Jak si nevychovat malého tyrana

Zní to možná přehnaně. Copak roztomilý, jen snad trošku svéhlavější capart, může být nazýván tyranem svých rodičů? Může. A smutné je, že si to týrané mámy a zotročení tátové vlastně zavinili sami.
Jak si nevychovat malého tyrana
Možná i vy máte někde ve svém okolí rodinu, jejichž nejmladší člen sice nedávno odrostl plenám, ale už pevně třímá žezlo a nesmlouvavě řídí chod celé domácnosti. A jelikož se mu nikdo neodváží postavit na odpor, malý despota stupňuje své požadavky razantněji než šéf nějaké vojenské diktatury. On ale moc násilí k usednutí na trůn nepotřeboval – stačilo mu k tomu jedno: bezmezná láska jeho rodičů.
 
Ti ho totiž milují tak, že se ani neopováží mu něco zakázat či přikázat. V naivní snaze vychovávat své dítě ve jménu naprosté svobody, aby snad nefrustrovali jeho jemnou dětskou duši nebo neohýbali jeho jedinečnou individualitu, svému nejdražšímu vlastně ubližují víc, než si dovedou představit. Lidské mládě totiž ke svému rozvoji potřebuje nejen lásku, ale také řád a hranice, jinak je zmatené a chybí mu pocit jistoty a bezpečí, takže je donucené jednat. A uchopení moci se mu v takové situaci jeví jako jediná možnost. Navíc dítě pro správný vývoj své osobnosti potřebuje vzdorovat. A čemu by vzdorovalo, kdyby nemělo stanovena žádná pravidla, která je možné porušovat? Tak se ptá i dětská psycholožka Anne Bacusová, autorka knížky Vaše dítě ve věku od 1 do 3 let (vydalo nakladatelství Portál).

Kdo tady rozhoduje?
Pětiletý syn jedné mé známé, říkejme mu třeba Petr, například odmítá chodit večer spát, protože už dávno zjistil, že tak může dokonale manipulovat svými rodiči. Všechny jejich pokusy jako čtení pohádek, držení za ruku, zpívání ukolébavek a pojídání dobrůtek v posteli byly odsouzeny k nezdaru, a tak malý nezbeda tráví večery s nimi v obývacím pokoji, kde určuje, co se bude sledovat v televizi, kde budou rodiče sedět a co budou dělat. Když se otec několikrát pokusil vzepřít – jednoduše plácnul dítě přes zadek a odvedl ho do jeho pokoje – skončilo to strašlivou scénou, kdy Petr křičel jako by ho na nože brali a do toho se ozývaly matčiny hlasité protesty. A tak chlapec odchází do hajan kolem půlnoci, společně s rodiči, a to i v případě, že oni sami by měli chuť jít spát dřív. To je jeden příklad za všechny. Jiné děti zase ovládají své rodiče pomocí jídla – jedí jen určité potraviny, a to pouze z určitého talířku, v extrémních případech je rodiče smí krmit výhradně převlečení za klauna nebo za zpěvu populární písně. Další odmítají sedět v kočárku, nenechají se vést za ruku ani po rušné silnici nebo trestají své rodiče za prohřešky bitím a kopáním.
 
Rehabilitujme selský rozum
„Stále častěji se setkávám s rodiči naprosto psychicky vyčerpanými výchovou dítěte. Jsou svým potomkem zotročeni, ačkoli mu chtěli dát svobodu a v tomto duchu ho vést,“ píše ve své slavné knize „Malý tyran“ (vydal Portál) německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová. „Nevědí už jak dál, protože se k nitru svého dítěte nemohou dostat ani laskavým chováním, ani pochvalou a pokáráním. Jsou to rodiče, kteří už téměř litují, že přivedli na svět dítě...“ Bylo by snadné svádět veškerou vinu na zoufalé rodiče, ale i sama autorka ve své knize upozorňuje na to, že příčin a faktorů podílejících se na stoupajícím počtu panovačných dětí mezi námi je víc.
 
Takzvaný západní svět, ve kterém žijeme i my, se už dávno nepotýká s materiálním nedostatkem nebo složitými životními podmínkami, v jakých žily třeba ještě naše babičky, které neměly čas řešit, zda jsou na své dítě moc nebo málo hodné. Pohodlný až blahobytný život a ztráta širších rodinných vazeb a zkušeností však otupil naše instinkty, hromada technických vymožeností nám umožňuje věnovat se dítěti skutečně čtyřiadvacet hodin denně a „vševědoucí“ média včetně anonymního internetu nás zavalují rádoby zaručenými informacemi a návody na tu správnou výchovu. Selský rozum jako by se v tom mumraji ztrácel kamsi hluboko a my – povětšinou odchovaní socialistickými sterilními porodnicemi, neosobními jeslemi a přísnými rodičovskými mantinely – chceme svým dětem zařídit lepší vstup do života, než jsme měli my. A tak je v dobré víře rozmazlujeme, nebo spíš necháváme napospas jejich vlastní nedozrálé vůli tak, jak to dělali tisíce rodičů v západní Evropě a v USA před nedávnými lety ve jménu „liberální výchovy“. Mimochodem v těchto zemích se dneska potýkají se zvýšenou agresivitou ve společnosti a s nebývalým nárůstem týrání rodičů dětmi.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Kdy začne dítě panovat?
Jakmile mu to dovolíme. Novorozence prý rozmazlit nemůžeme, proto je třeba miminku v tomto období vycházet vstříc, tak jak potřebuje. Hodně ho chovat a nosit, aby cítilo matčinu blízkost a čerpalo z ní pocit bezpečí. I ten pomáhá předcházet vzniku psychických deformací. Podle doktorky Prekopové vzniká panovačnost od 5 do 22 měsíců, kdy je dítě na určitém stupni vývoje citů, vnímání, motoriky a myšlení, a zvlášť výrazně zde figuruje pocit vlastní všemoci a touha ovládat okolní svět. Pokud mu v té době rodiče nenabídnou autoritu a hranice, hledá si jistoty jinde. A to v ovládání. Jenže, jak dodává Jiřina Prekopová: „Neustálé vládnutí, kontrolování, provokování, nutnost být ve středu pozornosti a obrana proti výzvám něco se učit, přivádí dítě do stresu, který projevuje neklidem, nervózním napětím, hyperaktivitou a neschopností koncentrovat se.“ Rodiče pak mají pocit, že dítě je zlobí schválně a nechápou, proč jim to dělá, když ho přece tolik milují.
 
„Jsem ze svého syna už úplně zoufalá,“ přiznává pětatřicetiletá Karolína, matka šestiletého Martina, který se projevuje jako malý tyran. „Často se přistihnu, že ho svým způsobem začínám nesnášet, protože nikdy neposlechne, vše musí být po jeho, a dokonce si myslím, že ho těší, když se kvůli němu s jeho otcem šíleně hádáme.“ Ano, bohužel ho to opravdu těší. Malí tyranové totiž potřebují mít pocit, že vše se děje podle jejich scénáře, a tak když naplánují rodičovskou hádku, naplňuje je uspokojením, když se akce povede. Mají navíc problém cítit lásku ke svým milujícím rodičům, protože v jejich očích nejsou ti velcí a silní, jak by si přáli, ale jen slabí a ovladatelní. Takže na jednu stranu zkoušejí zajít stále dál, aby konečně narazili na kýženou hranici, která by jim poskytla pocit jistoty, a na druhou stranu víc a víc podléhají své závislosti na moci.

Rada na závěr
Neexistuje žádný instantní recept, jak to udělat, aby z vašeho dítěte vyrostla vyrovnaná spokojená bytost, a ne samolibý a nakonec i nešťastný tyran. Každé dítě je jiné a také rodiče nejsou zdaleka všichni z jednoho těsta. Jedním z nejdůležitějších předpokladů je ovšem nezaměňovat lásku s totální defenzívou. Znám tatínka, který svého syna při hře vždycky nechává vyhrát, protože nechce, aby zažil nepříjemný pocit prohry. Jenže chlapec jednou stejně bude soupeřit s někým, kdo bude prostě jen hrát podle pravidel, a čím později to přijde, tím víc ho bude pád z trůnu neporazitelnosti bolet.
 
My bychom si jako rodiče měli uvědomit, že tím, že svým dětem jen umetáme cestičku a děláme vše, co si přejí, jim budoucí život nezjednodušujeme, ale naopak velmi komplikujeme. Vychovávejme své potomky s láskou, ale pěstujme také spravedlivou rodičovskou autoritu a dejme jim zakusit pocit, že tady jsou hranice a ty se prostě nepřekračují. Nebojte, nebudou nás mít o to méně rádi. Nenechme se dětmi šikanovat nebo dokonce fyzicky napadat, učme je objetí a také soucitu s druhými. A nenechávejme to na později, až z toho budou mít rozum, ale začněme už v době, kdy ten rozum coby batolata teprve berou. A když se nám něco nezdá, nebojme se navštívit odborného dětského psychologa. Čím dřív začneme jednat, tím větší bude mít naše dítě šanci být v životě šťastné.
 
Jak poznáte malého tyrana?
Mnohem pravděpodobněji je to chlapec – statisticky tu vedou chlapci nad dívkami v poměru 5:1.
 
Nejspíš je jedináček, prvorozené dítě (které určitý čas bylo jedináčkem) nebo naopak benjamínek.
 
Je nápadně vztahovačný, má svéhlavé návyky, na nichž trvá, a trvalou potřebu být středem pozornosti.
 
Neumí prohrávat. Porážku třeba ve hře nebo při sportu nesnese. Pokud mu něco nejde, přestane to dělat.
 
Při případných neúspěších reaguje pofňukáváním a pobrekáváním.
 
Extrémně lpí na svých zvycích – jí třeba jen zelené jídlo, chodí ob jeden schod nebo nosí triko jen naruby.
 
Mezi vrstevníky je nepřizpůsobivý, raději si hraje s dospělými nebo s výrazně mladšími či staršími dětmi, které mu vyjdou vstříc.
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře