Děti vnesou do rodiny špetku chaosu, ale taky pořádek. Zejména když už navštěvují školku nebo školu, je třeba pravidelně vstávat, večeřet, uléhat do postýlek... To vše se blahodárně promítne do fungování celé rodiny. Druhá strana mince, zmatky, které působí neutišitelná miminka, vztekající se batolata, neposlušní předškoláci nebo rvačky tvrdohlavých školáků už tak příznivé nejsou. Konflikty u vás převažují nad klidem a shodou? Pak záleží hodně na vás, rodičích, jak přistoupíte k řešení dětských potyček. Vašimi zbraněmi by měly být klid, informovanost, empatie a láska k dětem.
Jakou má pozici
Některé děti, zejména v „krizových“ fázích vývoje, bývají podrážděné, přecitlivělé, mají sklon k hádavosti. Jiné jsou naopak už od narození pohodové, jen tak něco je nerozhází a téměř za všech okolností se smějí. Každé dítko je jedinečný „exemplář“ a v případě sourozenců je fajn, když jejich charaktery nevytvářejí prostor pro konkurenci, ale když se vzájemně doplňují. Povaha dětí je do určité míry ovlivněna sourozeneckou pozicí. Nejstarší dítě bývá často zodpovědný a cílevědomý jedinec. Rád se vrhá do nových, těžších úkolů, které řeší velmi svědomitě, se smyslem pro detail. Druhorozené dítě bývá (ne vždycky!) méně náročné, přizpůsobivé a společenské. Rádo soutěží, zároveň ale umí spolupracovat a dělat kompromisy. (Stejné vlastnosti mívá i „prostřední“ dítě.) A benjamínek rodiny je obvykle otevřená, nekomplikovaná a zábavná osobnost plná – často i nebezpečných – nápadů. (Opět to neplatí bezvýhradně.)
Co vidí u rodičů
To, jak spolu děti vycházejí, může také záviset na pohlaví, věkovém odstupu a mnoha dalších faktorech. V neposlední řadě pochopitelně na rodičích, jak se chovají k sobě navzájem, k dětem, přátelům, k cizím lidem. Základní modely sociálního chování děti mimoděk odkoukají a nesou si je s sebou až do dospělosti. Stará známá věc: rodiče vychovávají nejvíc v momentě, kdy „právě nevychovávají“. Dětem zkrátka nic neunikne.
„Hodní“ rodiče?
Někdo by se mohl mylně domnívat, že „hodný“ rodič je osoba, která dětem všechno dovolí, o co si řeknou, jim ihned koupí, která se nechá ke všemu „umluvit“. Rodič má být naopak rozhodný a sebejistý, zakročit tehdy, když je třeba, a nemíchat se do záležitosti dětí ve chvíli, kdy mohou svůj spor urovnat sami. Co řekne máma a táta, to platí. Pro děti je úleva, když takhle vnímají své rodiče, a cítí se v bezpečí, když se mohou na své rodiče a jejich výroky či sliby spolehnout.
Vztah mezi dětmi
Na prvorozeném dítěti leží zpočátku velká zodpovědnost. Hlavně na něm totiž závisí, jaký sourozenecký vztah mezi dětmi „naskočí“ a jak se bude dále vyvíjet. Proto by ho rodiče měli na narození brášky nebo sestřičky dobře připravit. Měli by také sami sebe „vyškolit“ pro případ, že prvorozené dítě miminko odmítá, a pozitivně přispívat k adaptaci celé rodiny na nově vzniklou situaci.
Nemusí se bát
Mezi rodiči a každým dítětem by měl fungovat jedinečný a nezávislý vztah. Aby byly obě (všechny) děti spokojené, prospívaly, aby byly spojené zdravou a láskyplnou sourozeneckou vazbou, musí se rodiče vyvarovat hesla „mezi svými dětmi nedělat žádné rozdíly“. Naopak: měli by vždy respektovat jejich zvláštnosti a území každého z nich. Dokonce by jim měli jejich teritoria pomoci vymezit. Když starší dítě vidí, že do rodiny nepřibyl někdo, kdo mu bere jeho práva, ale kdo dostal jiná, pochopí, že se nebude muset o svoje postavení obávat.
Jak na to?
Inspiraci najdete například v knize V. Chvály a L. Trapkové Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál).