Jaký je dnešní "děcák"?

Dnešní dětské domovy jsou jiné, než byly před několika lety. Naštěstí!
Jaký je dnešní "děcák"?
Nejvyšší budova v Senožatech je šestipatrový žlutobílý panelák v zahradě s barevnými prolézačkami a dřevěnými domky. Děti si je vyzdobily samy. V těsném sousedství je i školka a škola. Malý Standík spinká v mateřince, po cestě se začínají trousit první žáčci. Čeká na ně teta, která jim pomůže s úkoly a přípravou na další den. Pak můžou jít děti za kamarády, na hřiště, hlavně kluci rádi hrají fotbal i basketbal. Chvíle volna se v domově střídají s povinnostmi stejně jako v každé funkční rodině.
 
Panu řediteli Jiřímu Kulovanému říkají děti strejdo. V domově je v současné době 41 svěřenců, tři noví mají dorazit v nejbližších dnech. Drtivá většina dětí pochází z rodin, které se o ně neumějí postarat. Osamělých sirotků bývá v dětských domovech málo. Jak děti snášejí příchod do domova? „Je to různé. Některé se těší, protože řada z nich je doma týraných,“ osvětluje problematiku pan ředitel. „Pro ně je to do určité míry úleva, i když ideální řešení to není. Některé osudy jsou hrozné. Pro nic za nic by jim soud ústavní výchovu nenařídil.“ Psycholog v domově není, ale vedení spolupracuje s výchovnými poradci a psychology v poradnách. Všechny děti projdou dvouměsíčním komplexním vyšetřením v diagnostickém ústavu.

Hraček a dárků mají dost
Po materiální stránce jsou na tom zejména díky sponzorům děti z dětských domovů srovnatelně, někdy i lépe než děti z běžných rodin. „Je to taková náplast za chybějící rodiče,“ konstatuje jedna z tet, paní Růžena Vacková. „Jako všechny děti jsou i ty naše spíše náročnější než skromné,“ dodává pan ředitel Jiří Kulovaný. „Učíme je hospodařit, ale často se stává, že v životě mají problém s penězi. V mezilidských vztazích se jim daří různě, někomu se povede založit rodinu, jinému ne. Ale myslím, že je to podobné jako v ostatní populaci,“ tvrdí pan ředitel Kulovaný. „Jsme rádi, že u nás vznikají lásky zakončené šťastným manželstvím. Víme o potomcích narozených ‚našim‘ dětem. Někdo má dokonce už vnoučata!“ Opačných problémem je třeba nemoc nebo chybějící zázemí. Několik měsíců trvalo trápení šestnáctiletého chlapce s rakovinou. Naštěstí se vyléčil! „Nedávno jsme pomáhali bývalému svěřenci, který se na nás obrátil. Je sirotek, nikoho nemá.“

Pokojíčky pro děti
Bydlí v ložničkách po dvou, výjimečně po třech. Sourozenci jsou pohromadě, pokud je jejich soužití bez problémů. Jestliže by si dítě přálo, může být v pokoji i samo. „Máme čtyři skupiny pro deset dětí, nově jsme zřídili skupinu pro osm,“ popisuje organizaci domova pan ředitel. „Ve skupinách se střídají dvě vychovatelky, někdy i tři. A noční služba. Máme i dva chlapy, údržbáře a řidiče. Šikovný muž by se hodil, ale za ty peníze, co mu můžeme nabídnout...,“ posteskne si. Většina tet je z okolí. Jedna z nich v tomto domově vyrůstala. V červnu odešly ze Senožat do pěstounských rodin tři děti, z toho dva bráškové. „Byli, jak se říká, právně volní,“ vysvětluje pan ředitel. „Zpětná vazba s nimi zatím funguje, kluci se zúčastnili i vystoupení k oslavám výročí domova. Pěstouni se ozývají. S jedním klučinou mají velké problémy. Nevím, jak to dopadne,“ zamyslel se. „Stěžují si.“ Skuteční rodiče na návštěvy také chodí. „Někdy bychom byli skoro radši, kdyby nechodili. Planě slibují, že si dítě vezmou na prázdniny, pak se vymlouvají, že jsou marod nebo jim nefunguje auto... S některými se dá trošku spolupracovat, s jinými vůbec ne. O některých vůbec nevíme, kde jsou.“ Je-li potřeba řešit úřední záležitosti, například zařídit dětem pas, stanoví se dítěti opatrovník. Od 15 let se můžou děti vydat za rodiči samy. K návštěvám je však třeba souhlas oddělení péče o děti, které prověří, jak to u nich doma vypadá. Souhlas je potřeba i v případě ostatních návštěv, někdy se vyžaduje i psychologické vyšetření hostitelů. Podmínky se zpřísnily. O odchodu svěřence samozřejmě musí vědět i vedení dětského domova. Občas se stává, že se dítě do původní rodiny po nějaké době natrvalo vrátí zpátky. Ovšem za předpokladu, že se rodinné poměry zlepšily.

Pomáhají co nejvíc
Věkové rozmezí chráněnců v dětském domově je běžně 3 – 18 let. Pan ředitel ale říká: „Když tu má sourozence, přijmeme i dítě mladší. A mladý člověk u nás může být až do 26 let, pokud se připravuje na budoucí povolání. Nedávno od nás po maturitě odcházela 21letá holčina do Domu na půli cesty. Už si našla práci. Mrzí mě, že za celou dobu fungování se ani jedno dítě od nás nedostalo na vysokou školu,“ dodává pan Kulovaný smutně. Vysvětluje si to tím, že na to děti nemají geneticky. V Senožatech se snaží vypěstovat v dětech běžné návyky. Někdy se stane, že je dítě po opuštění domova rychle zapomene. Zejména tehdy, vrátí-li se po dosažení plnoletosti do problémové rodiny. Pan ředitel zdůrazňuje, že v žádném případě dětský domov už není zařízení ústavního charakteru, kde bylo všechno uniformované. Není pravda, že by děti z dětských domovů odcházely do života nepřipravené. „Zapojují se do úklidu, praní prádla, přípravy jídel, dostávají kapesné, od určitého věku je pouštíme samotné ven. Podobně jako v rodině chceme, aby řekly, kam jdou, a trváme na určitých pravidlech. Děti mě pak třeba prozvánějí a já jim volám zpátky, protože nemají kredit,“ směje se pan ředitel Kulovaný nad podobností s dětmi z „normálních“ rodin.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře