Jak se žije maminkám studentkám

Začátek roku považuje většina z nás za období odpočinku po náročných Vánocích. Pro některé maminky je to však doba plná shonu a stresu. Chodí totiž do školy...
Jak se žije maminkám studentkám
1. příběh - Mokré plínky versus suchá skripta
Barbora (25) studuje speciální pedagogiku na Univerzitě J. A. Komenského v Praze. Toto zkouškové období je její první, proto zatím nedokáže odhadnout, jak náročné pro ni nakonec bude. Už teď je ale jasné, že je oproti ostatním spolužákům v předstihu. Zápočtovou práci z pedagogiky odevzdala v listopadu a na zkoušku z psychologie šla v prosincovém předtermínu. „Měla jsem strach, abych celé Vánoce neležela v knihách a neošidila se tak o vzácné rodinné chvilky,“ vysvětluje důvod, proč začala s učením už na začátku semestru. „Studijní povinnosti si snažím rovnoměrně rozvrhnout. Možná má na tohle plánování vliv i to, že si díky mateřství a dítěti víc uvědomuji, jak je čas vzácný.“

Ze školy do školy
Maminka osmiměsíční Viktorky upřímně přiznává, že ji ke studiu vysoké školy nepřivedla ani tak touha po dalším vzdělávání jako spíš nutnost. Než odešla na mateřskou dovolenou, učila angličtinu na základní škole, kde se jí velmi zalíbilo a kam by se určitě chtěla vrátit. „Práce s dětmi mě opravdu chytla. Ve školství chci určitě setrvat, proto studium pedagogiky považuji za nezbytnou investici do své budoucnosti.“ Soukromou školu si Barbora vybrala zejména z důvodu, že v Praze nenašla jedinou státní školu, kde by dala dálkově studovat pedagogika bez předchozího magisterského vzdělání. „Takovou možnost nabízí třeba Ústí nad Labem nebo Ostrava, ale dojíždět tak daleko bych nechtěla,“ přiznává otevřeně a dodává, že si na Univerzitě J. A. Komenského cení jak individuálního přístupu, tak zejména kombinované formy studia, díky které tráví ve škole jen několik víkendů za semestr. „Denní studium si při dítěti nebo při zaměstnání opravdu nedokáži představit.“ Kombinovaná forma je sice méně náročná na docházku, ale zato vyžaduje důslednější domácí přípravu. Na co není během přednášek dostatek času, to musí studenti sami načíst. „Naštěstí máme k dispozici skripta, která sice nenahradí záživné přednášky, ale přípravu na zkoušku nám hodně usnadní.“

Stýská se mi
Barbora si myslí, že studium, které si vybrala, lze při mateřské dovolené bez obtíží zvládnout. Prý na tom má velkou zásluhu babička Bohumila a manžel Martin, kteří se o malou Viktorku starají, když Barbora potřebuje studovat. „Bez nich bych to těžko zvládla,“ říká upřímně a dodává, že k soustředění musí mít nejen klid, ale i jistotu, že je o dceru dobře postaráno. „Díky mojí mamince nemusím myslet na to, jestli Viki nemá mokré plínky, ale je mi líto, že nemohu být s nimi.“ Také se přiznává, že nepatří mezi ty maminky, které studium považují za relaxaci, při které se věnují jen samy sobě. Jí se naopak po dceři stýská. Když je ve škole, nedokáže se oprostit od myšlenek na to, jak se doma mají. „Možná to až trochu přeháním, když skoro každou přestávku volám manželovi.“

Co se na mateřské naučíš...
I přesto, že jí škola zabere čas, který by jinak mohla trávit se svou rodinou, je Barbora ráda, že může studovat. Baví ji zejména ty předměty, které jako učitelka využije v praxi. „Hodně mě zajímá problematika dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí. S touto poruchou jsem se již několikrát setkala, ale bohužel jsem o ní příliš nevěděla,“ přemýšlí Barbora o tom, čím ji studium obohatí nejvíce. Těší se na to, že po návratu do práce zužitkuje, co se „na mateřské dovolené“ naučila.

2. příběh - Škola a studium mě prostě baví
Není divu, že cizí lidé považují Lenku (27) za Adrianinu (8) starší sestru. Nejenže vypadá mladší, než ve skutečnosti je, ale navíc se stala maminkou už v devatenácti. Tehdy byla v posledním ročníku gymnázia, takže miminko rozhodně neplánovala. Když zjistila, že je těhotná, prý se dlouho nerozmýšlela nad tím, co bude dál. Věděla totiž, že se může spolehnout na finanční podporu rodičů, a také měla silnou oporu ve svém jen o rok starším partnerovi. „To bylo pro mě nejdůležitější,“ říká Lenka a dodává, že vždycky existuje nějaký důvod, proč si alibisticky říct, že na miminko není ten správný čas. „My jsme se na dítě cítili.“

Manželství na dálku
Jaro 1999 bylo pro Lenku hektické: stihla se vdát, odmaturovat a čtyři týdny na to i porodit. Na následující dva roky se zpětně dívá jako na nejtěžší ve svém životě. Zatímco manžel studoval v Praze, ona žila v rodných Dětmarovicích na Moravě. „Tomáš s námi trávil tři nebo čtyři dny v týdnu. Obdivovala jsem, že když přijel, hned se o Ádu staral a já se mohla v klidu vyspat,“ vzpomíná na náročné začátky a dodává, že si tehdy moc přála, aby bydleli společně. „Možná jsem trochu žárlila na to, že má kromě nás ještě svůj život v Praze. Jenže ono nebylo o co stát, protože byl pořád ve škole.“

Do jeslí a do školy
Když byla Lenka na mateřské, nejprve o studiu vysoké školy vůbec nepřemýšlela, protože chtěla být s miminkem doma. „Nedokázala jsem si představit, že by se o Ádu staral někdo jiný. Svým rodičům jsem byla vděčná za to, že nás finančně zaopatřili. Zbytek jsem chtěla zvládnout sama,“ vysvětluje. Teprve, když viděla, že se z dcery stává společenské dítě, začala uvažovat o jeslích, díky kterým by získala čas i na své studium. A konečně v létě 2001 se s dcerou přestěhovala za manželem do Prahy. I když ze začátku žili velmi skromně, hovoří Lenka o tomto období jako o šťastném. „Ádě se v jesličkách líbilo, já se dostala na kulturní publicistiku. Že jsme měli malý byt a museli jsme dojíždět, tak to nám zas až tolik nevadilo.“ S manželem si přizpůsobili své studijní rozvrhy tak, aby dceru vyzvedávali nejpozději kolem třetí hodiny. „Vůbec si nedokážu představit, že bych ji tam dávala na celých pět dní jako někteří rodiče.“

Zábava a odpočinek
Když Lenka dokončila publicistiku, přihlásila se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v současné době studuje divadelní vědu. „Manžel teď vydělává tolik, že do práce spěchat nemusím. Jsem ráda, že bere moje studium vážně.“ Při volbě přednášek a seminářů dbá Lenka na to, aby se odpoledne mohla věnovat Adrianě. Denně ji vyzvedává ze školy a obden ji vodí na flétnu a balet. A co na maminčino studium říka dcera? „Myslím, že je na to svým způsobem hrdá. Když jdu ze zkoušky, ptá se, jestli mám jedničku,“ zasměje se Lenka. Chodit do školy při dítěti je podle jejího názoru jiné v tom, že si ho člověk víc váží a je důslednější v organizaci svého času. „Já si přednášky užívám, protože mám pocit, že je to pro mě vlastně zábava a odpočinek.“ Když byla Adriana malá, Lenka se mohla učit, jen když dcera usnula. Kolikrát byla hodně unavená a vyčerpaná, ale musela to překonat, protože věděla, že až se Adriana vzbudí, bude chtít mít čas pro ni. „Dneska už je všechno snazší, když je Áda větší, samostatnější. Tehdy to bylo dost náročné, ale zvládli jsme to. Možná hlavně proto, že jsme já i manžel chtěli.“

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře