dospěli, bohužel nejvíc to zasáhlo Justýnku. Lidé se často obhajují tím, že udělali vše pro to, aby jejich rozchod nijak neovlivnil děti, ale to je blbost. Vždycky je zasáhne. Sama vím, že se za to budeme muset Justýnce ještě stokrát omluvit.
* I přes to vědomí jste chtěla vztah ukončit?
Poslední kapkou pro mě bylo, když začala mít Justýnka zdravotní problémy. Trápily ji noční můry, začala se počurávat a byla roztěkaná. Nakonec skončila u psychologa a já řekla dost. Po rozchodu jsem s ní zůstala sama. Bylo to krátce po mateřské, takže jsem byla bez partnera, ale i bez práce, sebevědomí, peněz. Měla jsem nějaké rezervy, ale musela jsem se sama sebe ptát, jak uživím své dítě. A jakmile jsem si připustila, že bych pracovala i jinak než jako herečka, všechno se rozjelo. Přišla nabídka na Vyprávěj, objevily se role v divadlech a pozvánky na natáčení reklam. Došlo mi, že často si vše blokujeme jen vlastní hlavou. Rozčilujeme se, že nám něco nejde, přitom nás určitá situace třeba má jen posunout k jinému způsobu myšlení.
* Dostala jste chuť znovu se zamilovat?
Ne. Smířila jsem se s tím, že budu s Justýnkou sama, a zaměřila jsem se jen na práci. To, že bych si jednou vzala Rudu (scenárista seriálu Vyprávěj Rudolf Merkner, pozn. redakce), mě ani nenapadlo. Když jsem ho viděla poprvé, byl to pro mě jen nějaký nevýrazný pán, který seděl v rohu. Vůbec to nebyl můj typ a ani já jeho ne.
* A dnes jste už půl roku manželé…
Myslím, že jeden z důvodů, proč se do mě zamiloval, byl ten, že jsem soběstačná. Říkal mi, že si vždycky přál holku, která je schopná přežít jakoukoli situaci. A minulost je důkazem, že to opravdu umím. Ruda mi ukázal, že právě to je moje přednost, a proto nemám důvod se čehokoli bát. Nejenže mi věří, ale učí mě říkat si o věci, nenechat se zahnat do kouta a nezatracovat sama sebe.