Jaká matka, taková Katka anebo raději ne?

Osobní prožitek vztahu mámy a dcery je mužům nedostupný. Proto často nechápou, proč je – i když se mají rády – vzájemné srovnávání většinou dopaluje.
Jaká matka, taková Katka anebo raději ne?
Mrkni se na budoucí tchyni a uvidíš, co budeš mít za pár let doma.“ Toto mužské doporučení jinému muži v nás vzbuzuje úsměv, když se svojí mámou velmi dobře vycházíme (a maminka neváží o sto kilo víc). Ovšem běda, když s matkou bojujeme... To nás pak představa, že okolí připadáme „stejné jako ONA“ naplňuje pocitem nespravedlnosti. Psychologové ovšem říkají, že na tvrzení o matce a Katce bohužel (bohudík?) něco je. A že by si potencionální ženich skutečně měl omrknout, jakým způsobem budoucí paňmaminka organizuje svoji domácnost a hlavně, jaké místo v rodině má její manžel.

Co máme nahráno na harddisku
„Máma byla většinu času v domácnosti a díky ní jsme měli s bráchou krásné dětství. Když se mi narodila dcera, odjela za mnou do Anglie. Bez její pomoci bych se mohla jít klouzat, nikdy bych se nezvládla zase vrátit na vrchol. Ale když se mě zeptáte, jestli bych jako ona dokázala nebo dokonce byla dobrovolně ženou v domácnosti, říkám: „Ne! Nikdy!“ Hádejte, kdo tato slova pronesl? Darja Klimentová, rodačka z Horních Počernic, primabalerína Londýnského královského baletu, kterou si oblíbila i princezna Diana. Jak je to tedy s tou matkou a Katkou?
 
„Ono vůbec nejde o to, že by dcera měla kopírovat matčin život,“ uvádí věc na správnou míru psycholožka Jana Markvartová. „Často je to naopak. Dcera se tak moc nechce matce podobat, až se cíleně překlopí do opačného extrému. Maminka „bordelářka“ tak může mít dceru přeusilovnou hospodyňku. Maminka, skromná ženuška, co se oddaně podřídila rodinnému blahu, naopak úspěšnou kariéristku. To, proč matky dcery prozradí víc, než je někdy milé, je, že potencionální partner, ale i zaměstnavatel hned vidí, jaká osobnost nebo neosobnost je celkově formovala. A dcery, ať se k tomu hlásí nebo ne, její hodnoty, přístup k práci, k mužům, k řešení problémů podvědomě přejímají. A pak k tomu zaujímají postoj. Nikdy nestojí mimo! Buď se ztotožní a mámu napodobují. Nebo se jí snaží zavděčit (to když nenaplnily matčino očekávání). V nejhorším případě si svými činy vyřizují účty a dělají podvědomě opak toho, co by si ona přála a co považuje za správné .... až vlastně nežijí vlastní život. Stejně nejsou spokojené a zase z toho viní matku.
 
Podvědomí je totiž jako harddisk a jeho mazání dá strašlivou práci... Například dcera v době dospívání absolutně nesouhlasí s matčiným životním přístupem „nejdůležitější je si najít někoho, kdo tě bude živit.“ Vrhne se na studia, na práci... a pak se najednou v duchu přistihne, že by jí vlastně vyhovovalo co hlásala, matka. Že by se chtěla mít lépe, než na co si je sama schopná vydělat a výměnou za nezávislost se cíleně poohlíží po bohatších mužích.

Nic není ztraceno
Když se nám ovšem povede zvládnout vlastně jeden z nejtěžších životních úkolů: mít mámu rády pro její dobré vlastnosti, nebrat si příliš k srdci to, v čem se názorově rozcházíme a odpustit jí případné křivdy a křivdičky, které na nás napáchala, uleví se nám. Vyhrajeme. Máma se totiž zgruntu nezmění. Ale my, mladší, psychicky pružnější a hlavně s mnohem vyšší porcí energie k ní můžeme měnit svoje postoje. Dcery by podle odborníků totiž měly být vždy ty velkorysejší. 
 
Věra Kubíková a Věra Karásková
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Věra Kubíková (60), dělnická profese, děti: Mirek (39), Jan (38) a Věra (31)
Když se dcera narodila, bylo mi 29 let a už měla dva brášky 8 a 7 roků. Vyrůstala s kluky a věkový rozdíl nebyl vůbec překážkou. Když byla plnoletá, splnila si sen a začala létat paragliding. Strhla sebou i oba starší bráchy a já měla trojnásobný strach, aby se mi vždy z toho nebe vrátili v pořádku na zem. Tím se od sebe moc lišíme, je odvážnější, než bych dokázala být já.
 
I přesto, že stále někde poletovala, ani nevím jak se naučila tak výborně vařit, péct, háčkovat, plést, a o jiných aktivitách ani nemluvím. V tomhle jsme si podobné, ale ráda uznávám, že je lepší než já. Nikdy jsem ji do ničeho nenutila a dnes mám radost, jak bez problémů vyrostla. Jsem šťastná, že ji mám a doba kterou jsem s ní byla na „mateřské dovolené“ byla z nejšťastnějších. Dětí jsem si opravdu užívala i když byli tři. Věrka má dnes již ročního syna, hodného manžela a velkou rodinu, která ji má ráda. Dělá mi jen samou radost.
 
Já jsem letos vdaná 40 let, přeji své dceři stejně šťastné manželství a také tak dlouhé. Neměnila bych s ní vůbec nic, čekají ji radosti i starosti, které já už mám skoro prožité. Hlavně ať ona i její rodina žijí ve zdraví, to je ten největší dar.
 
Věra Karásková, 31 let, asistentka ředitele, nyní rodičovská dovolená, syn Románek (1)
Opravdu jen těžko můžu posoudit, jaký byl život mojí maminky v 31 letech. Já byla tehdy dvouleté škvrně, které si nic nepamatuje. Rozdíl je v tom, že já mám jedno dítě a maminka už měla tři. Bráškové byli školou povinní a máma, jak vypráví, si mateřskou se mnou opravdu užívala. Zato já momentálně bojuji s tím, jak se vší tou zodpovědností, ale také radostí, naložit. Třeba budu při třetím dítěti taky takový „mazák“ jako moje máma.
 
A jestli bych s ní měnila? Asi ne. Každá doba má něco do sebe, něco špatného a taky dobrého, a proto si myslím, že bych v době, kdy bylo mé mámě 31 let byla stejně spokojená, jako jsem dnes.
 
Ale narozením mého syna se ve mně něco zlomilo. Mám pocit, že spousta dětí bere obavy svých rodičů na lehkou váhu, stejně jako kdysi já, když jsem se loučívala se svými rodiči se slovy „žádný strach, vrátíme se v pořádku“. Lítali jsme si s brášky někde v oblacích a mysleli si, že zrovna nám se nemůže nic stát, že špatné věci se stávají těm ostatním, ale ono to tak není. Až teď si uvědomuji, jak to muselo být pro naše hrozné, když se s námi při každém našem výletu loučili. Byli skvělí, pouštěli nás s těžkým srdcem, ale nikdy nám nic nezakazovali ani nepřikazovali. Dnes již chápu jejich slova: „Počkejte, až budete mít svoje děti.“ No, a my se dočkali a pochopili... Strach o dítě hodně změnil můj pohled na rodiče.
 
S narozením Románka, se upravil i můj vztah k dětem.Nikdy jsem nebyla typická „půjčovačka“ kočárků, chovat děti jsem se bála, aby nezačaly hned brečet. Děti jsem měla ráda, ale těšila jsem se na to svoje. A teď, co jsem mámou, nemůžu slyšet dítě plakat, hned mám tendenci jej pochovat. Rve mi srdce, když děti trpí. Když naopak vidím dítě, které je šťastné a tulí se k mámě, derou se mi slzy do očí. To vše se mnou udělalo vlastní dítě.
 
Ladislava Matějková, Zuzana Hrubá a Veronika Hrubá
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Ladislava Matějková (77), pracovala jako švadlena, nyní v důchodu, děti: Bohumila (52), Ladislava (50), Marie (46) a Zuzana (44)
Mám čtyři dcery a Zuzka, moje nejmladší, je mi fyzicky nejvíc podobná. Jinak charakterově je to celý můj manžel, jsou stejně impulzivní, přátelští.
Rozhodně bych dnes s ní neměnila, třeba tu jejich nejistotu v zaměstnání, to je pro mě, starou generaci, nepředstavitelné. Teď cítím ze všech nervozitu, shon. Doba je sice určitě „vepředu“, ale za mých časů to mělo svoje kouzlo, nebylo tolik lákadel k utrácení těžce vydělaných peněz, lidé si uměli povídat, mít na sebe čas, žít pro druhé. Zdá se mi, že dnes je to víc o penězích a zbytečném shonu po nich.
 
Stále tmelím svou rodinu a doufám, že budou stát při sobě i po mé smrti. Jsem pyšná na svou dceru, stejně jako na svoje další tři, jsou dobrými matkami, žijí celý svůj život ve stejných manželstvích a já jsem díky nim šťastnou babičkou devíti vnoučat a pěti pravnoučat. Miluji celou svou rodinu a s pomocí boží nechť jsou všichni ve svých životech šťastní jako já.
 
Zuzana Hrubá (44), pracovala jako prodavačka, nyní technická kontrola, děti: Veronika (23) a David (20)
Moje máma v mém věku ještě nebyla babičkou, jako já teď. Starala se o čtyři dcery, její život se mi tenkrát zdál stereotypní. Každý týden mi připadal stejný jako ten předešlý, ale milovala jsem neděle, chodilo se do kostela, rodina se navštěvovala, jelo se na výlet. Nebyly mobily, ale zase se všechno řešilo osobně. To bych vyměnila, lidé si byli blíž.
 
Jen si uvědomuji, že když jsme s manželem založili rodinu a postavili se na vlastní nohy, teprve mi došlo, co pro nás všechno rodiče udělali, a začala jsem si toho opravdu vážit. Vše krásné, co jsem prožila s mými rodiči, jsem se snažila přenést i do mé rodiny.
 
Od chvíle, co se Verunka stala matkou, cítím, že jsme si hodně podobné. Téměř stejné, na první místo v životě stavíme rodinu a děti. Věřím, že děti jsou zrcadlem rodičů. Jsem šťastná, že v mém středním věku si můžu užívat svou vnučku a být jí aktivní babičkou. Jsem ráda, že je dcera po mně a svou kariéru odsunula ve svém žebříčku hodnot na nižší příčku.
 
Rozhodně bych měnila celé období mateřské dovolené, my s manželem jsme měli ten rodinný start podstatně těžší, asi tak jako spousta mladých teď, kteří žijí u svých rodičů, nebo jsou zadluženi vysokými hypotékami. Jsem na dceru pyšná pro spoustu věcí, ale nejvíc za to obrovské štěstí – Natálku, která vnesla ještě víc radosti do našeho života.

Veronika Hrubá (23), sekretářka, nyní rodičovská dovolená, dítě: Natálie (1)
Moje maminka měla v mém věku už dvě děti. Já mám jedno a bohatě mi to stačí. Chci si ji naplno vychutnat. ale chceme s partnerem i cestovat, což moje maminka nemohla, protože byla jiná doba, nebyly peníze, příležitosti, ani třeba takový luxus jako například jednorázové pleny. Navíc já mám to štěstí, že mám obětavého a pracovitého partnera, který pro mě a Natálku dělá první poslední.
 
I přesto všechno si myslím, že máme s maminkou podobný život, už třeba v tom, že jako první se mi narodila dcera, jako kdysi jí. Ale rozhodně bych neměnila dobu – jsem v té naší velmi spokojená.
 
Ludmila Zendulková a Ludmila Mojžíšová
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Ludmila Zendulková (59), dříve zaměstnankyně dětských jeslí, nyní asistentka v rodinné firmě, děti: Pavla (38), Ludmila (35), Tomáš (33) a Jaroslava (30)
S dcerou jsme si určitě velice podobné, jak vzhledově, tak i povahou, jen Lidka je proti mně měkčí povahy, hodně věcí si nechá líbit a přechází je s úsměvem, ona je takový vnitřní bojovník. Rozhodně podobu vidím také v počtu dětí a ve vazbě na rodinu, já měla čtyři a u Lidky to vypadá, že u třetího ještě neskončili...
 
Kdyby to šlo a mohla bych pár věcí změnit, rozhodně by mi život tenkrát usnadnila automatická pračka, jednorázové plenky, hotová jídla, podpora kojení, ale i tak na tu dobu vzpomínám ráda. Ještě jedna věc je fajn, že dnes maminky můžou zůstat až čtyři roky s dětmi doma, za nás se šlo zpět do zaměstnání velmi brzo, a děti buď do jeslí, anebo měl někdo štěstí jako já, neboť mi velice pomohli s hlídáním moji rodiče. Navíc mi také v zaměstnání vyšli tenkrát vstříc a pracovala jsem na zkrácený úvazek, takže vše se i se čtyřmi dětmi dalo zvládnout bez větších problémů.
 
Mám z Lidky velkou radost ve spoustě věcí. Skvěle se stará o děti, domácnost, navíc je výborná kuchařka, peče velmi dobré cukroví, dorty… Vzpomínám, že jako mladá slečna se jakékoli práci v kuchyni vyhýbala na kilometry daleko. Také si velice cením její skromnosti a obětavosti pro děti a rodinu.

Ludmila Mojžíšová (35), provozní restaurace, nyní na mateřské dovolené, děti: Markéta (10), Bohumil (7) a Šimon (8 měsíců)
Pamatuji si, že se máma musela pěkně otáčet, aby vše zvládla, byl to fofr a zvládala to skvěle. Uměla nás všechny zapřáhnout, a my se nenudili, pomáhali jsme s chodem domácnosti, pleli chodníky, museli jsme se jeden o druhého postarat, taky nás naučila umět se vzájemně o sebe opřít, mít se rádi… Byla výborná manažerka naší rodiny. Je rozhodně mým vzorem.
 
Jeden z rozdílů vidím v tom, že nám nemohli tenkrát dávat takové dárky, jakými teď mi „rozmazlujeme“ naše děti, tenkrát jsme si dárků od rodičů opravdu vážili. Mám krásnou vzpomínku, jak jsme se sestrami dostaly k Vánocům každá šití, a táta nám pravidelně kontroloval počet jehel a já mám tohle šití i po těch letech kompletní.
 
S mámou bych vyměnila jediné, a to jejího muže, mého tátu, byl a je stále úžasný manžel i dědeček. Toho jí závidím a současně přeji. Můj názor na mámu se narozením mých dětí nijak nezměnil, jen si jí víc vážím za to, jak drží naši velkou rodinu pohromadě. Máme takovou tradici – každý čtvrtek si uděláme pěkně, a to tak, že upečeme něco dobrého a sejdeme se u mámy. Moc si přeji, abych jednou měla i já tolik milujících lidí kolem sebe, jako má teď moje máma.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře