Jak zvládnout domácí přípravu školáků

Každodenní školní koloběh už je v plném proudu. Neodmyslitelně k němu patří i psaní úkolů...
Jak zvládnout domácí přípravu školáků
Tati, mám dneska tři stránky z matiky, vítá otce s děsem v očích desetiletá Agáta. Ach jo, nech mě alespoň zout boty. Z vedlejšího pokoje se ozývají zvuky počítačové hry a u ní leží druhý adept na úkolování, pro změnu druhák Jáchym. Ten by si nejradši všechno dělal sám, ale pak nosí ze školy poznámky o zapomínání, chybách v sešitech… Jak to vyřešit? Kdo z dětí by měl mít přednost a jak dlouho se s malými školáčky učit, když čas není nafukovací a rodina se schází doma v podvečer. Vyptali jsme se několika rodičů a požádali jsme o stanovisko i odborníka.

Samostatnost
Zuzana (40), synové 11 a 9 let
Starší Jakub je velice roztržitý, rád a na všechno zapomíná. I když jsem zastáncem maximální samostatnosti, musím se ho ptát dodnes, jaké má úkoly, a kontrolovat, jestli je udělal. Je chytrý, ale s hlavou v oblacích. Když je mi nejhůř, ujišťuju se pořád dokola, že mi to jednou vrátí a vystuduje, směje se Zuzana. Mladší Lukáš je úplně jiný, dokáže si čas zorganizovat, stíhá kroužky (florbal, dramatický kroužek a sborový zpěv) a ještě si udělá úkoly. Ani s jedním se neučím, nechala jsem to na nich hned po druhé třídě.

Jsem jako hlídač
Jana (35), synové 8 a 9 let

Ani jeden z kluků se učit doma nechce, pořád by si hráli na počítači nebo lítali s kamarády venku, chodili sportovat. Chápu, že potřebují vybít energii, ale co s povinnostmi. Možná se jim věnuji moc, ale mám zkrácený pracovní úvazek a každé odpoledne hlídám, jestli dělají úkoly, pak jim je opravuji, případně je zkouším, když mají nějaké písemky, nebo vysvětluji nepochopenou látku. Zatím se mi to osvědčilo, oba mají dobré známky, tak v tom budu pokračovat i letošní školní rok. Možná u kluků je dozor víc potřeba, holčičky, jak slyším od kamarádek, jsou pečlivější a samostatné. Ráda bych, aby šli po prvním stupni na gymnázium.

Nevím, co probírají…
Katka (30), dcery 10 a 9 let
Mám hodně zájmů, hodně povinností, navíc jsem samoživitelka, vůbec nemám čas se s holkama učit. Starší Kristýnka má trochu problémy, je dyslektik, hůř čte a známky úplně skvělé nemá, mladší Klárka je na tom líp. Nezlobím se, za známky netrestám, snažím se jim vysvětlit, že se učí pro sebe, ne pro mě či pro jedničku. Horší je, když ve škole zlobí, jsou nepozorné nebo zapomínají úkoly. To pak zakážu televizi nebo počítač. Myslím, že musejí být samostatné, já mám dost práce je zajistit a organizačně zvládnout chod domácnosti.

Zaměstnaná máma
Tomáš (43), dcera 1, syn 8 (tatínek z úvodního příběhu)
Maminka je pracovně vytížená, chodí domů kolem televizních zpráv a on se dobrovolně rozhodl tíhu domácí přípravy vzít na svá bedra. Je to děsně vyčerpávající, dcera má velké množství přípravy, je úzkostná, nevěří si, navíc matematika není její silnou stránkou. Klidně nad úkoly strávíme i dvě hodiny.
A co s druhákem? Ten by potřeboval dozor, číst nahlas. Některé dny to vůbec nestihneme, pak přinese poznámku. Cítím, že ho šidím, ale jak to mám zvládnout? Nebo nechat dceru už plavat samotnou, Tomáš je celý rozervaný vlastními pochybnostmi.

Názor odborníka PhDr. Václava Mertina, psychologa
Samostatnost u dítěte je většinou žádaná vlastnost, nicméně vždy musíme vycházet z aktuální úrovně konkrétního dítěte. Jedno sedmileté se dokáže postarat o všechny školní záležitosti samo jen s mírnou dopomocí, zatímco jiné dítě je teprve na samém začátku samostatnosti. I na velkých rozdílech mezi sourozenci není nic nenormálního.
 
Rodiče musejí vždy vycházet z toho, jaké jejich dítě je, ne z toho, jaké by mělo být, jací jsou sourozenci, vrstevníci nebo co od nich očekává škola či oni sami. A od této skutečnosti by také měli odvíjet svou pomoc. Jestliže váš potomek přípravu na vyučování, výrobu pomůcek a dalších úkolů dostatečně nezvládá, je namístě rodičovská podpora a stálá připravenost k pomoci. Dítě není malý dospělý, ale všemu se postupně učí. Když mu pomůžete, tak se postupně všemu učí a už vás nebude využívat. Nemusíte mít obavy, že když ho dnes hodně podporujete, bude ještě za deset patnáct let v dospělosti úplně nesamostatný.
 
Je dobré dítěti vysvětlit, jak je důležité učit se a povzbuzovat ho slovně. Ale moc to nepomáhá… Mnohem lepší je ukázat mu názorně, co má dělat, jak se to dělá a fakticky mu pomoci, aby to dokázalo. Přitom zpravidla nestačí jednou, dvakrát tento postup zopakovat, ale opakovat tak dlouho, dokud to potomek nezvládne sám. Rodiče by měli spíš povzbuzovat, někdy i myslet za dítě, předvídat a míň hlídat, podezírat, trestat a zakazovat.
 
Tomáš má víc možností, např. šachovou simultánku (přecházení od jednoho k druhému). Když jsou doma oba rodiče, mohou se o děti podělit. Méně vhodná, ale v nouzi přijatelná varianta je, že nejdřív napíše úkoly jedno dítě a pak druhé.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře